1.4.2020 esej „Transpozice“, vybraná část z knihy Velký rozvod nebe a pekla

Lewis považuje duchovní život za bohatší a vyšší prostředí než život přirozený. Nepodporuje to žádným argumentem, ale pouze tvrzením, že kdo věří v duchovní život, ten jej považuje za vyšší. Pokud jsem to dobře pochopil, Lewis považuje za duchovní život všechno, co se odehrává v naší mysli, nemyslí tím tedy pouze věci náboženské. Argumentaci skeptiků, že duchovní život obsahuje pouze to, co známe ze života přirozeného, vyvrací tím, že k dané skutečnosti přistupují jakoby pouze z dvourozměrného hlediska, ačkoli má rozměry tři.

Vztah mezi duchovním a přirozeným světem je podle Lewise takový, že duchovní je skutečnější a krásnější a přirozený méně reálný. Jsou propojeny skrze Krista, jehož božství je sjednoceno s jeho duchovní přirozeností a jeho duchovní přirozenost s jeho přirozeností. Takto skrze něj je tedy možné dostat se z přirozeného světa k duchovnímu. Kdo viděl jej, viděl Otce a tedy i duchovní svět. Před ním se lidé dostávali k duchovnu zjeveními Božími nebo i zlými zjeveními. A každý se může dostat do duchovního světa, když si uvědomí vlastní vědomí, které je duchovní. Ale je obrácené jen k přirozenosti, kterou jedinou vidí a nevidí už duchovní svět a Boha, jak to bylo před prvním hříchem. Tyto dva světy jsou tedy sjednoceny.

Jak kolega správně vystihuje, ten duchovní život je ten bohatší. Správný skeptik namítne, že duchovní život je výmysl, nebo "rozšíření představivosti o přirozeném". Ale stejně tak jako z obrazu nezačnou růst skutečné stromy, není vyšší rozšíření nižšího. Nýbrž naopak to vyšší, ta skutečná realita, se zaznamenává na obraz, který je jenom nedokonalým "plochým" ztvárněním. 

Ještě je tu potíž, že představy např. o nebi mohou obsahovat symboly po nichž naše přirozenost touží. Symboly se ovšem nesmí zaměňovat za skutečnost. Skutečnost bude o tolik reálnější, jako je budova s porovnáním architektonického plánu. 

Zaujalo mě, jak je tato otázka stále aktuální. Lewis odpovídá na námitky, které všichni dobře známe z našeho okolí. Nebudu opakovat dříve řečené - duchovní život je zkrátka na vyšší úrovni, projevuje se však na té přirozené. Nemůžeme ale odsuzovat ty, kteří v přirozeném životě ten duchovní nerozpoznají. Můžeme jim snad ukázat, že nežijeme ve dvourozměrné světě.

Duchovní život je výrazně bohatší než náš přirozený život. Duchovní se neodvozuje od přirozeného, toho se podle Lewise může dopustit pouze pozorovatel, který zná jen nižší prostředí. Duchovní život tedy neobsahuje pouze prvky z toho přirozeného, ačkoliv ty jsou v něm přítomny také.

Odpověď pro všechny:

Jak jste všichni naznačili, "vztah mezi duchovním a přirozeným světem je podle Lewise takový, že duchovní je skutečnější a krásnější a přirozený méně reálný." To je i základ Lewisovy estetiky a ještě se s tím potkáme.

Na základě vašich odpovědí mi vyvstaly ještě dvě otázky k zamyšlení:

1) Pokud tedy považujeme přirozený svět za vegetariánskou náhražku, ploché ztvárnění, život nižší, nesnižujeme jeho význam? Nerýsuje se nám pak zde něco jako dualismus, který by (sice nenápadně) podsouval myšlenku, že duchovní svět je ten dobrý, přirozený svět je ten špatný? Nepovede pak takový pohled například k podhodnocení významu lidského těla a materie obecně? Jak bychom se pak v takovém světě dívali na vtělení?

2) Opravdu je každý duchovní život vyšším životem smyslů jako nadřazená množina? Nemůže se třeba stát, že nás "duchovno" nezdravým způsobem vytrhne z přirozeného světa, až budeme k přirozenému světu zcela lhostejní?

Jedná se mi o to, abychom neupadli do implicitního gnosticismu.