Topic outline

  • General

  • Topic 1

    Sémantické posuny zdůrazněné v textu

    Text img10 (fejeton Ludvíka Vaculíka)

  • Topic 2

    Charakteristika mluveného projevu

    (1)               Primátor: tak↓ kolegyně a kolegové↓ teď vám dám ještě chvilku času↑ abyste PŘÍpadně se přihlásili ■ s technickou poznámkou či do diskuze↓ pokud u vašeho jména svítí nějaká JINÁ barva než ta↓ která odpovídá vašemu hlasování↑ zdá se↓ že NENÍ tomu tak↑ můžeme tedy hlasovací zařízení považovat ■ za prověřené↑ jeho funkčnost↓ připomínám↑ že: k přijetí usnesení na našem jednaní je potřeba nadpoloviční většina VŠECH členů zastupitelstva města↓ nikoliv pouze přítomných↑ a je to jako vždy tedy DVACET TŘI hlasů↓ @ konstatuji↓ že jsem obdržel omluvy před jednáním zastupitelstva ■ od @ inženýra M. T.↑ který se omlouvá z dnešního jednání↓ pana doktora A. S. ↑@ pana P. K. ↑■ dva zastupitelé téhož jména@ z KDU-ČSL↓ tedy z té téhož příjmení↑@ pan Š. mi avizoval↓ že bude mít půlhodinové zpoždění: ZHRUBA↓■ k zápisu↑ z minulého zasedání zastupitelstva↓ které se konalo↓ připomínám dvacátého dubna letošního roku↓ nebyla podána námitka↑ a v souladu se zákonem o obcích↓ a jednacím řádem zastupitelstva JE tedy @ tento zápis pokládán za SCHVÁlený↓ pro @ obsluhu hlasovacího zařízení připomínám↓ máte instruktážní @ materiály přímo u něj↑ kdybyste měli jakékoli problémy↑ jistě vám zodpoví tyto materiály jakékoli↓ problémy↑ s obsluhou hlasovacího zařízení↑ NYNÍ je potřeba v souladu se zákonem o obcích a jednacím řádem zastupitelstva určit DVA ověřovatele zápisu↓ já poprosím o návrhy↑ z klubů:↑ hlásí se pan doktor T.↑ 

    (2)               Dr. T.: já jsem z klubu ODS↓

    (3)               Primátor: a pan inženýr O.↑

    (4)               První ověřovatel zápisu: za klub ODS pan G.↓

    (5)               Primátor: takže pan G.↑

    (6)               Druhý ověřovatel: za klub ČSSD pan magistr P. V.↓

    (7)               Primátor: pan G. ↑ a pan magistr V.↑@ jiné návrhyJ   nejsou↑ o tomto návrhu se nehlasuje↑ připomínám oběma určeným zapisovatelům↑ pardon↓ ověřovatelům zápisu↑ že tento zápis je potřeba ověřit do deseti DNŮ↓ což v NAŠEM případě znamená do DRUHÉHO července letošního roku↑ říkám to zdůrazňuji to zejména s ohledem na ■ období DOVOLENÝCH↓@ zapisovatelkou↑ si dovolím určit paní G. S.↓ a zároveň vás kolegové poprosím↓ přece jenom je tu ZVÝŠENÁ hladina hluku↑ i pana K.↓ abychom @ OMEZILI naše vzájemné diskuze↓ obtížně se moderuje↓ protože ten hluk je tady docela vepředu SLYšet↓■ pojďme tedy @ ke klíčovému úvodnímu kroku↑ a tím je schválení↓ programu↑

  • Topic 3

    Užívání deiktických prostředků, řečové jednání 

    1. Foustka:  (volá)    Kdo je?

    2. Houbová:  (za scénou)  To jsem já, pane doktore –

    3. Foustka:   (volá)    Pojďte dál, paní Houbová  -

    (Vstoupí Houbová)

    4. Houbová:    Máte tu návštěvu –

    5. Foustka:   Já? Koho?

    6. Houbová: No zase ten – no však víte – co tak to –

    7. Foustka:    Smrdí?

    8. Houbová:  Jo –

    9. Foustka:   Ať jde dál –

    (Krátká pauza, Houbová rozpačitě stojí)

                         No co je?

    10. Houbová:  Pane doktore –

    11. Foustka:  Stalo se něco?

    12. Houbová:  Jsem jen hloupá ženská – vím, že se nehodí, abych vám v něčem radila –

    13. Foustka:  O co vám jde?

    14. Houbová:  Nezlobte se, ale já bych na vašem místě tomu člověku nevěřila! Já to nedovedu vysvětlit – nevím  

                            ani, co s vámi má – mám z něj jenom takový nějaký divný pocit -

    15. Foustka:  Minule jste ho sem sama pustila!

    16. Houbová:  Protože jsem se ho bála –

    17. Foustka:  Připouštím, že vypadá podezřele, ale v jádře je neškodný – nebo přesněji je příliš bezvýznamný na

                          to, aby mohl  vážněji škodit –

    18. Houbová:  Máte to zapotřebí – s takovými lidmi se stýkat? Vy?

    19. Foustka:  Paní Houbová, jsem dospělý člověk a vím přece, co dělám!

    20. Houbová: Když já mám o vás strach! Chápejte mě – pamatuji vás jako tříletého caparta – sama děti nemám –

    21. Foustka:  No dobře, dobře, děkuji vám za vaši starost, chápu ji a vážím si jí, myslím ale, že v tomhle případě   

                          skutečně  není na místě. Pusťte ho sem a už na to nemyslete –

     

                                                         Václav Havel (1990), Pokoušení, zač. 9. obrazu, s. 190-191

  • Topic 4

    Reklamní komunikace, funkce adjektiv

    Nenechte se napálit kreativní češtinou

    Zdeněk Král

     

    12. 11. 2015 00:00

     technologie 2

    Facebook Twitter google+ Přeposlat

    reklama

    • Na klamavou reklamu už sice skoro nenarazíte, ale "kreativní" marketing potkáte v každém letáku prodejců elektroniky.
    • Mobily sice zaujmou technologické nadšence displejem typu AMOLED, ale běžný smrtelník spíše pochopí, že má displej "špičkové barevné podání".
    • Nejlevnější telefon, do něhož výrobce vsadil sotva použitelnou přední kamerku a "základní" zadní fotoaparát, bude mít v popisku lákavé "dva fotoaparáty".

    V podstatě jakýkoli displej může být „velký“ a „jemný“. Pro někoho je to šest palců a QHD, pro jiného čtyři palce a VGA, protože je zvyklý na staré černobílé Nokie.

    autor: Shutterstock

    S blížícími se Vánoci budou letáky i e­-mailové newslettery prodejců elektroniky plné mobilů, tabletů, notebooků a další elektroniky. Sice nevíme, jaké konkrétní modely za jakou cenu obchody nabídnou, ale jedno je jisté. Všechny budou "skvělé" a hlavně "výhodné". Není pravděpodobné, že by vám obchodníci (nebo výrobci) lhali. Za prvé se obávají střetu s Českou obchodní inspekcí, ale hlavně vás jako zákazníky prostě a jednoduše nechtějí naštvat. Máte přece přijít znovu, ne odejít ke konkurenci. Naštěstí textaři nemusí při popisu výrobků sáhnout až k nebezpečné kritice a upřímnosti − stačí kreativně použít marketingovou češtinu. Na příkladu mobilních telefonů se podíváme, jak se bez lží a nepravd popisují luxusní produkty i "výběháky" za pár korun a na co si dát při nákupu pozor. U počítačů, televizí a koneckonců i pracích prášků to funguje stejně.

    Pokud si prohlížíte drahé produkty, máte u elektroniky velkou šanci, že neplatíte jen za značku, ale ceně bude odpovídat i kvalita. To by mělo být zřejmé také z popisku, který bude detailní, konkrétní a silně pochvalný. Nejdražší telefon ve většině velkých e­-shopů je iPhone 6 od Applu, mezi Androidy pak Samsung Galaxy S6. Možná nechcete dát za telefon 25 nebo 30 tisíc korun, ale rozhodně je skoro každý jejich parametr něčím výjimečný − nějakým způsobem "prémiový". Není proto problém o něm vymyslet (pravdivě) oslavný odstavec. Oba zmíněné mobily například mají vynikající fotoaparáty a výrobce uvádí jak čísla (rozlišení, světelnost a další), tak spoustu dalších vlastností, jako jsou režimy focení či možnost natáčet kvalitní video. Stejně tak se může textař rozplývat u designu − materiálů, hmotnosti, tenkých rámečků.

    "Drahým" telefonům se navíc občas poštěstí být v něčem nejlepší. Například Xperia Z5 Premium od Sony má jako první na světě ("úchvatný") displej se ("superjemným") 4K rozlišením, jenž je tak ("dokonale") jemný, že na něm ani při pohledu zblízka nerozeznáte jednotlivé pixely. Dlouhé souvětí, které se věnuje jen jedné z mnoha vlastností telefonu, láká a chválí, a přitom ani v nejmenším nelže, nemlží a neklame. Kéž by to bylo tak jednoduché u každého telefonu.

    4 jádra

    Dvoujádrový, čtyřjádrový, osmijádrový… Počet jader procesoru by sice měl mít vliv na výkon, ale ve skutečnosti záleží na tolika dalších parametrech, že ze samotného čísla nic nevyčtete – "osmijádro" má v sobě mobil za 4,5 tisíce i za 25 tisíc korun, ale rozdíl ve výkonu je propastný. Stejné je to s megapixely u fotoaparátu. "Čím více, tím lépe" naopak celkem spolehlivě platí u kapacity paměti či rozlišení displeje.

    Přídavná jména nekonkrétní

    O přídavných jménech nekonkrétních se v mluvnici českého jazyka nedočtete, ale pro copywritery, zaměstnance PR agentur či marketéry jsou základem. Jde o jakákoliv označení, která hodnotí a jsou pochvalná, ale zároveň jsou subjektivní, nezměřitelná, a chceme­-li to říct bez obalu: nežalovatelná. Prostě nekonkrétní. Ani jejich použití neznamená, že se vás obchodník či výrobce snaží obalamutit, každý text je koneckonců potřeba nějak oživit. Rozhodně je ale musíte brát s rezervou.

    U zmiňovaných drahých supertelefonů se nemusí textaři krotit, superlativy jsou objektivně namístě. Mobily tak sice zaujmou technologické nadšence displejem typu AMOLED, ale běžný smrtelník spíše pochopí, že má displej "špičkové barevné podání", že je "mimořádně kontrastní" nebo že fotoaparát telefonu pořizuje "dechberoucí snímky". Za prvé je to pravda, za druhé se to lépe čte a více to čtenáře naláká. Podobnou taktiku můžete použít také u obyčejnějších mobilů, ale tam už si musí marketingové oddělení dávat pozor, pokud nechce zákazníkům lhát.

    Přídavná jména, jež jsme použili před chvílí, jsou na průměrný mobil až příliš pochvalná. "Špičkový" znamená opravdu nejlepší, respektive jeden z nejlepších − mimořádný. Ve většině případů je potřeba trochu ubrat, někde se dokonce hodnocení úplně vyhnout. Většina telefonů vyšší střední třídy má velmi kvalitní displeje, které ale ničím zvláštním nevynikají. Průměrně nabízejí 5−5,5" úhlopříčku s jemným rozlišením Full HD, "normálně" hezkými barvami a pozorovacími úhly a často také odolným sklíčkem. Ty si zaslouží označení "výborné" nebo "velmi kvalitní". Je to pravda, ale i kdyby snad nebyla, hádejte se…

    Když je potřeba ubrat ještě více, stačí nehodnotit. V podstatě jakýkoliv displej může být "velký" a "jemný". Pro mě je to šest palců a QHD, pro kamaráda čtyři palce a VGA, protože je zvyklý na staré černobílé Nokie. Pokud už je přívlastek příliš na hraně, vždy se dá zjemnit příslovcem "dostatečně". "Dostatečně jemný displej" byste proto jako světaznalí zákazníci měli chápat tak, že vás jeho hrubost nepraští přes oči, ale nekupujete nic výjimečného, "prémiového". To by se výrobce pochlubil. Slovo prémiové, které jsme už několikrát použili, je pak zástupcem poslední kategorie přídavných jmen. Neznamená nic, stejně jako jeho kolegové "vzrušující", "zábavný", "moderní" a mimochodem také "nový". Ale zní to dobře.

    Subjektivní hodnoticí přídavná jména jsou skvělá, ale někdy by bylo jejich použití k zákazníkovi nefér. Tedy nikoliv nelegální, ale spíše neetické. Buď textař ví, že smartphone není žádný výkonnostní rekordman, nebo prostě o výkonu neví nic. Někdy se totiž ani na oficiální webové stránce nedočtete, jaký použil výrobce procesor, abyste si o něm případně mohli něco nastudovat. V takovém případě zákazník nekupuje telefon s výkonným procesorem, ale s procesorem prostě čtyřjádrovým. To jsou mimochodem skoro všechny, nejde o nic výjimečného. Každý druhý mobil má pak alespoň 5Mpx fotoaparát. Novináře možná v recenzi kvalita fotek příjemně překvapí − a my neprodáváme, nám můžete věřit. Jenže copywriter má na napsání popisku možná 30 minut a rozhodně přístroj nedrží v ruce.

    Dostatečně vysoké "konkrétní" číslo je proto nejjednodušší způsob, jak se vyhnout hodnocení − to zůstane na čtenáři­-zákazníkovi, kterého dost možná nicneříkající hodnota příjemně ohromí. Vy jako znalci se ohromit nenechejte a holá čísla berte s rezervou, samozřejmě pokud nejsou jen doplňkem popisku nějakého opravdu luxusního modelu. Například "20Mpx fotoaparát" u mobilu za 15 tisíc korun, to už zní slibně, i když rozlišení rozhodně není zárukou kvality.

    Když jsme v koncích, počítáme

    Někdy je přístroj "základní", což je mimochodem úžasně nekonkrétní a nikoliv negativní přídavné jméno. Lhát zákazníkovi se nesmí a použít superlativ nebo jiné podobné označení by bylo za hranou etiky. Hezká označení jako právě "základní" nebo "odpovídající příjemně nízké ceně" už copywriter použil a i technologičtí amatéři vědí, že foťáky v mobilu mívají aspoň pět megapixelů. Takže prosté a konkrétní číselné označení 1,3 Mpx je spíš na škodu… Nezbývá než počítat.

    Nejlevnější telefon, do něhož výrobce vsadil sotva použitelnou přední kamerku a "základní" zadní fotoaparát, tak bude mít v popisku lákavé "dva fotoaparáty". Je to pravda, není na tom nic klamavého, ale pokud tím popisek končí, zpozorněte. Kdyby totiž aspoň jeden z nich byl dobrý, dozvíte se to. Nenapíšete přece o prodávaném telefonu, že má nějaký parametr špatný. Když nejsou foťáky "dobré" ani s přimhouřenýma očima, ale na titulek máte dvě slova, tak nemůžete vysvětlit jejich účel a počítání je nejlepší způsob, jak z popisu důstojně vybruslit. Pokud má textař k dispozici celý odstavec, může vám − pravdivě a poctivě − vysvětlit, že mobil za 25 tisíc korun fotí opravdu skvěle, ale ten za dva tisíce se hodí možná tak na vyfocení otevírací doby obchodu, ne na rodinné momentky z dovolené. To je legitimní a spoustě uživatelů takový mobil stačí. Ostatní by se ale "dvěma fotoaparáty" a podobnými počty neměli nechat zmást.

    Poslední možností je nepsat o "kontroverzních" vlastnostech nic. Prostě je vynechat a sdělit je zákazníkům třeba jen mimochodem, jako prosté číslo v seznamu technických parametrů. Nesmíte sice lhát, ale nikdo vás nenutí o fotoaparátu psát, když za zmínku jednoduše nestojí a v newsletteru máte tři řádky prostoru. Lepší je vyzdvihnout nějakou funkci, která sice není nijak výjimečná, ale zase se objektivně může hodit. Věděli jste například, že skoro každý mobil má GPS, možnost velmi přesného určování polohy? Nejde o nic mimořádného, ale pokud nemá telefon co nabídnout, odstavec o možnosti nainstalovat bezplatnou navigaci je k nezaplacení, potřebujete­-li mobil popsat "na stránku". Pro zákazníka pak platí to samé co minule. Obchod nelže, navigaci opravdu spustíte, a měla by dokonce dobře fungovat. Pokud ale náhodou chcete také kvalitní displej a v popisku telefonu o něm není ani zmínky, raději si před vložením do košíku ověřte, co kupujete.

    Zdeněk Král

     

  • Topic 5

    Performativnost v určitém komunikačním žánru

    Usnesení sněmovny ve věci držení zbraní

     .

    V pátek dne 27. 11. 2015 byl na základě iniciativy představitele sdružení LEX, založeného už v roce 1998 a bránícího zájmy všech legálních držitelů zbraní u nás, přednesen níže uvedený návrh usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Návrh usnesení:

    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyjadřuje nesouhlas se záměrem Evropské komise zpřísnit kontrolu, evidenci, nabývání a držení zbraní, které jsou drženy a užívány legálně v souladu s vnitrostátním právem členských zemí Evropské unie.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá, aby Evropská komise zasahovala do funkčního systému kontroly, evidence, nabývání a držení zbraní a střeliva nastaveného právním řádem České republiky.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyjadřuje podporu vytvoření všech funkčních opatření, které povedou k potírání nelegálního 
    obchodu, nabývání, držení a jinou manipulaci se zbraněmi, střelivem a výbušninami.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá, aby Evropská komise v reakci na tragické události spojené s teroristickými činy v Paříži perzekvovala členské státy a jejich občany neoprávněným zpřísněním legálního držení zbraní.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky deklaruje, že každý občan České republiky, který splní stanovené zákonné podmínky České republiky, má právo držet zbraň a odmítá represi zákona dbalých občanů České republiky.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá plnit zcela vágní opatření Evropské komise, které vedou k potlačení práv občanů České republiky.
    - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky pověřuje předsedu vlády České republiky, aby podnikl všechny právní a diplomatické kroky k zabránění přijetí takové směrnice, která by narušovala 
    český právní řád v oblasti obchodu, kontroly, nabývání a držení zbraní a tím zasahovala do práv občanů České republiky.

     

  • Topic 6

    Reflexe žánrových stereotypů, práce s lexikem, ironie

    Očima Jakuba Kvasničky

    Pojďme si projet základní hitparádu české sportovní žurnalistické neinvenční demence v kladení otázek sportovcům, kvůli němuž se 95 procentům "sporťáků" všichni smějí (ale pozor, existují výjimky, třeba Jaromír Bosák je v olympijském studiu ČT naprosto fenomenální!):

    OTÁZKA ZBYTEČNÁ: "Máte radost z medaile?" (Fakt mě to štve, čtyři roky jsem makala jak kráva, ale zjistila jsem, že medaile není tak pěkná, jak jsem čekala, navíc je moc těžká. A ty kytky co jsem dostala, nevoní. Debilní olympiáda.)

    OTÁZKA DOCHÁZEJÍCÍ: "Už vám došlo, čeho jste dosáhla?" (Ještě ne, ale zavolám vám okamžitě, jak si to uvědomím. Hned, jak to přijde: BUM! Protože to vaše čtenáře/diváky nejvíce zajímá - ta chvíle, kdy si to uvědomím.)

    OTÁZKA, JEJÍŽ ODPOVĚĎ NIKOHO NEZAJÍMÁ. "Prosím tě, Tome, popiš ten první gól (který nikdo z nás neviděl osmkrát ze zpomaleného záznamu)." (Tak nějak se to tam odrazilo, puk doskákal až ke mně a já nevim, asi od stehna se mi odrazil na kotník a od kotníku do pravého palce, možná to byl prsteníček, se pak budu muset podívat ještě ze zpomaleného záznamu, který jste určitě taky neviděli, každopádně to tam spadlo, takže jsem hrozně šťastnej.)

    OTÁZKA BEZ OTAZNÍKU, KTERÁ JE ZÁROVEŇ ODPOVĚDÍ. "V první části závodu jste měl velký náskok, pak jste ho ale bohužel ztratil." (Tak v první části závodu jsem měl velký náskok, pak jsem ho ale bohužel ztratil.)

    OTÁZKA NÁLADOVĚ-BEHAVIORÁLNÍ. "Jaká je atmosféra v kabině před zápasem?" (Tak pokud jste někdy byl v hokejové kabině, asi víte, že to tam především smrdí.)

    OTÁZKA NA PĚST. "Prohráli jste. Jak jste spokojení?" (Zvuk padající kamery a dušení v důsledku zacpání pusy celým mikrofonem.)

    OTÁZKA NA ZRANĚNÍ, SPECIÁLNÍ OTÁZKA VŠECH SPORŤÁKŮ. ZRANĚNÍ MILUJÍ. Sobota, 21:00."Tak co vaše tříselné vlákno, Vašku?" (Tak bolí to. Ale s docentem Kolářem na tom pracujeme.) Neděle, 9:00. "Tak co vaše tříselné vlákno, Vašku?" (Tak bolí to. Ale s docentem Kolářem na tom pracujeme.) Neděle, 10:45. "Tak co vaše tříselné vlákno, Vašku?" Neděle, 15:00. "Tak co vaše tříselné vlákno, Vašku?" Neděle, 18:10: "Tak co vaše tříselné..." Poznámka - jeden kolega měl na tiskovkách fotbalové Sparty mimořádné zásadní privilegium. Vždy každou tiskovku začínal (a snad dodnes začíná) společensky nejžádanější otázkou: "Tak jaký je zdravotní stav hráčů?"

    A na závěr, jedna geniální odpověď na blbou otázku. Autor: nebožtík Ivan Hlinka (který mimochodem vždy novinářům říkal: Chlapi, vole, hlavně se mě neptejte na pocity.) Takže ta otázka - po příjezdu zlatých hochů z Nagana, kde český hokej zažil nejslavnější chvíli své novodobé historie: "Trenére, kam ve své kariéře řadíte zlatou medaili z Nagana?" Hlinka zamyšleně: "Tak je to asi můj pětadvacátý největší úspěch..."

  • Topic 7

    Politická korektnost, nejvýraznější jazykové rysy

    Vadí mi, že v Česku na všechno
    musíte mít razítko, říká Američanka

    Jessica Boone se do Prahy přestěhovala kvůli práci v divadle. S přítelem zde chtěli vybudovat anglicko-českou divadelní scénu. A co se jí na hlavním městě líbí nejvíce? „Velmi se mi líbí, že v Praze vidíte staré lidi venku na ulici venčit psy, sedět na náměstí a povídat si. Třebaže jim mnohdy dva bloky zaberou půl dne, jsou aktivní, a jsou venku. Jsou součástí společnosti. Tam, odkud pocházím to není běžné, protože města se navrhují pro auta, ne pro lidi,“ říká.

    Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?
    Moje první návštěva byla v létě, kdy může být v Texasu i více než 43 stupňů a vlhko. Proto první, čeho jsem si všimla, bylo, jak je tu příjemné počasí. Moje vlasy nikdy nevypadaly lépe. Další věc byla, jak je to tu nádherné. Praha má rozmanitou sbírku architektury a starobylých uliček, krásné parky a také máte krásný venkov a přírodu. Byla jsem naprosto unesená, nic podobného jsem předtím nezažila. Vím, že nejsem jediná, mnoho cizinců má podobný pocit.

    Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodla, že tu chcete zůstat nastálo? Co vás k tomu vedlo?
    Docela dlouho jsem cestovala sem a tam, několik měsíců tady a několik měsíců v USA. Když Prague Shakespeare Company začala spolupracovat s Národním divadlem a začali jsme hrát v divadle Kolowrat, věděli jsme, že tu musíme být nastálo, abychom vybudovali opravdu profesionální anglickojazyčné divadlo, což se, myslím, podařilo. V současné době hrajeme několik shakespearovských her v angličtině s českými titulky. Dokonce v představení Mnoho povyku pro nic, má hlavní roli britská velvyslankyně Jane Thompsonová a z českých herců skvělý Karel Heřmánek junior. Je to nádherné představení, které doporučuji všem. A nebojte se, jsou tam české titulky z dílny pana profesora Hilského, takže kvalita zaručena.

    JESSICA BONNE

    Herečka a dabérka, Co-CEO, vedoucí společnosti a Associate Artist Prague Shakespeare Company. Hrála v seriálu Missing uváděném na ABC-TV (Rabia) s Assley Juddem a byla jmenována playboy.com „femme-on-fire“. Stala se mezinárodně uznávanou za namluvení postav z japonských animovaných seriálů Hello Kitty, Angelic Layer, High School of the Dead a Azumanga Daioh.

    Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí? Opravdu se mi nelíbí, že všechno musí mít razítko. Obnova víz nebo zařizování podnikání jakéhokoli druhu může být hodně nepřehledné papírování. Ale existuje tolik věcí, které mám na Češích ráda - například jejich snaha o dosažení pohody - to je skvělý přístup k životu - jako Američanka se ho snažím více osvojit.

    Lidovky.cz: Chodila jste někdy s Čechem, jací podle vás jsou?
    Guy Roberts je z jedné čtvrtiny Čech, počítá se to? Mám ráda muže, kteří jsou opravdoví gentlemani: velmi se mi líbila spolupráce s Martinem Hilským, Pavlem Křížem, Karlem Heřmánkem ml. a jeho otcem.

    Lidovky.cz: Je nějaký rozdíl v tom, jak se Češi chovají k sobě navzájem, ke starým lidem, dětem, než jak je zvykem ve vaší zemi? Jsou Češi slušní?
    Velmi se mi líbí, že v Praze vidíte staré lidi venku na ulici venčit jejich psy, sedět na náměstí a povídat si. Může jim zabrat půl dne dojít dva bloky za jejich přáteli, ale jsou aktivní, venku a jsou viditelnou součástí společnosti. Tam, odkud pocházím to není běžné, protože města se navrhují pro auta, ne pro lidi. Musíte mít auto, abyste se kamkoli dostali. V Praze je spousta malých festivalů a trhů. Je to běžnější, protože je snadné kamkoli dojet tramvají, metrem nebo dojít pěšky. Oproti jihu Spojených států je to součást každodenního života – tam je to zvláštní událost, protože kde budou lidi parkovat? Jak dlouhá bude dopravní zácpa?

    Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Libí se vám? Je hodně odlišný od toho, na který jste zvyklá?
    Stále český humor postupně poznávám. Američané jsou všeobecně optimističtější, nic pro ně není nemožné a to se odráží i v humoru. Vypadá to, že Češi mají rádi v humoru zrnko pravdy. Možná proto, že se koukají na život jako na určitou absurditu. Nemůžu říct, že bych nesouhlasila. Bylo pro mne zajímavé vidět u nás v divadle několik prvních představení české verze hry Venuše v kožichu od amerického dramatika Davida Ivese. S Guyem jsme hráli anglickou verzi skoro rok a potom jsme režírovali Janu Pidrmanovou a Václava Vašáka. Byli jsme nervózní, jak bude české publikum reagovat – budou se smát na stejných místech? Budou se vůbec smát? Bylo velmi vzrušující vidět rozdílné i podobné reakce. Byli jsme šťastní, že i pro Čechy je v představení tolik vtipného.

    Lidovky.cz: Zajímáte se o českou historii? Je v ní něco, co vás zaujalo?
    Samozřejmě se o ni zajímám! Historie mne vždy zajímala, jedno z mých přání jako malé holčičky bylo stát se průvodkyní/strážkyní parku. Čtu tlustou knihu o české historii a zajímá mě hlavně Libuše, Vlasta, Šárka a „Dívčí válka“. Představa ženských bojovnic je prostě vzrušující. Také příběh o Horymírovi a Šemíkovi je krásný a smutný. Předpokládám, že to jsou spíše legendy. Většina historie této země je pro mne fascinující a bohatá, protože pocházím z velmi mladé země.

    Lidovky.cz: Pijete pivo? Jak vám chutná českákuchyně?
    Dokud jsem se nepřestěhovala, nikdy jsem pivo moc nepila. Pivo je fantastické a miluju černé pivo. Ale když se mi podíváte naprsa, tak byste to neřekli. To je český humor, ne?

    Zajímáte se o českou politiku? Jaký na ni máte názor?
    Jsem si vědoma, že v evropské politice je v současné době spousta výzev a jsem ráda, že Česká republika je bezpečné a úžasné místo pro život. Sledujeme českou politiku hlavně proto, že spolupracujeme s britskou velvyslankyní Jan Thompsonovou a jsme v kontaktu s přáteli z americké ambasády. Musíme se proto zajímat o dění okolo nás. V divadle je skvělé, že na naše představení chodí lidi nejrůznějšího politického přesvědčení a je to místo, kde se všichni sejdou, společně se smějí nebo pláčou a skvěle se baví.

  • Topic 8

    Politická nekorektnost

    Charakteristika jazykových prostředků podle záměru autora

    NEFF: Zrušení výstavy ženských aktů?
    Fanatický hovadismus a zbabělost

    PRAHA Genderová expertní komora spolu s Kongresem žen velmi správně zasáhly ve věci výstavy fotografa Karla Richtera v Knihovně Akademie věd České republiky. Na fotografiích jsou zobrazeny ženy i spoře oblečené. Fotograf je tímto dehonestoval a dobře se stalo, že obrazy byly z knihovny odstraněny.

    Ač muž, dovolím si ale přidat ještě jeden postřeh. Čelní stěnu zmíněné knihovny, po obou stranách vchodu, hyzdí dvě sochy. Jsou na nich zobrazeny ženy v totálně dehonestujícím postavení. Ne dosti na tom, že jsou oblečené tak, že na ně oko nejednoho machistického mlsouna pohlédne s vilným leskem kolem zřítelnice.

    Ony nesou na hlavě překlad zmíněného vchodu. Jsou to otrokyně donucené snášet tíhu celé stavby. Knihovna je veřejně přístupná a každý může na tyto ženy pohlédnout. Odnáší si jednoznačně sexistický imprint neboli vtisk: žena je zde proto, aby nesla na bedrech, eventuálně na hlavě, tíhu světa, a ještě sloužila svými vnadami k ukájení sexuální zlovůle.

    Čímž se dostáváme k mému konstruktivnímu návrhu. Je třeba si vzít příklad ze soudruhů z Islámského státu. Není třeba mnoho k odstranění této sexistické zvrhlosti. Stačily by i malé ruličky trhaviny a nechutnost by byla odstraněna. Knihovna Akademie věd má sloužit k osvětě. Nemá poskytovat jenom konkrétní vědomosti, měla by vést své návštěvníky ke zdravým životním postojům. Dvě zotročené karyatidy slouží k pravému opaku.

    Konec úvodu a dostanu se k elixíru mládí. Jelikož vím, že třicet procent populace není schopno pochopit ironii, prohlašuji tímto verbis expressis, že si především nemyslím, že odstranění grafických děl Karla Richtera je správná věc, a naopak se domnívám, že je to dílem akt ideologicky fanatického hovadismu, dílem zbabělosti vedení řečené knihovny, které nedokázalo čelit nátlaku déle než čtyři dny. Dále prohlašuji, že jsem mínil návrh na odstřelení karyatid pro dosažení komického efektu, a konečně do třetice prohlašuji, že návaznost činnosti zmíněných aktivistek a Islámského státu beru velmi vážně – jde o ideologicky podložený útok na umění, na kulturu. Připouštím, že Islámský stát neznám dosud z přímé zkušenosti, jakkoli nevylučuji, že k tomu dojde. Snahy tu jsou. Ale jako jinoch jsem zažil padesátá léta. Škola tehdy byla zaměřena spíše k osvojení vědomostí než na svobodný rozvoj ducha, takže jsem si už v osmi četl tlusté romány (naučili mě číst i psát) a vnímal i dobové politické souvislosti. Cítím se jako znovuzrozený, jako mladíček s pletí broskvově ochmýřenou, když čtu v prohlášení Genderové expertní komory a Kongresu žen například takovou perlu:

    Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky ani nenaznačuje nový úhel pohledu.

    Tyhle věty mohly vyjít v Rudém právu v roce 1955 a skvěle by zapadly do ducha doby. Příbuznost je zcela zjevná. Lze se tomu smát, ale zároveň z toho jde hrůza. Jako v roce 1955.

    ONDŘEJ NEFF

  • Topic 9

    Jazykové prostředky a řečové jednání v novinovém interview

    Spisovatel Michal Viewegh: Byl jsem nevděčnej parchant

    „Nepíšu o sobě, protože se chci předvádět, ale protože potřebuju psát o tom, co důvěrně znám,“ říká Michal Viewegh (1962), který se po zdravotních i osobních problémech zřejmě definitivně vrátil do literárně aktivního života. Na podzim vydal Biomanžela (Druhé město 2015), chystá románovou variaci na Tři muže ve člunu a stále si píše deník.

    Už jste někdy něco nedopsal?

    Před dvěma lety jsem napsal skoro celý román. Byla to první kniha, kterou mi nakladatel vrátil, a musím říct, že právem, bylo to příliš divoké, nemělo to hlavu ani patu. To jsem na tom ještě nebyl dobře. Dodneška chodím k psychiatrovi a beru antidepresiva, na něž bych neměl pít; ale je to už o dost lepší. Vydal jsem knihu, pracuju na nové a taky si vedu deník; sice netvrdím, že ho vydám, ale ten vnitřní přetlak, díky němuž píšu, ve mně už zase je.

    Deníky jste vydal už dva – Báječný rok Další báječný rok

    Přísně vzato i Můj život po životě je svého druhu deníček, byť je to deníček pacienta.

    Byl jste v nich vždycky upřímný?

    Někdy jsem škrtal s ohledem na rodinu, protože některé události asi ženatý muž zveřejnit nemůže. Jako když jsme po čtení s nakladatelem seděli kdesi na Moravě v hospodě s dvanácti holkama a pak šli se šesti na hotel… Místo toho jsem pak obvykle alibisticky, pokrytecky napsal: beseda končí, cenzurováno. Cenzurovat pro mě znamenalo nevymýšlet si. Deník musí být z principu pravdivý, jinak je to popření žánru.

    Řekněme, že si píšu deník s literární ambicí a ty nejlepší pasáže se týkají rodiny a sexu. Co byste mi poradil, zveřejnit, nebo ne?

    Samozřejmě zveřejnit, bez toho by to bylo okleštěné – jen buďte ohleduplná, nepoužívejte třeba skutečná jména. Máme právo, a dokonce povinnost psát pravdu, ale nemáme právo ubližovat. Netvrdím, že jsem některými zápisky neublížil své manželce, která se mezi řádky jistě dočetla věci, které vědět nechtěla. Ale to je daň za rozhodnutí psát deník. Ano, můžete kamuflovat a markýrovat, ale pak už to není deník, nýbrž jen další fikce. Uvažoval jsem i nad tím napsat deník fiktivní, inspirovaný denními zážitky, ale zároveň nepokrytě fabulovaný, čímž bych získal obrovskou svobodu, prostor pro vtip nebo pro to někoho beztrestně urazit…

    Kde pro vás končí život a začíná literatura?

    Nepodsouvám vám, že mě podezříváte z exhibicionismu…

    Nepodezírám.

    …ale sotva jsme začali, už to visí ve vzduchu. Nepíšu o sobě, protože se chci předvádět, ale protože potřebuju psát o tom, co důvěrně znám. Autobiografičnost je pro mě naprosto přirozený základ psaní. I když budu psát román o Marťanech, bude moje představa o nich zásadně ovlivněná tím, jak žiju, jaké jsem měl partnerky, co si myslím o lidech, o dobru, o zlu… Všichni de facto píšeme o sobě – lišíme se jenom v tom, zda to přiznáváme. Třeba ten román, který začínám psát, variace na Tři muže ve člunu. Na vodu pojedou jen dva, gigolo a nájemný vrah. Oba se svým povoláním končí a snaží se vymanit z dosavadního životního stylu. Nikdy jsem nebyl ani gigolem, ani nájemným vrahem, byť gigola si umím představit o něco málo lépe, ale v tom vymanění je ta základní podobnost mezi mým a jejich životem. Kde jinde bychom sakra tu nutnou zkušenost ke psaní vzali, když ne ve vlastním životě?

    Jak píšete? Předem se rozhodnete, kam text půjde, nebo se necháte vést?

    Nemůžu popřít, že jsem spíš racionální typ autora, než abych si hrál na nějakého ezoterika, co pracuje s podvědomím. I když možná, že nápady, co přicházejí, jsou i tak z tohohle ranku. Nevím totiž, jak se stane, že se ráno vzbudím a vím, co bude v příštích kapitolách. Konstrukce románu nebo povídky je pro mě nicméně hodně řemeslná záležitost, je u toho potřeba přemýšlet hlavou, nemůžu jen chrlit proudy vědomí – z toho já román nevytluču. Ale to přece neznamená, že by mé psaní muselo nutně být jen chladnokrevně racionální!

    To přece taky nenaznačuju. Proč se rovnou bráníte?

    Možná mám blbou životní zkušenost. Možná je to i sebereflexe, moje potřeba se hájit sám před sebou. Já to jaksi vysvětluju sám sobě. Mí bráchové mi taky říkají, že jsem v souvislosti se svým rozvodem přehnaně sebekritický a že se furt obhajuju. Jenže já bohužel opravdu věřím, že mám zčásti máslo na hlavě. Cítím směs smutku, křivdy – a sebevýčitek. Nežil jsem vždycky správně. Jsem rád za to, co všechno mě potkalo, byla to často dost divoká zábava – ale za to všechno jsem nyní zaplatil…

    Michal Viewegh

    FOTO: Dorian Hanuš, Právo

    Jste vždycky takhle otevřený?

    Moje otevřenost je do určité míry stylizace. Ale probůh, není to marketingový tah, je to můj styl komunikace. To mi říkají i sousedi na Sázavě. Že je překvapilo, jak mluvím na rovinu… Pro mě je to ale podmínka vztahu s lidma! Mluvím i píšu otevřeně, můžu si to koneckonců dovolit, protože nedělám žádné opravdu hnusné věci. Nevěra je sice bezpochyby věc problematická, ale na druhé straně nejsem nekrofil, nejsem pedofil, neukradl jsem ze státního rozpočtu dvě stě miliónů, neokradl jsem svou rodinu… Hříšky jako milenky má osm chlapů z deseti.

    Myslela jsem si, že jste introvert.

    I introvert může mít milenku.

    Ale asi o tom nevykládá novinářům.

    Zrecykluju svůj vlastní aforismus: Přes den jsem introvert a večer extrovert. Přes den jsem zahleděný do sebe a hloubavý a večer, když si se známými otevřeme sedmičku, můžu být i lídrem společnosti. Dřív jsem býval introvert pořád, zamindrákovaný brýlatý klučina, panic skoro do devatenácti. Pak jsem byl hédonista oslněný úspěchem, lítal jsem po světě, měl různý ženský, třeba Povídky o manželství a sexu bych dneska nenapsal, to byl plod mého cynického období. Před třemi lety jsem nevyžádaně, kvůli prasklé aortě, prošel tvrdým životním školením – nestěžuju si jaksi na tu lekci samu, pouze na její sadistickou formu.

    Vždycky mi bylo podezřelé, když někdo vyrukoval s Co tě nezabije, to tě posílí. Kvůli té prasklé aortě jste byl hodinu v klinické smrti, takže jste ten pravý, koho se na to úsloví můžu zeptat.

    Má racionální jádro, ale stejně se proti němu bouřím. Mě to jenom skoro zabilo a nijak moc nepomohlo… Prostorová orientace, paměť, cílevědomost, bezpochyby i inteligence – skoro ve všem jsem výrazně slabší než předtím. K lepšímu se snad změnil můj vztah k hodnotám. Stavět s dětmi věž z kostek a čekat, až spadne – třeba tohle jsem dřív bral jako povinnou rodičovskou fušku, která ve srovnání s mejdanem v baru La Provence fakt neobstála… Dneska jsem schopný si ty kostky užít.

    Stále to vnímáte tak, že to nebylo fér?

    Měl jsem a mám pocit, že jsem v životě nebyl až taková svině, abych si zasloužil takhle krutý trest. Kolem sebe vidím politiky a podnikatele, kteří dělají stokrát horší věci, a nic se jim nestane. Prostě jsem byl naivně přesvědčený, že osud má rozdělovat podle hříchů a zásluh – a já přece dělal i různé bohulibé věci: charitu pro děti, jezdil jsem do Afriky s UNICEF, pomáhal kamarádům s penězi, bráchové by mi potvrdili, že jsem je bral celá léta na hory… Takže když se mi to stalo, vedl jsem ukřivděný dialog s pánembohem: Za co? Za co sakra?! Očekával bych, že tak výjimečný, exemplární trest, jako je prasklá aorta, dostane třeba vrah, a ne někdo, kdo obrazně řečeno v samoobsluze ukradl čokoládu. To je snad moc, pokusit se ho zabít, ne?

    Věříte v Boha?

    Rád bych věřil, že je tu něco, co nás přesahuje. A snažím se být pokorný vůči té možnosti. Ale Bůh? Všichni bychom jaksi chtěli laskavého rodiče, co se o nás obětavě stará – ale obávám se, že jsme spíš sirotci.

    Jeden kamarád si myslí, že za vaši prasklou aortu určitě můžou mafiáni, které jste naštval knihou Mafie v Praze.

    Taky jsem slyšel verzi, že to dneska ruská tajná policie už umí zařídit. To je ovšem značně konspirativní teorie… Když jsem tu knihu psal, sešel jsem se i s lidmi z BIS. Když mě opatrně informovali, jaké operativní praktiky se běžně používají, pochopil jsem, že Jamesové Bondové chodí denně mezi námi. Nechci být paranoidní, ale ani naivní – a třeba věřit, že neprobíhají pokusy cíleně ovlivnit veřejné mínění, postoje a názory významných lidí… Ale nemůžu si hrát na spisovatele, který píše tak odvážně, že je sledován temnými silami.

    Zajímá vás ještě politika?

    Byla léta, kdy mě vzrušovala. Až dětinsky jsem se vztekal nad různými evidentními nespravedlnostmi a korupčními aférami. Svůj díl občanské odpovědnosti jsem si pak splnil dvěma politickými thrillery. I když to jistě lze hodnotit jako sobecké gesto, v tomhle směru si nárokuju právo na odchod do důchodu, protože jednak mám odpracováno, a navíc jsem jaksi statisticky mrtvý, neboť patřím k pouhým deseti procentům lidí, co prasklou aortu přežijí – tak proč bych se měl trápit českou politikou? Tři roky jsem neviděl zprávy, které jsem si dřív nahrával, když jsem je nestihl ve vysílacím čase, četl jsem tenkrát dvoje noviny denně a dělal si rešerše jako nějaký kriminalista. Měl jsem korkové nástěnky polepené výstřižky o Rittigovi, Janouškovi a dalších, kreslil si pavouky mafiánských vztahů, vlastně jsem dělal skoro policejní práci… Dneska jsem někde jinde. Z druhého břehu nemůžete přijít jako stejný člověk. To není žádné hraní si na reinkarnaci, ale ono vás to prostě nevyhnutelně poznamená. Váš život se zcela zhroutí, pak se pohybujete v troskách a lepíte to zpátky. Nepřenositelná zkušenost.

    Kdy jste byl nejšťastnější?

    Další citát: Byl jsem šťastný – a nevěděl jsem o tom. I já byl řadu let bezpochyby velmi šťastný, jen jsem se ve své zpovykanosti a bohorovnosti domníval, že je to jenom takový lepší průměr. Ba co víc: že mám na štěstí automaticky nárok. A dokonce jsem remcal, že sice možná mám skvělou práci, zdravé děti a hezkou milou ženu a létám s nimi každoročně na Maledivy, jenže kvůli tomu musím psát i o víkendech, denně mám třicet otravných mailů, furt po mně někdo něco chce a navíc děti zlobí, žena nevaří a moc utrácí a už zase se rozbil bojler… Člověk je často nevděčnej parchant. Já teda rozhodně byl.

    Tereza Šimůnková, SALON, Právo