Grammar Guidebook in Czech

Otázky zjišťovací / Yes/No Questions:

 

Otázky ano/ne, jak se jim říká v angličtině (Yes/No Questions) mají v sobě obsažené veškeré informace a já jen potřebuji zjistit (proto jim v češtině říkáme zjišťovací), zda tyto informace jsou pravda (tedy odpověď je ano) nebo nejsou (odpověď je ne).

Každá anglická otázka (samozřejmě jako vždy v aj, existují výjimky, kterými se ale nyní nebudeme trápit) pracuje s tzv. inverzí, což znamená, že si podmět se slovesem vymění pozice. Nesmíme zapomenout, že až na sloveso BE, HAVE GOT a modální slovesa, pracujeme s tzv. pomocnými slovesy. Říkáme-li tedy, že si sloveso s podmětem vymění pozice, mluvíme o tomto tzv. pomocném slovesu.

 

YOU ARE HAPPY.

 

ARE YOU HAPPY?

 

Další příklady otázek z ostatních časů:

They work hard. – Do they work hard? (přidáváme pomocné sloveso DO)

He has sent the letters. – Has he sent the letters?

I came late. – Did you come late?

I will tell you about everything later. – Will you tell me about everything later?

We are going to travel a lot. – Are you going to travel a lot?

She is listening to music. – Is she listening to music?

He can swim. – Can he swim?

He should study a bit more. – Should he study a bit more?

 

Důležité:

Otázky zjišťovací, tedy otázky ano/ne (Yes/No Questions), mají-li být neutrální, jsou vždy kladné.

Třeba v českém jazyce se mohu ptát: „Nechceš jít do kina?“, což je sice svým způsobem nabídka, ale pořád očekáváme odpověď ano nebo ne. V angličtině se ale musíme zeptat kladně, tedy „Would you like to go to the cinema?“ Záporná otázka by totiž říkala trošku něco jiného.

Pokud je otázka zjišťovací (Yes/No Question) v angličtině záporná,

Wouldn’t you like to go to the cinema?

Don’t you like it?

Didn’t you know it?

vlastně se neptáme, spíše vyjadřujeme překvapení, případně rozčílení. Vyjadřujeme tím, že jsme očekávali, že situace je nějaká a divíme se (jsme rozčílení), když zjistíme, že tomu tak není. Velmi často si můžeme pomoci překladem „Cožpak“, i když je to trošku krkolomný překlad a běžně takto nemluvíme, ale pro naši představu je nejideálnější.

Tedy:

Wouldn’t you like to go to the cinema? – Cožpak ty nechceš jít do kina?

Mysleli jsem, že dotyčný chce jít do kina, ale zjistili jsme, že ne, a jsme překvapeni.

Don’t you like it? – Cožpak se ti to nelíbí?

Mysleli jsme, že se to dotyčnému líbí, ale zjistili jsme, že ne, a jsme překvapeni, případně rozčíleni.

Didn’t you know it? – Cožpak jsi to nevěděl?

Mysleli jsme, že dotyčný o tom věděl, ale zjistili jsme, že ne, a jsme překvapeni, případně rozčíleni.