„Bídáku,“ začal po chvíli Hanák.
„Šprtám se,“ nevrle odpověděl; ale netrvalo to ani pět minut, a už letěla kniha do rohu a student vylítl ze židle.
„Do háje s veškerou filosofii!“
„Co se rozčiluješ?“
„A kdo by se smál? Dřu se jak prase, abych konečně dostal jedničku, a co z toho budu mít? Stejně musím na faráře, ale já na to kašlu. Ne, tohle fakt ne!“ Prudce několikrát přešel komůrku.
„Co ti najednou přeletělo přes nos?“ Pojď sem, kámo, dělej, tady si stoupni.“
„Nech toho!“
„Na mě si nepřijdeš, kápni božskou, ty ses zabouchnul!“
Tváře nezkušeného, naivního filozofa úplně zrudly. Byl celej nesvůj.
„Kdo ti to nakukal?“ Co – ty…“
Ale z jeho hlasu i ksichtu bylo vidět, že tomu sám nevěří.
„Tak to vyklop, kámo!“
„Dej mi pokoj! Tobě bych se tak svěřoval!“