Většina lidí si pod pojmem člověk s tělesným postižením představí vozíčkáře nebo někoho s berlemi v podpaží. Tělesný handicap ale souvisí s daleko širší škálou projevů, mezi něž řadíme i dlouhodobá zdravotní oslabení, která nemusí být patrná hned na první pohled, ale postiženému člověku přinášejí řadu komplikací. Somatické postižení je obvykle spojeno s určitou mírou poruchy hybnosti. Tato porucha může být částečná, což znamená sníženou mobilitu, případně úplná. Omezení hybnosti má závažné psychické a sociální souvislosti a zásadně se může podílet na určitém stupni defektivity, tedy na jistém narušení vztahu mezi majoritní společností a osobami se zdravotním postižením. Poruchy hybnosti mohou souviset se sníženou samostatností a jistým omezením v normálních sociálních vztazích. Snížená mobilita s sebou nese i další zdravotní rizika v podobě atrofie svalových skupin a omezování schopností koordinace tělesných projevů. Hovoříme o poruchách hybnosti, které mohou být primární (následek přímého poškození pohybového ústrojí) nebo sekundární (pohyb je omezen v důsledku jiné nemoci či poruchy).

 

K nejméně závažným tělesným postižením a současně k postižením s nejčetnějším výskytem řadíme tzv. deformace, k nimž patří vadné držení těla, ortopedické vady páteře (hrudní kyfóza a krční lordóza, skolióza páteře). Poměrně početnou skupinu pohybových vad tvoří postižení kyčelního kloubu, které může být jednostranné nebo oboustranné a bývá vyvoláno vrozeným nedostatečným vývojem kyčelního kloubu, popř. úplným vykloubením hlavice kloubu (luxace) nebo jen částečným vykloubením (subluxace). Dnes podstupují všechny děti ještě v porodnici vyšetření ke včasnému zjištění vady. Závažnějším onemocněním s rozsáhlejšími důsledky jsou malformace. Jde o patologický vývoj různých částí těla, nejčastěji však končetin, popř. lebky. Vrozené úplné nevyvinutí končetin označujeme jako amélie, stav, kdy končetina navazuje přímo na trup (chybějí paže a předloktí), nazýváme fokomélie. Amputace je obvykle chirurgické odnětí části končetiny nebo celé končetiny od trupu. Příčinou mohou být také úrazy, následkem kterých k amputaci končetiny dochází, např. při autonehodách, poraněních elektrickým proudem, výbušninou apod. V takových případech je nezbytná spolupráce s plastickou chirurgií nebo s protetickým oddělením, v jejichž kompetenci je další volba nejvhodnějšího řešení pro postiženého jedince (Pipeková a kol., 2006).

 

Dětská mozková obrna (DMO)

 

Dětská mozková obrna je jednou z nejčastějších příčin vrozeného nebo v nejranějších fázích života získaného tělesného postižení. Medicína ji definuje jako neprogresivní neurologický syndrom vyvolaný lézí nezralého mozku (Slowík, 2007). Neprogresivní znamená, že nedochází k nárůstu poškození mozku, ale naopak k částečnému zhojení podpůrné mozkové hmoty a k ohraničení postiženého místa. Úplné vyléčení je ale nemožné. Jde o poruchu s velmi pestrou etiologií i širokou škálou projevů. Přibližně ve dvou třetinách případů se u jedinců s DMO vyskytuje také mentální handicap různého stupně, nezřídka i další onemocnění a komplikace (smyslové vady, epilepsie, vývojová dysartrie).

 

Velmi důležité, vzhledem k zahájení intenzivní léčby, je stanovení včasné diagnózy, které by mělo být zajišťováno při pravidelných lékařských prohlídkách hned po narození dítěte. Součástí preventivního vyšetření je i porovnání kvality a rychlosti vývoje daného jedince s průměrem v populaci, tj. srovnává se věk kalendářní a vývojový.

 

Příčiny DMO jsou poměrně pestré a mohou se zakládat buď prenatálně (např. infekce a virová onemocnění plodu nebo matky, nezralost novorozence), perinatálně (porodní komplikace, např. protrahovaný porod spojený s nedostatečným zásobením plodu kyslíkem a glukózou, krvácení do mozku vlivem zranitelnosti mozkových cév) nebo postnatálně (infekce, úrazy a jiná poškození především centrálního nervového systému). Odborná literatura rozlišuje spastickou dětskou mozkovou obrnu, kterou dále dělí na diparetickou formu – je charakteristická postižením zejména dolních končetin. Končetiny jsou tuhé, manipulace s nimi jde proti odporu. Spasticitou bývají nejvíce postiženy abduktory stehna, plantární flexory nohy a flexory bérce. Chůze bývá nůžkovitá (kolena o sebe třou), po špičkách, s pokrčenými koleny. Onemocnění je většinou brzy patrné, nejvíce se projeví v době zvýšeného nároku na pohyblivost po 5. měsíci života.  Dítě se neposazuje, neleze, nepřevrací se na záda. Psychický vývoj zůstává bez postižení, intelekt bývá zachován v normě, což má v dalších letech význam pro spolupráci v oblasti rehabilitace. Hemiparetickou formou nazýváme postižení hybnosti pravé nebo levé poloviny těla, přičemž podstatněji bývá postižena horní končetina, která bývá ohnuta v lokti, zatímco dolní končetina je napjata tak, že postižený došlapuje na špičku. Horní končetina postupně slábne, stává se spastickou a zaujímá typickou pozici dlaní dolů. Příčinou je nejčastěji porucha zásobování části mozkové hemisféry krví při neprůchodnosti tepny nebo při zánětu. Chůze začíná většinou až po druhém roce života, při menším stupni postižení se porucha hybnosti projeví např. pouze při běhu a rychlejší chůzi, jinak nemusí být patrná. Intelekt bývá buď zachován (asi u poloviny postižených), u části postižených je intelekt snížen do pásma lehké mentální retardace. Kvadruparetickou formou rozumíme spastické postižení všech končetin s větším poškozením dolních končetin, včetně poškození intelektu. V důsledku zasažení obou mozkových hemisfér je poměrně malá šance na podstatné zlepšení hybnosti. I u lehčích forem kvadruparéz jsou osoby s tímto typem dětské mozkové obrny závislé na péči rodičů, příp. jiných institucí sociálního zabezpečení. Výchova a celková péče je zaměřena na rozvoj samostatnosti a sebeobsluhy.

 

Nespastické mozkové obrny můžeme ještě dále dělit na hypotonické – jedná se o chabou obrnu, většinou výraznější na dolních končetinách. Je vázána na raný věk dítěte – zpravidla do 3–4 let, později přechází do jiných forem DMO. Pokud setrvává, je doprovázena těžkou mentální retardací. Prognóza onemocnění není příliš dobrá a postižení bývají jen s obtížemi schopni samostatného života. Pro dyskinetickou formu nespastické DMO jsou typické vůlí nepotlačitelné a nekoordinované pohyby, které narušují normální hybnost. Pohyby jsou většinou pomalé, tzv. červovité, atetotické nebo prudké, choreatické. Příčina onemocnění spočívá v poškození šedé kůry mozkové s centry hybnosti, intelektová úroveň zůstává nezměněna. Ve školní praxi je zásadním problémem nácvik jemných motorických dovedností, hlavně psaní, které v některých případech díky narušené hybnosti není vůbec možné.

 

Dětské mozkové obrny mohou být doprovázeny poruchami inteligence; celkový výskyt mentální retardace u dětí s DMO je asi v jedné třetině až jedné polovině případů a až u 75 % postižených jsou zaznamenány poruchy řeči, asi ve 20 % případů jsou přítomny i poruchy sluchu (Pipeková a kol., 2006).

Svalová onemocnění

 

Progresivní svalová dystrofie (myopatie) je primárně dědičné onemocnění svalů vzniklé na podkladě dědičné metabolické poruchy. První příznaky nemoci se projevují již v dětství, méně často v adolescenci a jen vzácně v dospělém věku. V současné době je onemocnění pokládáno za letální a léčba je pouze symptomatická s významným zastoupením rehabilitace. Lepší prognózu má forma postihující ramenní pletenec, druhá forma postihuje nejprve pánevní pletenec, později i svalstvo dolních končetin. Specifickým případem svalových onemocnění s nepříznivou (letální) prognózou je Duchenneova svalová dystrofie.

Mezi vrozená tělesná postižení bychom mohli zařadit vrozené vady lebky, disproporce ve velikosti lebky (makrocefalus nebo mikrocefalus), rozštěpy rtů, čelisti, patra nebo páteře.

Specifika života lidí s tělesným postižením

 

Za jeden z nejzávažnějších problémů osob s tělesným postižením považujeme omezenou mobilitu a případnou invaliditu (ve smyslu částečné nebo úplné neschopnosti člověka být plně výdělečně činný). Mnozí tělesně znevýhodnění lidé pociťují markantní rozpor mezi vlastní psychickou nezávislostí a třeba i naprostou fyzickou závislostí na péči nebo podpoře poskytované druhými lidmi. Zdravý člověk si někdy jen stěží dokáže představit, jak některé běžné úkony a aktivity provádí ten, kdo je trvale upoután na vozík nebo má výrazné pohybové omezení (Vágnerová, 2004).

 

Pro děti s pohybovým postižením u nás máme vybudována centra, která zajišťují včasnou diagnostickou a komplexní péči, medicínsko-terapeutickou a pedagogicko-psychologickou péči včetně poradenských služeb pro rodiče postiženého dítěte. Pedagogické poradenství se poskytuje dětem s tělesným postižením prostřednictvím speciálně pedagogických center (SPC), zřizovaných při speciálních mateřských školách a základních školách speciálních, zpravidla pro děti ve věku od 3 let až do doby ukončení povinné školní docházky. Na počátku školní docházky je u žáků s tělesným postižením důležité zjištění, zda se mohou pohybovat sami nebo jen s cizí pomocí, a to i v přilehlém prostředí (WC, šatna, jídelna). Mobilita podstatně ovlivňuje kvalitu života a je základním předpokladem jejich úspěšné sociální integrace. V úvahu je třeba vzít i vhodnost školních lavic a přístup k nim. Učitel i vychovatel při práci s žáky s tělesným postižením musí počítat se sníženou koncentrací pozornosti a zvýšenou unavitelností. Pracovní tempo u dětí s tělesným postižením může být pomalejší a pomaleji také probíhá socializační proces. Situace bývá ztížena i kombinovaným postižením, např. sníženými rozumovými schopnostmi, někteří žáci mohou mít rozsáhlejší logopedické vady a také obtíže s nácvikem psaní. Podle platné legislativy MŠMT může žák s tělesným postižením nastoupit povinnou školní docházku v běžné základní škole, ve speciální škole pro tělesně postižené nebo ve speciální třídě základní školy (Vítková, 2004).

Last modified: Thursday, 5 March 2020, 8:15 AM