Management práce

Závěrečná práce jako projekt 

Každý projekt má následující komponenty:

1. Cíle a výstupy
2. Aktivity 
3. Rizika
4. Časový plán 

1. Cíle a výstupy 

První otázkou, kterou je třeba si při plánování závěrečné práce položit, je "Co mi má napsání závěrečné práce přinést?". Platí přitom, že cílem psaní závěrečné práce není napsat závěrečnou práci. Cíl projektu je něco, co přináší hodnotu zúčastněným osobám (v manažerském korpo žargonu stakeholderům), přičemž nejdůležitější zúčastněnou osobou je autor/ka práce samotný/á. Cíl práce by měl přispívat k seberozvoji autora/ky, například: 

Někteří studenti a studentky mají už během studia oblíbené zaměření a závěrečná práce je ideální příležitostí pro to, se v tématu dále rozvíjet. Závěrečné práce také představují ideální příležitost se v bezpečném prostředí naučit se úplně nové téma a dovednosti, není proto třeba se bát experimentování. A samozřejmě, někteří studující nemají žádné oblíbené téma – nejde o nic špatného, ani neobvyklého. V takovém případě se vyplatí zaměřit se na obecné dovednosti, přenositelné napříč širokou řadou témat (např. analýza dat, systematická rešerše literatury). 

Sekundárním cílem závěrečné práce je demonstrovat schopnost provést sociologický výzkum na odpovídající úrovní. Tento cíl sleduje vedoucí práce a je na obou stranách, studujících a vedoucích, naplánovat obsah práce tak, aby bylo dosaženo obou cílů. 

V ideálním případě by se vedoucí měl na prvním setkání zeptat studujících, jaký je cíl jejich práce. Pokud už studující mají o svém cíli představu, je možné začít plánovat, jak ho dosáhnout. Pokud studující cíl práce zatím nemají ujasněný, bude to jejich prvním úkolem. 

Závěrečná práce jako taková, ve smyslu textového dokumentu, je primárním výstupem projektu. Výstupy (v korpo žargonu deliverables) jsou věci, které musí vzniknout, aby bylo dosaženo cílů. Pro vytvoření primárního výstupu je nutné vytvořit výstupy dílčí. V kontextu závěrečných prací se jedná zejména o dílčí kapitoly práce. Pro každou kapitolu by měl být definovaný dílčí cíl, který bude vytvořením kapitoly naplněn. Definování cílů pro každou kapitolu pomáhá předcházet jak tomu, že se na něco důležitého zapomene, tak tomu že práce bude obsahovat nadbytečný obsah, nedůležitý pro dosažení celkových cílů. Příklad dílčích výstupů a cílů pro práci zaměřenou na měření finančního wellbeingu: 

2. Aktivity 

Jakmile jsou definované cíle a výstupy práce, je možné naplánovat aktivity, které k dosažení výstupů povedou. Například, pokud je dílčím výstupem kapitola o tom, co je obecný wellbeing, je třeba provést následující aktivity: 1) Udělat rešerši odborné literatury na téma, jak je obecný wellbeing chápaný, respektive jaké teoretické modely obecného wellbeingu se používají. 2) Udělat rešerši na téma, jak se obecný wellbeing měří. 3) Syntetizovat obsah rešerše, tedy vybrat teoretický model wellbeingu, který bude v práci použit, popsat jeho výhody a nevýhody a popsat, jak je model operacionalizován. 3) Sepsat obsah syntézy do podoby kapitoly závěrečné práce. 

Rozdělení dílčích cílů do aktivit pomáhá lépe plánovat časový harmonogram projektu, identifikovat rizika a předcházet tomu, aby se v rámci kapitoly práce něco důležitého opomnělo. 

3. Rizika 

Přestože je psaní závěrečných prací relativně nízkorizikovou aktivitou, i zde existují rizika, kterým je třeba aktivně předcházet. V kontextu závěrečných prací jsou rizika spojená zejména s analýzou dat – ať už riziko, že se studujícím nepodaří získat vhodná data pro analýzu nebo že nebudou schopní data zpracovat. Je proto dobré si vypsat rizika práce a u každého z nich zhodnotit jeho závažnost a pravděpodobnost výskytu. U rizik s vysokou závažností a pravděpodobností je třeba promyslet mitigující strategii. Například, pokud zpracování dat vyžaduje aplikaci techniky, kterou studující nepoužívali v minulosti, časový plán by měl explicitně obsah čas pouze na naučení se této techniky. 

4. Časový plán 

Nakonec je třeba vytvořit časový plán, který zajistí, že závěrečná práce bude dokončena včas. Prvním krokem je promyslet, kolik času týdně jsou studující ochotní práci věnovat. Dále je třeba odhadnout, kolik času bude třeba k vypracování dílčích cílů, respektive jednotlivých aktivity. Například, pokud studující chtějí věnovat práci jeden den týdně a ze zkušeností vědí, že napsání jedné seminární práce jim trvá zhruba 24 hodin čistého času, potom napsání jedné kapitoly práce zabere zhruba tři týdny. Časové plány se vytváří od konce, tedy je třeba se rozhodnout, kdy studující chtějí práci odevzdat a na základě toho data dopočítat, kdy je třeba začít s prací. Dobrým nápadem je přidat do časového plánu prostor pro nečekané průtahy. Příkladem, pro napsaní jedné kapitoly je dobré vyhradit čtyři týdny, z nich první tři slouží k napsání textu a poslední týden je rezerva, během které má vedoucí dát zpětnou vazbu a studující ji zapracovat. Časový plán by měl obsahovat čas nejen čistě na psaní, ale i na studium. Pokud studující plánují použít analytickou techniku, se kterou nemají zkušenosti, je dobré vyhradit několik týdnů pouze na její naučení. 

Vypracování časového plánu pomáhá předcházet jak situacím, kdy studující časovou náročnost projektu podcení a nestíhají, tak situacím, kdy se studující cítí provinile, že práci věnují málo času, i když to reálně není potřeba. Jasné časové ohraničení úkonů také pomáhá nacvičit si efektivní alokaci času – tedy naučit se věnovat aktivitám dostatečné množství času, aby byl výstup v dostatečné kvalitě, ale ne tak mnoho času, aby se jednalo o plýtvání zdrojů (např. nekonečné iterace výstupů, které nevedou ke znatelnému navýšení kvality výstupu).