Topic 4

4. 12. 2013: prof. Jiří Štaif Alternativní elity a nacionalismus v dlouhém 19. století

K pojmu alternativní elity jsem dospěl, když jsem psal svou monografii na téma Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830 - 1851 (2005). Vycházel jsem přitom z konceptu, jenž předpokládá, že společenskou změnu lze uskutečnit v případě, v němž  stávající elity nejsou  schopny svou řídící rolí  úspěšně zaplnit  historicky proměnlivý prostor, v němž se odehrává společenské dění. Pokud se objevuje lákavá  nabídka neobsazených prostorů, pak vzniká šance, aby je zaplnily nové elity, jež se v případě úspěchu stávají alternativními vůči těm stávajícím.

Alternativní elity se přitom musí legitimizovat nejen svými schopnostmi obsadit tyto mezery, nýbrž i svou schopností získávat pro "svou" věc dostatečnou společenskou podporu. Zpočátku může mít jejich počínání charakter hry, díky níž si nejprve ujasňují, o čem by měla vlastně být a posléze vymezují své "hřiště".  Pokud ovšem pro svou hru získají dostatečný počet "spoluhráčů",  pak  začne ve veřejném prostoru získávat na významu jako nová názorová, akční  a případně  společenská struktura. Pokud ji stávající elity nejsou schopny "dodatečně" kontrolovat, pak se pro ně stává více či méně delegitimizující mocenskou výzvou. 

Za hlavní pole  seberealizace alternativní elity jsem v tomto případě považoval český národotvorný proces. Za limit její akceschopnosti pak její obezřetnou mentalitu, jež se projevila v revoluci  1848 - 1849. Později jsem si uvědomil,  že prostřednictvím fenoménu alternativních elit by bylo možno vysvětlit  i řadu dalších společenských změn např. v oblasti náboženství, ideologií a politiky, a to nejen v moderní době. K tomu srv. J. Štaif, Interpretationsprobleme der alternativen Konstruktion der tschechischen Nationalelite im 19. Jahrhundert. In: M. Řezník, L. Velek (eds.), Adelsgeschichte als Elitenforschung (2012, 49 - 57).