Prosociální chování

Za prosociální chování označujeme chování, pro které je charakteristická tendence pomáhat druhému či druhým. V tomto panuje mezi sociálními psychology většinová shoda, v čem se ovšem jednotliví autoři liší, je používání termínů pomáhající chování a altruismus. Někteří autoři tyto termíny využívají synonymně, jiní je přísně významově odlišují. Najdeme i autory, kteří příliš nerozlišují mezi termíny prosociální chování a altruismus.

Při respektu k různým terminologickým i obsahovým názorům můžeme v obecné rovině považovat termín prosociální chování za termín tzv. zlaté střední cesty a chápat ho, např. ve shodě se Staubem (1978 In Hill, 2004) za chování, z něhož mají prospěch jiní nebo které má příznivé sociální důsledky. (Tato definice se nezabývá motivy chování, jen jeho důsledky.) Altruismus lze potom považovat za specifický druh sociálního chování a považovat za pomoc jinému člověku bez jakékoliv odměny, dokonce za určitých vlastních nákladů (Krebs, Miller, 1985 In Hewstone, Stroebe, 2006).

Sociální psychologové si kladou otázku, proč se lidé chovají prosociálně, proč si pomáhají. Odpověď na ni není jednoznačná, obsahuje několik rovin: biologickou, osobnostní, interpersonální i rovinu sociálních systémů.

Biologický přístup vysvětluje prosociální chování z hlediska vrozených tendencí nebo genetických predispozic. Sociobiologové se domnívají, že pomáhání, sdílení a kooperace mají kořeny v genetickém dědictví našeho druhu (Wilson, 1975). Etologové argumentují tím, že zvířata také pomáhají příslušníkům svého druhu, i když jim hrozí velké nebezpečí. Předpokládají, že v takových případech vyvolává genetická výbava chování směřující k ochraně sociální skupiny a zachování rodu. Výzkumy naznačují, že v případech, kdy se u některých druhů vyvinulo altruistické chování, které se zdá pro organismus nákladné, existuje buď upřednostňování příbuzných jedinců (tzv. příbuzenský altruismus) nebo vzájemnost.

Reprodukční úspěch jedince (také se používá Hamiltonův termín inkluzivní zdatnost) závisí na předání vlastních genů budoucí generaci. Pokud něčí altruistické geny umožní přežít dostatečnému množství příbuzných, kteří sdílejí jeho kopie genů, potom se individuální sebeobětující chování stane evolučně stabilní strategií – z pohledu jedincových genů přinese takové chování zisk, pokud zachrání alespoň dva bratry nebo osm bratranců (blíže např. Hill, 2004).

Teorie recipročního altruismu vysvětluje prosociální chování na základě normy reciprocity (vzájemnosti) mezi nepříbuznými jedinci. Prosociální reciprocita nastává, když jedinec pomáhá s cílem, že jeho pomoc bude opětovaná. Jsou-li náklady pomáhajícího nízké a prospěch přijímaného vysoký, je reciproční altruismus výhodný. Problémem zůstává možnost jeho zneužití. Proto se jako evolučně stabilní strategie vyvine jen tehdy, jestliže se mohou jedinci navzájem rozeznávat a uvalovat sankce na podvodníky.

Osobnostní rovina prosociálního chování vypovídá o rysech prosociální osobnosti, mezi které sociální psychologové řadí sociální odpovědnost, empatii a vnitřní místo kontroly. Sociální odpovědnost bývá definována jako pravidlo předepisující jedincům pomáhat těm, kteří jsou na nich závislí. (Protikladem je pak soběstačnost, podle níž se jedinci mají v první řadě umět postarat sami o sebe.) Oliner a Oliner (1988 In Hewstone, Stroebe, 2006) zrealizovali rozhovory s lidmi, kteří za války pomáhali Židům, a zjistili, že ve srovnání s kontrolní skupinou (těmi, kteří Židům nepomáhali) se pomáhající jedinci vyznačují silnou mírou sociální odpovědnosti. Výzkum byl zopakován se skupinou lidí, kteří poskytli první pomoc zraněným při autonehodě, a to se stejným výsledkem. Pomáhající jedinci také ve větší míře souhlasili s výroky vztahujícími se k vnitřnímu místu kontroly. (Místo kontroly, tzv. locus of control, pramení z Rotterova konceptu a označuje, do jaké míry jsou jednotlivci přesvědčeni o své schopnosti kontrolovat a ovládat výsledky své činnosti. Jedinci s interním locus of control věří, že výsledek jejich činnosti závisí na jejich přičinění.)

Empatii považují mnozí autoři za důležitý princip vysvětlující prosociální chování. Empatie pramení ze sebeuvědomění: čím otevřenější jsme k vlastním emocím, tím lépe dokážeme rozeznávat a chápat city ostatních. Titchenerova teorie tvrdí, že empatie má počátek v jakémsi fyzickém napodobování utrpení druhého člověka, které v nás vzbuzuje stejné pocity. Podle této teorie je důležité odlišit empatii od soucitu (angl. sympathy), ten můžeme pociťovat k jinému člověku v nepříjemné situaci, ale nesdílíme jakýkoliv společné emoce. Hoffmanovy výzkumy empatie podporují hypotézu, že prosociální jedinci disponují schopností empatického citu, totiž představou sama sebe v situaci někoho jiného, která vede k dodržování určitých morálních principů (blíže Goleman, 1997). D. Batson (1981 In Hill, 2004), nejvýznamnější zastánce přesvědčení, že lidé konají ve prospěch jiných z pohnutek ryze nezištných, na základě dobře připraveného výzkumu zjistil, že empatičtí přihlížející jsou ochotni dobrovolně podstoupit elektrické šoky místo druhých, přestože by snadno mohli experiment opustit a tím snížit své vlastní utrpení z pohledu na to, jak šok dostává jiný člověk.

Interpersonální přístup koresponduje se skutečností, že lidé jsou na sobě vzájemně závislí. Nejvíce propracovanou teorií, která vysvětluje interpersonální chování, je teorie sociální výměny (též teorie směny). Vychází z ekonomického modelu nákladů a zisků (zisk = výnosy – náklady). Podle teorie směny je rozhodnutí pomoci uskutečňováno na racionálních základech (kalkulací zisků a ztrát ze zásahu). Podle Piliavina et al. (1969, 1975 In Výrost, Slaměník, 2010) může mít zvažování, zda poskytnout pomoc, tuto podobu: 1. náklady spojené s pomocí (energie, překážky, čas, znalosti, nepříjemný zážitek, potenciální poškození organismu), 2. náklady při neposkytnutí pomoci (sebeobviňování, popř. kritika od druhých lidí), 3. odměna spojená s pomocí (sebeocenění, ocenění od člověka, kterému byla poskytnuta pomoc, popř. ocenění od jiných lidí), 4. odměna při neposkytnutí pomoci (prospěch z vykonávání právě probíhající činnosti). (Při zasahování u kriminálních činů často navíc nutnost svědčit při soudním řízení, případně msta ze strany pachatele činu.) Piliavin, Rodin a Piliavinová (1969) ověřovali faktory ovlivňující rozhodnutí poskytnout pomoc sérií experimentů (přes 100 pokusů) v metru. Jestliže v modelové situaci ve vagonu metra „upadl“ muž (figurant), který měl hůl, přišla pomoc rychle a často. Držel-li muž láhev a byl-li cítit alkoholem, přišla pomoc pomalu a méně často. Měl-li muž na sobě (nepravou) krev, která mu vytékala z úst, přišla pomoc váhavěji, resp. často, ale nepřímo.

Tab. č. 4: Teorie sociální směny

Přístup orientovaný na sociální systémy vyplývá ze skutečnosti, že sociální chování je ovlivňováno faktory, jež jsou zásadní pro fungování společnosti. Většina společnosti se přizpůsobuje normám vzájemnosti (pomoc je poskytována těm, u nichž je pravděpodobné, že pomoc opětují) a normám sociální odpovědnosti (pomoc je poskytována osobám odkázaným na druhé a to bez ohledu na opětování pomoci, např. obětem živelných pohrom). (Otázkou zůstává, kterým normám se lidé přizpůsobí v případě konfliktu oběma mezi normami.)

Jednotlivé přístupy se nutně nemusí vzájemně vylučovat, naopak se mohou vzájemně posilovat (např. kombinace prosociální osobnosti, skupinové reciprocity a normy sociální odpovědnosti může vést k pomoci v nouzi).

Mocným impulsem pro výzkum prosociálního chování, resp. jeho aspektu pomoci osobám v nouzi, se staly v r. 1964 okolnosti vraždy Kitty Genovese. Ta byla po návratu z noční služby před svým domem v New Yorku napadena mužem s nožem. Přestože se bránila více než půl hodiny, napadení skončilo vraždou. Následně se zjistilo, že přinejmenším 38 sousedů slyšelo její volání o pomoc, ale nikdo nezasáhl, dokonce ani nezavolal policii. Té zavolal až po smrti napadené jeden muž, který se ovšem nejdříve telefonicky ujišťoval u svého přítele, zda je vhodné, aby policii zavolal. Americká veřejnost byla touto událostí šokována a sociální psychologové začali zkoumat příčiny tzv. apatie přihlížejících, jak byl jev zpočátku pojmenován.

J. M. Darley a B. Latané (1968, In Hill, 2004) vyšli z hypotézy, že jedním z důležitých činitelů může být počet přihlížejících. Ověřovali ji v různých situacích. V jednom z experimentů měli respondenti diskutovat o osobních problémech studentů. Seděli v oddělených kabinách (aby se předešlo ostychu). Během debaty se ze sousední kabiny ozvaly zvuky typické pro osobu s epileptickým záchvatem (předtím jeden z účastníků diskuse hovořil o tom, že má ve stresových situacích sklon k takovým záchvatům). Experimentátoři měřili procento těch, kdo pomohli do čtyř minut. Když se účastníci domnívali (každému z diskutujících byl předem sdělen jiný počet účastníků), že jsou dva ve skupině, zasáhlo 85%, domnívali-li se, že jsou tři, zasáhlo 62%, pokus si mysleli, že je tam dalších pět osob, zasáhlo 31%. V jiném z experimentů se ukázalo, že osoby vyplňující dotazník v čekárně, která se začala plnit kouřem, ohlásily kouř s větší pravděpodobností, pokud byly samy, než když byly ve skupině tří osob (přestože po několika minutách ani nemohly jasně vidět). V dalším experimentu např. osoby zaslechly ženu, která ve vedlejší místnosti upadla, poranila si nohu a naříkala. Na pomoc přišly častěji a rychleji, když byly samy. Výsledky těchto studií (celkově bylo provedeno více než padesát studií zkoumajících zásah přihlížejících) potvrdily důležitost velikosti skupiny. Na základě srovnávací studie z roku 1981 Latané et al. dospěli k závěru, že přítomnost dalších lidí snižuje pravděpodobnost poskytnutí pomoci jedincem (v 90% pomoc častěji poskytne jedinec než skupina). Tento jev se označuje jako efekt přihlížejících. Autoři se domnívají, že přítomnost druhých brání jedinci zasáhnout, protože a) vyhodnotí situaci jako nenaléhavou (tzv. žádný čin není potřeba), b) zodpovědnost za jednání se rozloží na více lidí.

Mnohé naléhavé situace začínají nejasně, nejednoznačně. Jedním z běžných způsobů, kdy nejsme schopni situaci posoudit, je odložit zásah, chovat se, jako by se nic nedělo, a pozorovat ostatní, jak budou reagovat. Takto se rozvíjí stav tzv. pluralistické ignorance. Jde o formu informačního sociálního vlivu, kdy přihlížející u sebe navzájem hledají odpověď na otázku, jak reagovat. (Většinou se každá osoba domnívá, že ostatní jsou klidní, proto vyřeší nejasnost situace posouzením, že se nejedná o stav nouze. V podstatě jde o opak davové paniky, při které každý člověk v davu způsobuje přehnané chování ostatních.)

V situaci, které přihlíží více lidí, dochází k rozložení odpovědnosti. Každý z nich jakoby očekával, že první krok udělá někdo jiný. Dopad neutěšené situace oběti na každého z nich je pociťován s menší silou, a tak dochází k tomu, že více svědků může ve skutečnosti znamenat méně pomoci. Tento fenomén se nazývá rozptýlená odpovědnost (též difuze zodpovědnosti).

Dalším faktorem, který snižuje ochotu pomoci, je vliv sociálního tlaku. Přítomnost druhých v jedinci vyvolává nejistotu, protože by mohl být při zásahu pozorován. Úzkost zde působí jako inhibitor, zvláště v situacích, kdy si jedinec není jistý, že by druhému dokázal kompetentně pomoci.