Postoje

S pojmem postoj se setkáváme v různých vědních disciplínách, do sociologie a sociální psychologie ho vnesli W. I. Thomas a F. Znaniecki (1918), když ve svém rozsáhlém díle Polský rolník v Evropě a Americe charakterizují sociální psychologii jako „vědecké studium postojů“. Důležitým mezníkem ve studiu postojů se stala 50. léta. Výsledky výzkumů byly zveřejněny v sérii publikací, které v odborné literatuře získaly označení Yaleské monografie. D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (v přelomové publikaci z roku 1968) říkají, že „měření postojů se stalo hlavní americkou živností“.

Velkému množství výzkumů postojů odpovídá i značné množství jejich definic. Podle Psychologického slovníku (2000, s. 442) jde o „sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama“. A. H. Eagly, S. Chaiken (1998 In Hewstone, Stroebe, 2006, s. 283) definují postoje jako „psychologické tendence vyjádřené hodnocením určité entity s určitou mírou souhlasu či nesouhlasu“. Zjednodušeně můžeme říci, že postoj představuje sympatie nebo nesympatie, tedy pozitivní nebo negativní reakce k lidem, předmětům nebo situacím.

Všeobecně je psychology přijímán třísložkový model postoje, který předpokládá existenci složky (dimenze) kognitivní, emocionální a konativní. Kognitivní dimenze vyjadřuje, co o předmětu postoje víme. Emocionální (afektivní) dimenze vystihuje, co k předmětu postoje cítíme. Konativní (behaviorální) dimenze vyjadřuje tendenci jednat ve smyslu postoje. Všechny tyto složky jsou důležité pro celkový vývoj postoje. (Např. kladný postoj ke SZ může obsahovat obdiv k jejím politikům – složku emocionální, studium životního prostředí – složku kognitivní i podporu strany darem – složku konativní.)

Postoje vykonávají celou řadu psychologických funkcí (přičemž různí autoři používají jejich různorodé třídění). Znalostní funkci plní postoje tím, že nám pomáhají vytvářet si názor na svět a uspořádávat různé informace. Podobně nám pomáhají vyhnout se tomu, co nám v minulosti uškodilo, a posílit to, co bylo odměněno, čímž naplňují instrumentální funkci. Tím, že postoje zprostředkovávají náš vztah k jiným lidem, uskutečňují funkci sociální adjustace. Také nás chrání před úzkostí a ohrožením naší sebeúcty, tedy slouží ego-obranné funkci. (Ta je inspirována psychoanalytickým konceptem obran a mj. předpokládá, že negativní postoje k nevztažným skupinám mohou jedinci pomoci získat odstup od nebezpečí.)

Všeobecně se má za to, že postoje získáváme v průběhu běžného života: částečně z rodiny, kde vyrůstáme, a částečně od lidí, s nimiž se stýkáme. Ojediněle se můžeme setkat i s názorem, že postoje mohou být vrozené (Eysenck, Wilson, 1975 In Hayesová, 2001). Tento názor vychází z toho, že některé osobnostní rysy, jako neuroticismus a stabilita, jsou vrozené, a ty pak tvoří základ postojů. Z této genetické teorie však vyplývá více otázek než odpovědí.

V dětském věku mají postoje široký, obecný charakter, později dochází k jejich diferenciaci na postoje centrální (pro jedince významné, např. postoj k vlastnímu dítěti) a periferní (osobně málo důležité, např. postoj k politické situaci v San Marinu). Jednoduché postoje bývají proměnlivější než složitější (např. přátelství). Extrémní postoje (např. „Jsem pro znovuzavedení trestu smrti“) jsou nejvíce odolné vůči změně. Rezistence postoje je závislá mj. na vlastnostech jedince, k nimž patří míra ovlivnitelnosti, případně sugestibility (ta negativně koreluje s mírou inteligence). Změnu postoje usnadňuje, pokud probíhá pozvolna, týká se periferního postoje a jedinec při ní neprožívá žádné výrazné úzkosti.  

Důležitým zdrojem změny postojů je podle L. Festingera (1957) kognitivní disonance. Ta se objeví tehdy, když zjistíme, že si naše postoje nebo přesvědčení odporují (ať už proto, že nejsou vyvážené, nebo proto, že jsou v přímém konfliktu). Ve známém Festingerově a Carlsmithově výzkumu (1959) byli respondenti požádáni, aby po jednu hodinu prováděli nudnou práci (vkládali kolíčky do děr v desce). Po hodině byli požádáni, aby úkol vysvětlili dalším účastníkům výzkumu a řekli jim, že jde o zábavný a zajímavý úkol. Dostali za to zaplaceno – jedna skupina jeden dolar, druhá dolarů dvacet. Respondenti, kteří dostali dobře zaplaceno, svůj postoj vůči úkolu nezměnili. Ti, kdož dostali jen jeden dolar, dospěli k přesvědčení, že úkol byl vlastně zábavný. Toto zjištění můžeme podle Festingera vysvětlit pomocí kognitivní disonance. Dobře placená skupina mohla svou lež vůči novým respondentům ospravedlnit tím, že to udělala pro peníze. Špatně placení účastníci výzkumu nedostali dostatečně velkou odměnu, aby jim stálo za to lhát, museli tedy změnit svůj postoj, aby zmenšili disonanci mezi tím, co cítili, a tím, co řekli čekajícím respondentům (blíže např. Atkinson, 2003).

T. M. Newcomb (1968 In Hayesová, 2011) tvrdí, že kognitivní nerovnováha vyvolává napětí pouze tehdy, jestliže je pro toho, kdo ji pociťuje, vysoce relevantní. Např. pokud je nám někdo nesympatický, zatímco náš přítel jej má rád, nebudeme cítit napětí z nerovnováhy, pokud nesympatický člověk žije daleko a přítel se s ním stýká jen o dovolené.

Současný výzkum v oblasti změny postojů se orientuje na problematiku přesvědčování (persuaze, též persvaze). Mnoho výzkumníků vidí model úspěšného přesvědčování v efektivní komunikaci, přičemž se soustředí na její tři hlavní aspekty: komunikační zdroj, vlastnosti sdělení a charakteristiky příjemců sdělení.

Úspěšnost pokusu někoho o něčem přesvědčit bývá ovlivněna charakteristikami komunikátora (komunikačního zdroje). Jednou z nich je důvěryhodnost jedince (či jiného zdroje, např. zpráv z novin), který nám nabízí určité informace. S důvěryhodností úzce souvisí i odbornost (informace publikované v prestižním lékařském časopise působí přesvědčivěji, tedy výrazněji mění postoj respondentů, než informace získané z populárního časopisu). Další proměnnou týkající se komunikačního zdroje je jeho atraktivita. V takovém případě jde o mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením. Na tomto principu je založena většina reklam (obecně se snáze necháme přesvědčit sdělením mluvčího, který je pro nás atraktivní).

Důležitým aspektem přesvědčivé komunikace je styl, struktura a obsah informace, tedy vlastnost samotného sdělení. Sociální psychologové věnují pozornost vztahu emocionálního a racionálního obsahu informace. Emocionálně akcentované přesvědčování navozuje změnu postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (např. při působení příjemné hudební kulisy). Působení racionálních argumentů je podle výzkumů Yaleské skupiny efektivnější při změně postojů osob s vyšším vzděláním (Výrost, Slaměník, 2010). Podle uvedených autorů mají informace v hovorové podobě větší vliv na změnu postojů než v psané formě, ovšem míra porozumění informacím (zvláště pak jejich většímu rozsahu) je vyšší v psané verzi. Diskuse se vedou také o tom, zda lze přesvědčit jedince snadněji, uvedeme-li názory jen pro jednu stranu, nebo zda je účinnější uvést argumenty pro i proti. Ukazuje se, že respondenty s nižším vzděláním lépe přesvědčily jednostranné argumenty, osoby s vyšším vzděláním upřednostňují argumenty pro obě strany.

V roce 1961 přišli Sherif a Hovland (In Hayesová, 2011) s myšlenkou, že člověk, jehož vlastní názor je podobný nabízenému názoru, se zaměří na ty aspekty sdělení, které zdůrazňují blízkost tohoto názoru s jeho vlastním. Pokud se vlastní názor liší od toho, který je mu nabízen, zaměří se právě na tyto rozdíly, přičemž se rozdílnost ještě více zdůrazní. K dalším charakteristikám příjemců sdělení, které mají vztah k efektu persuazivní komunikace, můžeme přiřadit věk a pohlaví. Postoje starších jedinců více odolávají změně. Ženy se dají snadněji přesvědčit než muži.

Měření postojů představuje jednu z cest kvantifikace v psychologii (ve své podstatě navazuje na významný Spearmenův počin v měření inteligence). Přestože postoje mohou být zjišťovány různými technikami, nejpropracovanější a nejvíce užívanou z nich je měření pomocí postojových škál. Postojová (posuzovací) škála tvoří nástroj, který umožňuje zjišťovat míru vlastnosti jevu nebo jeho intenzitu. Posuzovací škály mívají zpravidla 3, 5, 7, popř. 9 stupňů, přičemž s nárůstem počtu stupňů vzrůstá jemnost posouzení.

Při konstrukci postojových škál můžeme použít metodu stejně se jevících intervalů, kterou do psychologie zavedl L. L. Thurstone spolu s E. I. Chavem již v roce 1929.  Při této metodě potřebujeme nejdříve získat výroky různých jednotlivců (nejlépe reprezentativního vzorku populace) k objektu postoje (např. ke vztahu k církvi), Poté požádáme skupinu expertů (minimálně by jich mělo být 50, Thurstone pracoval s 300 posuzovateli), aby je utřídili do sedmi až jedenácti kategorií od nejpozitivnějšího k nejnegativnějšímu výroku. Pak je nutné vypočítat škálovou hodnotu každého výroku (nejčastěji pomocí mediánu) a ty výroky, v nichž se posuzovatelé nejvíce rozcházejí, vyloučit. Nakonec se z výroků sestaví pěti až devítistupňová škála, která se předkládá respondentům (pro podrobnější studium postojů je vhodnější předložit větší množství výroků a požádat respondenty, aby určili, se kterým výrokem souhlasí a se kterým ne). Podle Thurstona tato metoda zachycuje odstíny v emocionálních složkách postoje.

Tab. č. 2: Ukázka ze škály měřící postoje k církvi (volně dle Nakonečný, 1999)

Oblíbenou metodou konstrukce postojových škál je Likertova metoda odhadů, resp. škála Likertova typu (podle Kerlingera též sumační postojová škála). Škála se skládá z výroku a stupnice. Na stupnici respondent vyjádří stupeň svého souhlasu, resp. nesouhlasu s daným výrokem. Nejčastěji se používá pětistupňová stupnice.

Můžeme použít i třístupňovou variantu, stejně tak variantu sedmistupňovou (ta může být vyjádřena třeba jen graficky). Vyhodnocení škál Likertova typu je velmi jednoduché. Soubor číselných hodnot odpovídajících odpovědím respondenta (na dané položky) buď sečteme, nebo zprůměrujeme. Při hromadném zpracování škál (od mnoha respondentů) můžeme spočítat, kolik procent respondentů přisoudilo místo konkrétním polohám škály, popř. jednotlivým hodnotám škály přisoudit koeficienty a vypočítat průměr, medián nebo jinou střední hodnotu.

K dalším technikám měřícím postoje patří tzv. sémantický diferenciál. Za autora této techniky je považován Ch. E. Osgood, spolutvůrci byli G. J. Suci a P. H. Tannenbaum (1957 In Kerlinger, 1972). Podle Osgooda a jeho spolupracovníků měří sémantický diferenciál valenci poznávací a emocionální složky postojů. Zejména se jedná o ty dvojice adjektiv, které jsou syceny hodnotícím postojem. Sémantický diferenciál se skládá z určitého počtu škál (Osgood et al. uvádí seznam padesáti originálních dvojic adjektiv), které bývají většinou sedmibodové.

Např. J. E. Brinton (1972 In Janoušek a kol., 1986) vybral šestnáct párů adjektiv z původního Osgoodova seznamu a k nim připojil samostatnou škálu, na které měli respondenti vyjádřit svůj vztah k předmětu postoje, konkrétně se jednalo o trest smrti. Dotazovaní byli rozděleni do dvou skupin, na skupinu, která je pro trest smrti, a na skupinu, která je proti němu. Po vybrání položek, které mají největší diskriminační sílu, byl spočítán průměr každé z šestnácti škál u každé skupiny a rozdíl těchto průměrů.

Tab. č. 3: Ilustrace využití sémantického diferenciálu pro měření postojů k trestu smrti (volně dle Janoušek a kol., 1986)

Pět škál s nejvyššími rozdíly průměru bylo vybráno jako položky pro definitivní škálu. Respondenti (dobře reprezentující základní soubor) posuzovali podněty na každé z pěti sedmibodových škál. Soubor těchto skórů byl korelován s výsledky samostatné sedmistupňové škály, přičemž korelace byla vysoká. Uvedený příklad můžeme převést i do grafické podoby. V současnosti se metoda sémantického diferenciálu s úspěchem využívá ve výzkumech veřejného mínění, trhu, image firmy apod.

(Zájemce o hlubší vhled do problematiky měření postojů odkazujeme na stále výborné publikace autorů Janoušek a kol., 1986, Kerlinger, 1972, Břicháček, 1978.)