Můj vztah k tématu disertační práce je úzce propojen s mými osobními zkušenostmi a profesním zaměřením. Jsem neslyšící od narození, a proto se mě otázka přístupnosti kulturních institucí a jejich vzdělávacích programů pro neslyšící žáky dotýká jak osobně, tak akademicky. Od dětství jsem se účastnila výtvarných aktivit vedených neslyšícími umělci, což mi umožnilo nejen rozvíjet svou kreativitu, ale také posilovat svou kulturní identitu. Tato zkušenost mě vedla k hlubšímu zájmu o propojení výtvarné výchovy s kulturou Neslyšících a hledání způsobů, jak zajistit plnohodnotný přístup neslyšících žáků k umění.
Mé studium speciální pedagogiky a výtvarné výchovy mi umožnilo pochopit pedagogické a psychologické aspekty vzdělávání neslyšících dětí, a zároveň mi ukázalo mezeru v přístupnosti kulturních institucí pro tuto cílovou skupinu. Praktická zkušenost s výukou výtvarné výchovy na základní škole pro sluchově postižené a vedením výtvarných workshopů pro neslyšící v České unii neslyšících mi poskytla cenné poznatky o tom, jakým způsobem neslyšící děti vnímají vizuální umění a jaké překážky musí překonávat, aby mohly plnohodnotně participovat na galerijních a muzejních edukačních programech.
V USA mají neslyšící žáci právo se učit podle De’VIA kurikula, které je součástí výuky výtvarné výchovy a zahrnuje umění reflektující zkušenost Neslyšících, jejich jazyk a kulturní dědictví. Tento přístup podporuje rozvoj kulturní identity a umožňuje neslyšícím studentům poznávat umění, které se vztahuje k jejich vlastním životním zkušenostem. V českém vzdělávacím systému však De’VIA kurikulum není běžně začleněno do výuky výtvarné výchovy, což znamená, že neslyšící žáci často nemají možnost se o své vlastní kultuře a umění učit. Tím dochází k opomenutí klíčového aspektu jejich identity a vzdělávání je stále primárně zaměřeno na majoritní slyšící společnost.
Jsem si vědoma toho, že moje osobní zkušenost jako Neslyšící může ovlivnit interpretaci výzkumných dat. Tento subjektivní vliv budu minimalizovat důsledným používáním metod reflexivity a triangulace dat. Reflexivní přístup mi umožní průběžně analyzovat mé vlastní postoje a případná zkreslení, zatímco triangulace dat (kombinace rozhovorů, pozorování a analýzy dokumentů) zajistí vyšší objektivitu výzkumných zjištění. Vedení výzkumného deníku mi pomůže identifikovat případné subjektivní vlivy na interpretaci dat a umožní jejich transparentní zpracování.
Téma mé disertační práce není pouze akademickým zájmem, ale zároveň osobním posláním přispět k inkluzivnějšímu galerijnímu a muzejnímu vzdělávání, které bude reflektovat potřeby neslyšících žáků a jejich právo na přístup k umění a kultuře. Začlenění De’VIA kurikula do výuky výtvarné výchovy by mohlo být jedním z důležitých kroků k posílení kulturní identity neslyšících dětí i u nás v ČR a jejich plnohodnotné participace na kulturním dění.