Imediace, Hypermediace, Remediace

Hypermediace
- pozornost směřována k médiu, k aktu zprostředkování, vědomé přiznání média
- vizuální styl upřednostňující fragmentaci, zdůrazňující proces než uměl. dílo ⇒ www (styl oken); dříve olejomalby, koláže, katedrály, oltáře atd.
- otevřené médium – uživatel kontroluje
- v hudbě – dig. sampling, Bowie, Kiss – živé vystoupení mix zvuků a vizuální podívané

Obecně k hypermediaci. Mně nepřijdou příklady hypermediace, které vybral autor, jako moc srozumitelné nebo extra dobré. Ale možná je to tím, že psal text moc brzy. Když on text psal, nebylo možné digitální vizuální obsah udělat dostatečně realistický, aby dávalo smysl ho aktivně dělat méně realistický jako umělecké vyjádření. Nedávalo by smysl dávat umělý šum a lo-fi Instagramový filtr na digitální fotku tenkrát v roce 2005, když se digitální fotografie snažila teprve šumu způsobeného nedokonalou technologií zbavovat. Popularita právě různých efektů na fotky, videa a audio, které je dělají méně “kvalitními” a dodávají jim šum, zkreslují barvy nebo emulují osmi- nebo šestnácti- bitové audio mi přijde jako lepší příklad hypermediace. Jak i autor říká, hypermediace existuje v kontrastu k realismu imediace, a tak dává smysl, že až s rostoucí realističností digitální tvorby skrze kvalitnější fotoaparáty a digitální nástroje, roste pak i smysl vědomě volit hypermediaci v podobě snižování realističnosti mediálního obsahu, například filtrem.

Hypermediace je v textu definována jako snaha o zdůraznění zprostředkování, snaha média na sebe upozornit (nebo spíš snaha autora, který médium používá, upzornit uživatele média na médium). Dále je hypermediace dávána do kontextu něčeho "neautentického" - "iluze realistické reprezentace je nějak přehnána či narušena" -> jako rozstříštěná realita, zmnožení médií, rekontextualizace původního obsahu - jak autoři demonstrují na příkladech koláže, fotomontáže, optických hračkách, rockové hudbě apod. Já z dnešního pohledu už spíše souzním s myšlenkou Erkki Huhtama, jehož vize technologií a jimi zprostředkovaná hyperrealita může být pro někoho přivyklého na svět technologií naprosto autentický. Na druhou stranu nesouhlasím s myšlenkou o nahrazování jako podstaty hypertextu (elektronického textu). Je pravda, že si z informatiky na základní škole taktéž pamatuji způsoby přepisování bitů a bytů - ale právě přepis digitálních dat je mnohem složitější a právě jedno z nebezpečí digitálního prostoru je způsob, jakým jsou data uchovávána a v případě internetu "nemizí".

Mám příklad hypermediace, který není ze světa nových médií, ale jinak je to myslím hypermediace jako vyšitá. Příklad z hudby, když autoři začnou skládat písně o tom, jak skládají písně. Osobně to mám za bod zlomu a projev autorského zoufalství, ale to je věc vkusu. Nohavica kdysi složil píseň Nic moc (http://www.nohavica.cz/cz/tvorba/texty/nic_moc.htm), Sto zvířat složili Píseň (https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/sto-zvirat/pisen-18188), Buty složili Nad papírem (https://www.hlasite.cz/text-pisne/buty/nad-papirem-121424/). Uvízly mi v hlavě a nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, protože hudba je pro mě právě prostředkem, od kterého se chci nechat přenést někam jinam a nevnímat ani osobu autora, ani autorský proces. Když tedy přemýšlím o hypermediaci, tohle mi přijde jako skvělý případ, ve kterém je hypermediace zcela kontraproduktivní. A proto mi přijde užitečné tenhle případ uvést, i když je to příklad z jiného směru, protože reflexi hypermediace v širším kontextu pomáhá. Alespoň mně.

Zde mne zaujal postřeh autorů ohledně oken v PC a implicitního navázání na Albertiho. Pasáž o psacím stroji mne opět donutila přemýšlet o kancelářské práci, zmínka o soutěžení pozornosti u oken zase u mne poukazuje na sociální média. Napadlo mne, jsou sociální média spíše příkladem imediace nebo hypermediace? Chtějí, abychom se do nich ponořili, zároveň mají jasné textové nebo obrazové ztvárnění. Taky je zajímavé, jak je v dnešní době (nebo tedy v době, kdy byl text napsán) přiznaná láska k technologiím. Jak píší, přiznání média je typické pro postoj naší kulutry vůci digitálním technologím vůbec -> neexistuje potřeba ji činit transparentní, protože není pociťována s "autenticitou" zkušenosti.

V hypermediaci je médium naopak přiznáno, zkoumá se jeho povaha a často je záměrem s ním diváka konfrontovat. To platí např. u koláží, ze kterých je najednou zřejmé, že fotografie není "tužkou přírody".
Platí to i u "oken" počítačových interface, kde je zřejmé, že na sebe jednotlivá okna navazují, soutěží spolu o pozornost a uživatel s nimi může prostřednictvím hypertextu interagovat. U hypertextu je také zřejmý kontrast mezi textovými znaky jako reprezentací a za příkazy/odkazy za nimi ukrytými.

Hypermedialita se projevuje také v hudbě – rocková hudba, která si zpočátku zakládá na své "živosti" se také prezentuje na médiích, kde je zvuk digitálně zpracován.