Schola Ludus & PubMed

UVEDENÍ

UČITEL: Pojď sem, hochu, uč se být moudrým.

HOCH: Co je to být moudrým?

UČITEL: Všemu, co je potřebné, dobře rozumět, všecko dobře konat, dobře vyjadřovat.

HOCH: Kdo mě tomu naučí?

UČITEL: Já s boží pomocí:

HOCH: Jak?

UČITEL: Provedu tě všudy, ukáži ti všecko, pojmenuji ti všecko.

* * *

*/ Poznámka redakce.: Zde zveřejněné ukázky ze„Schola Ludus“ jsou převzaty z publikace: Kopecký, J. a kol.: Vybrané spisy J.A. Komenského : svazek 2. Praha : SPN, 1984. (Identický obrázek a text „Uvedení“ /„Inviátio“/ Komenský následně použil ve své proslulé obrázkové naučné encyklopedii pro děti „Orbis sensualium pictus“.)

JEDNÁNÍ II, VÝSTUP 6

(Historik a chronolog v téže osobě; osm žáků./*)

HISTORIK: Je od vás rozumné, že se dostavujete na dějepisnou přednášku v hojném počtu. Neboť historie je zřítelnicí vzdělanosti; nevědomcem se zdá ten, kdo neví, co se dálo na světě před námi. Proto kdysi Egypťané nazývali Řeky věčnými dětmi, protože prý neznali památky minulosti. Vy tedy, mladí mužové, nechcete-li být věčnými dětmi, věnujte se horlivě dějepisnému studiu!

PRVNÍ ŽÁK: To je náš úmysl, s tím cílem docházíme na přednášky z dějepisu.

HISTORIK: Ale musíte vědět, že geografie a chronologie jsou dvě oči historie, bez nichž by byla slepá.

DRUHÝ ŽÁK: Geografie jsme již okusili, co je chronologie, nevíme.

HISTORIK: Geografie je znalost míst, chronologie znalost dob: Neboť pro správné pochopení každé historické události má velký význam vědět, kde a kdy se co stalo. Chronolog tedy vypočítává, za kterého věku se to neb ono přihodilo a jak nynější čas je vzdálen od počátku světa neb od nějaké jiné důležité periody, čili epochy, abychom věděli, kde již jsme.

TŘETÍ ŽÁK:. Co je epocha?

HISTORIK: Je to nějaký významný mezník, od něhož se začíná letopočet. Takovým mezníkem obecně platným by mělo sice být právem stvoření světa; ale poněvadž tento počátek byl většině neznám, přijímal si každý národ jiný mezník sobě známý a památný. Například Židé kdysi počítali od svého východu z Egypta, nyní od zpustošení Jeruzaléma; Řekové počítali od : olympijských her, které zavedl Ifytus, aby se slavily každého pátého roku včetně, čili čtvrtého roku, ten rok v to nepočítaje. Římané počítali od založení města, křesťané počítají od Kristova narození, Turci od útěku Mohamedova (říkají té éře hedžra); králové konečně počítají svá období (čili epochy) od svého nastoupení (s.337).

ČTVRTÝ ŽÁK: Je mnoho dějepisných knih?

HISTORIK: Nevzdělanost dávných národů neznala jiných historií než ty, které jeden druhému vyprávěli nebo které potomstvu naznačovali vybudováním nějakých památníků. Například, kde byla svedena bitva, snesli hromadu kamení nebo vztyčovali sloup z kamene nebo ze dřeva. Pro výpočet posloupnosti králů vráželi hřeby do zdi nebo vázali na provaze uzly podle kratšího nebo delšího trvání vlády (to se musí ukázat názorně) . Nicméně události upadaly v zapomenutí nebo se přetvářely v báje. Teprve když se rozšířilo písmo, začali zapisovat události do památníků i s jejich okolnostmi, aby se nevloudilo něco přimyšleného nebo podstrčeného.

* * *

*/ Redakční poznámka: pro účely tohoto výukového programu je citován výstup s prvními čtyřmi žáky

JEDNÁNÍ II, VÝSTUP 7

(Profesor logiky se čtyřmi žáky.)

LOGIK: Hledáte tedy hlubší poznání logiky?

PRVNÍ ŽÁK: Zajisté; abychom poznali přesně myšlenkový postup a udržovali jej v ustanovených mezích bez vybočení.

LOGIK: Je to věda nutná, nutnější než každá jiná, vzhledem k vratkosti naší mysli, která těkavě klouzá jen po povrchu věcí a zatemňuje, zaplétá a činí nejistými sebe i svět. Ale je to věda těžší než ostatní, poněvadž" v jiných oborech mysl pozoruje předměty ležící mimo, kdežto zde se musí obrátit k sobě samé a musí pozorovat i pořádat své vlastní představy. To připomínám předem, abyste pamatovali, že je tu třeba mimořádné pozornosti (chcete-li z logiky dosáhnout pravého užitku) .

DRUHÝ ŽÁK: Ujišťujeme tě, pane, že nedopustíme, aby něco chybělo naší píli.

LOGIK: Nuže tedy, přistupme k věci. Při každém myšlení jsou tři složky: přemýšlející mysl, předmět myšlení a něco, k čemu se má myšlením dojít. Předmětu myšlení se říká téma, výsledku myšlení výrok. Téma, o kterém máme myslet a také myslíme, je něco buď neznámého nebo nejistého nebo neuspořádaného čili zmateného. Neznámé je, o čem se neví, zda to existuje či co to je; jak velké, jaké, kde to je atd: Nejisté je, o čem jsou pochyby, zda to existuje nebo zdali se to shoduje s tím, co se říká nebo myslí,

či zda je to tak veliké, takové, tam atd. Zmatené je něco, kde se vnucuje příliš mnoho věcí najednou a zavaluje naše myšlení.

Logik tedy hledí vyzkoumat neznámé, dokázat nejisté, uvést do pořádku zmatené; všechno to zkouší trojí cestou: 1. vlastními smysly, pokud možno mít věc po ruce; 2. rozumovou úvahou, není-li věc jasně před námi, ale máme-li přece nějaké náznaky; 3. nemůže-li udělat ani jedno ani druhé, pak teprve přivolává na. oporu cizí svědectví.

TŘETÍ ŽÁK: Tedy tyto tři prostředky, smysl, rozum a cizí podání, jsou logikovi vždy k službám?

LOGIK: Zajisté, ať už myšlenky počítá nebo měří nebo váží (s 339).

ČTVRTÝ ŽÁK: Co to znamená, počítat, měřit, vážit myšlenky?

LOGIK: Tyto výrazy jsou vypůjčeny z matematiky; logikové říkají nalézat, pořádat, usuzovat; to jsou tři úkoly a tři části logiky.

PRVNÍ ŽÁK: A všechno s pomocí smyslů; rozumu a svědectví?

LOGIK: Všechno. Neboť pokud jde o nalézání látky, tedy smyslové pozorování najde mnoho věcí k přemýšlení; rozum, zkoumá-li každou věc zvlášť, najde látky ještě více; a svědectví těch, kteří už před námi přemýšleli, poskytne nekonečné bohatství. Myšlenkovým boháčem bude jistě, kdokoli vykoná mnoho a rozmanitých pozorování s pomocí smyslů, kdo mnoho rozumem prozkoumá a mnoho si v knihách přečte. Pokud se týká řádu na světě, můžeme jej poznávat jednak z řádného vnímání smyslů, jednak z rozumu, když srovnáváme věci navzájem, a konečně někdy z cizí rady. A pokud hledáme pravdu věcí již nalezených a uspořádaných, tu mohou věci, dobře zkoumané prostřednictvím smyslů, samy vyznat, čím vpravdě jsou nebo nejsou; za druhé, jestliže smysly pochybí, je možno napravit to rozumem; a konečně lze pravdě dodat síly i cizím svědectvím.

DRUHY ŽÁK: Je v tom velká harmonie:

LOGIK: Také má být. Ostatně je nejvlastnějším úkolem logiky klást zákony rozumového uvažování; proto se při nich zastavme a obhlédněme tyto zákony. Naleziště látky se říká určitým pojmům, pod jejichž řízením je možno připadnout na všemožné myšlenky; takové pojmy jsou příčina, následek, subjekt; vlastnost, podobnost, nepodobnost, opak či protiklad atd.

TŘETÍ ŽÁK: Ale co si počneme s nalezenými pojmy?

LOGIK: Z nich se má sestavit úplný popis věci nebo krátká a přesná definice. Nato se má přikročit k rozčlenění dvojčlennému, trojčlennému, čtyřčlennému atd., jak to žádá podstata věci, ať už se to děje rozlišením, například člověk vzdělaný a nevzdělaný, čemuž se říká distinkce; nebo rozdělením celku na části, například člověka na tělo a duši, čemuž se říká divize; nebo rozčleněním rodu na druhy, například člověka na muže a ženy, což je distribuce.

ČTVRTÝ ŽÁK: Tomu rozumíme. Pokračuj!

LOGIK: Z nalezených představ vznikají teze čili výpovědi, jimiž se něco o něčem tvrdí nebo popírá. Při tom se vždycky (buď otevřeně nebo zahaleně) vyskytují tři složky: subjekt, o němž se něco vypovídá, predikát, to, co se vypovídá, a spona, s jejíž pomocí se tyto věci uvádějí v souvislost; například: Logika je žádoucí. Ty, řekni, kde je subjekt? Kde predikát? Kde spona?

PRVNÍ ŽÁK: Logika je subjekt, žádoucí je predikát, slůvko “je" je spona.

LOGIK: Správně; ale zapamatujte si, že predikátu se říká také horní pojem, subjektu spodní pojem. Kdyby někomu vzešla pochybnost, má-li se danému subjektu přisuzovat onen predikát, musí se hledat třetí pojem (říká se mu střední člen, terminus medius), který dvojím.představením s uvedenými dvěma pojmy rozhodne spor. Například, kdyby se pochybovalo, zda logika ( 1 ) je žádoucí (2), odpovím: ano, poněvadž je užitečná (3). Z toho vzejde stavba sylogismu o třech větách. První z nich je horní premisa: Co je užitečné, je žádoucí. Druhá tvoří spodní premisu: Ale logika je užitečná. Třetí věta je závěr: Tedy logika je žádoucí.

DRUHÝ ŽÁK: Tedy vždycky, uznáme-li platnost dvou premis, vznikne závěr, jímž se odstraní nejistota?

LOGIK: Vždycky. Jenže se někdy zamlčuje druhá premisa, a pak vznikne enthymema, například: Logika je užitečná, a tedy je žádoucí.

DRUHÝ ŽÁK: Co se stane, nahodí-li se případ velmi sporný, kde se dají hájit oba protichůdné názory? LOGIK: Pak vznikne disputace, kde jedna strana větu dokazuje, druhá ji vyvrací a obě strany vyvracejí tvrzení i námitky strany druhé, dokud se neobjeví pravda. Ovšem lstiví disputátoři (takzvaní sofisté) i v tom případě někdy dále chytračí a zkrouceným dokazováním se posmívají pravdě. Ale musí se na ně dokračovat, dokud nezmlknou.

ČTVRTÝ ŽÁK: Ale což, jak to zařídit, máme-li tříbit a uvést v pořádek mnoho látky, která se nám naskýtá páté přes deváté?

LOGIK: Musíme přibrat na pomoc metodu. Její nejvyšší zákon

je trojí: 1. Známější má vždy jít před neznámějším (například dřívější před pozdějším, celek před částmi, rod před druhy atd.). 2. Všechno se má řadit a souviset tak, jak jedno od druhého pochází; tak aby pojem šel za pojmem jako v řetěze článek za článkem. 3. Všechno se má vyjádřit slovy jasnými, neponechávajícími žádnou pochybnost.

PRVNÍ ŽÁK: To je to celé umění?

LOGIK: Všechny prostředky se dají pod ně zahrnout. Neboť podle těchto pravidel logik jednak zkoumá, jednak opravuje cizí zmatky. A pozoruje-li, že se ve slovech skrývá záludnost, vyjasňuje slova temná, rozlišuje dvojsmyslná, vymezuje okrouhlá a omezuje příliš všeobecná; a jestliže se něco vzalo příliš široce, posvítí si na jednotlivosti a všechno prokáže skrze důkazy, aby pojmy byly jasné; takto ozřejmuje účinně místa zatmělá, vyvrací klamné závěry a rozplétá zmatek. Uvádět v soustavu vlastní jasné myšlenky sluje syntéza; rozbírat cizí je analýza; srovnávat navzájem více jich, ať vlastních, ať cizích, je synkrize.

DRUHÝ ŽÁK: Kéž bychom to už uměli!

LOGIK: To všechno záleží na přesných cvičeních; budeme je při této přednášce provádět pilně. Zatím mějte dosti na tom, že jsme položili základ.

* * *