Ještě v encyklopedii Hyhlíka a Nakonečného (1977) je psychodiagnostika chápána jako oblast aplikované psychologie, náležící především do oboru klinické psychologie. Současnost však využívání psychodiagnostiky výrazně rozšířila. Dnes ji vnímáme jako zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, případně dalších charakteristik jedinců v rámci normy i patologického obrazu (Šnýdrová, 2008). Lze tak osobnost člověka srovnat buď se stavem předchozím, nebo s jinými lidmi (Svoboda, 2001).
Psychodiagnostika má v současné době stále rostoucí význam jak ve výzkumné práci, tak zejména při uplatňování psychologie v praxi (Šnýdrová, 2008). Ve školském prostředí je centrem pozornosti dítě, popř. školní třída. Kromě školněpsychologické diagnostiky se můžeme ve školství setkat také s poradenskou psychologickou diagnostikou, kterou Vágnerová a Klégrová (2008) definují jako aplikovanou psychologickou disciplínu, jejímž úkolem je zjišťování a měření psychických vlastností jedince ovlivňujících jeho fungování ve škole (a které je důvodem žádosti o poradenskou intervenci), nebo posouzení základních charakteristik skupiny, jejíž součástí je sledovaný jedinec, např. rodiny nebo školní třídy.
Další možnosti uplatnění psychodiagnostiky lze najít (volně podle Šnýdrová, 2008):
•
v předmanželském a manželském poradenství,
•
v ozbrojených složkách armády a policie (především na misích, u speciálních jednotek),
•
při konkurzním řízení, v personalistice,
•
v oblasti sportu (zejména u špičkových sportovců),
•
v dopravě automobilové, železniční, letecké,
•
v psychiatrii (i v diferenciální diagnostice duševních poruch),
•
v lékařství, především neurologii,
•
při rehabilitaci tělesně a smyslově postižených,
•
u lidí, kteří se špatně adaptují na úbytek tělesných a duševních sil ve stáří, atd.
Psychodiagnostická činnost je souhrn operací, postupů a technik, jejichž cílem je stanovit diagnózu (psychický stav jedince), a to podle konkrétního cíle, kterým může být (Svoboda, 2001):
1.
určení stupně vývoje
2.
zjištění příčin odchylného vývoje od věkové normy
3.
zjištění individuálních zvláštností osobnosti
4.
zjištění podstaty, podmínek a příčin individuálních rozdílů
5.
prognóza nebo predikce
Z těchto příčin je psychodiagnostika záležitost erudovaných psychologů, běžný pedagog ji využívá omezeně a spíše zprostředkovaně. Byly vypracovány normy a zásady, které mají chránit jednak psychodiagnostické metody před zneužitím neodborníky, jednak společnost před neadekvátním používáním testů. Je tedy řečeno, že psychodiagnostické
41
metody může zásadně používat jen odborný psycholog, který je povinen respektovat etický kodex povolání a etické zásady naší společnosti vůbec.
Velkým problémem současnosti je dostupnost řady psychologických metod v internetovém prostředí, např. test MBTI, Lüscherova diagnostika, Eysenckovy dotazníky apod. Tím se „nadšeně“ rozšiřují i mezi laiky, pedagogy nevyjímaje. Pro některé (například forenzní či soudně znalecké) účely se tak stávají diskutabilními.
Psychodiagnostické metody jsou v rukou odborníka jedním z vědeckých prostředků poznávání člověka. Pokud je použijí osoby nemající příslušnou kvalifikaci, vzniká vážné nebezpečí, že budou poškozeny buď vyšetřované osoby, nebo jiní jednotlivci nebo instituce. Psycholog může svěřit administrování a případné pomocné práce při kvantitativním zpracování dat některých metod příslušně zaškoleným osobám.
Obvykle se psychodiagnostické metody dělí na klinické, testové a přístrojové. Za klinické považujeme: pozorování, rozhovor, anamnézu a analýzu spontánních produktů. Jako testové pak testy výkonové (inteligence, speciálních schopností a vědomostí) a testy osobnostní (projektivní, objektivní, dotazníkové a posuzovací stupnice). Se stále rostoucím rozšířením moderní techniky se mění obsahová struktura metod přístrojových.
Řada autorů mluví o psychodiagnostické práci pedagoga, tedy o rozšíření jeho diagnostických kompetencí v pedagogickém procesu. To samo zakládá důvody pro diskusi, které nástroje patří do rukou odborníkům-pedagogům a které jen odborníkům-psychologům. Proto se musíme v tématu pedagogicko-psychologické diagnostiky vyjádřit i my k této problematice. Langer (1987) zmiňuje nutnost dát pedagogům takové vhodné metody, na jejichž základě by mohli úspěšně diagnostikovat, aniž by používali profesionálních metod. Trpišovská (1997) uvádí několik okruhů, kde pedagogova diagnostická intervence má svůj prostor – neurózy a neurotické dítě, problém psychické zralosti a připravenosti dítěte na školu, emoční aspekty učení a výchovy, specifické vývojové poruchy, specifické poruchy učení a diagnostika vztahů v malé sociální skupině.

Zuletzt geändert: Montag, 24. Februar 2020, 13:59