Topic outline

  • General

  • 1. Úvod: Periodizace - vymezení raného novověku

    Zde jsme se na základě Rudermanovy knihy zamýšleli nad vymezením raného novověku v židovské historiografii. Hlavní body:
    - periodizace jsou pomůckou historika, nesmí být absolutizovány

    - v evropské kultuře obecně a v židovské kultuře snad ještě více existuje silná kontinuita mezi středověkem a raným novověkem (neexistuje např. představa "renesance" a tedy ani "středověku")

    - v materiální kultuře funguje koncept "dlouhého středověku" (Jacques Le Goff)

    - v židovské kultuře trvá až do před-emancipačního období (18. století) hegemonie židovské vnitřní samosprávy (korporativismus a autonomismus (Jacob Katz)

    - přesto je vyčlenění raného novověku jako svébytné period v historiografii židovských dějin platné a účelné

    - viz pět pilířů (charakteristických aspektů) období mezi vyhnáním ze Španělska a Portugalska (1492/1497) a emancipačním obdobím podle Davida B. Rudermana:

    * MOBILITA
    * KOHEZE OBCÍ
    * INFORMAČNÍ EXPLOZE
    * KRIZE RABÍNSKÉ AUTORITY
    * SMÍŠENÉ IDENTITY

    - metodologický význam monografie Jonathana Israele - zakotvení v datech

  • 2. Demografické posuny a jejich vazby na kulturní dějiny (1500-1800)

    Provedli jsme přehled demografických posunů židovského osídlení od sklonku 15. století do roku 1800. Výstupy:
    - dějiny se odehrávají tam, kde jsou lidé: je třeba si vždy uvědomovat jak to, kde v daném okamžiku Židé sídlí, ale také kde z různých důvodů nesídlí

    - v raném novověku lze vymezit pro první polovinu období (do r. 1648) základní směr posunů ze západu na východ, v druhé polovině je trend opačný

    - pro pochopení celkového charakteru období a jeho dynamiky je třeba opustit "pragocentrický" pohled: i v 16. století, kdy je Praha největší židovskou obcí, není její význam uchopitelný bez přihlédnutí k jejím vazbám (Polsko, Benátky, Osmanská říše); později nesmíme opomíjet (alespoň formálně) Amsterdam, stejně jako expanzi na východ v Polsko-litevském soustátí a kontak mezi touto velmocí a Osmanskou říší.

    - velké demografické posuny vyvolávají reakci - Židé různého původu se dostávají do mnohem frekventovanějšího kontaktu než ve středověku (což neznamená, že by ve středověku kontakty neexistovaly!) a tento intenzívní kontakt, spojený s výměnou idejí, vyvolává znovupromýšlení vlastní identity; ta se realizuje na různých úrovních: univerzálně židovské, genealogické (Sefardi, Aškenázové), ale také geopolitické a přímo lokální (loyalita politické entitě - příslušnost k určité obci - loyalita k rodině/klanu).

    Viz významná studie Josepha Davise o proměnách halachické definice Sefarad - Aškenáz.

    Práce Jonathana Israele průběžně resumuje nejvýznamnější demografické posuny s důležitým smyslem pro jejich společenské dopady.

    Soubor přednášek Hayima Yerushalmiho, vydaný pod názvem Zakhor, otevřel otázku židovského vztahování se k dějinnosti.

  • 3. Text a jeho kontrola, náboženská autorita

  • 4. Nemoc, epidemie a raně novověká židovská společnost

    Ačkoli se jedná o veskrze dílčí téma, nabízí informativní vhled to způsobů myšlení v raném novověku. Můžeme zde sledovat prvky předvědeckého uvažování (magie, amulety, theurgická funkce modlitby) se zcela racionálními postupy (útěk před nemocí, izolace).

    Vidíme, jak krize může zdůraznit ve vztazích mezi Židy a Nežidy vzájemný exkluzivismus (i animozitu) - obviňování Židů ze způsobení nemoci. Vidíme také spolupráci (umožnění provozovat židovské obchody i během epidemie).

    V textech halachického charakteru se ukazuje snaha udržet i v době epidemie a po jejím skončení přředvidatelný právní stav, fungování soudních institucí a jejich autoritu vůči společnosti jako celku.

  • 5. Kabala a přírodní filosofie v židovském myšlení raného novověku

  • 6. Židovské jazyky v raném novověku

  • 8. Křesťanský hebraismus

  • 12. Shrnutí - závěrečná diskuse