Speciálněpedagogická diagnostika

Samostatnou diagnostickou oblastí je speciálněpedagogická diagnostika, která vychází z poněkud jiných hledisek. Zkoumá míru postižení žáka, jeho vliv na běžný život, na omezení, která handicap přináší, i na možnosti terapie a minimalizování dopadu.
Speciálněpedagogická diagnostika vychází z členění speciální pedagogiky na psychopedii (výchova mentálně postižených), surdopedii (výchova sluchově postižených), tyflopedii (výchova zrakově postižených), somatopedii (výchova tělesně postižených), etopedii (výchova obtížně vychovatelných) a logopedii (výchova řečově postižených).
Speciálněpedagogickou diagnostiku jako vědní disciplínu je možné chápat jako systém poznatků, zaměřených na možnosti a prostředky poznávání individuálních zvláštností postiženého jedince, na odhalování podstatných souvislostí, které jsou příčinou těchto zvláštností. Současně tvoří východisko při individualizovaném programu speciálně pedagogického působení na diagnostikovaného jedince, který má optimalizovat jeho vývoj a uplatnění se v životě (Vašek, 2007).
Ve speciálněpedagogické diagnostice je třeba zdůraznit komplexní interdisciplinární přístup. Účastní se jí lékař, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, případně další odborníci (např. osobní asistent). Významnou oporou diagnostiky je anamnéza.
Z uvedeného vyplývá i nutnost propojení závěrů lékařské diagnostiky, speciálně pedagogické diagnostiky s psychodiagnostikou a také se sociální diagnostikou.
Pojmem sociální diagnostika označujeme zkoumání sociálního prostředí postiženého. Jejím cílem je rozpoznat a zhodnotit determinující činitele, které participovaly nebo participují jako sociální faktory na utváření osobnosti, anebo které ovlivňovaly výchovu, a tím i postoje, chování či vztah jedince k okolnímu světu, společnosti, k sobě (Vašek, 2007). Zaměřuje se na osobní anamnézu, rodinu postiženého, užší sociální prostředí (školní třída, přátelé), širší sociální prostředí (škola, pracoviště, známí) a další sociální faktory.
Dle Monatové (2000) je těžištěm speciálněpedagogické diagnostiky zkoumat:

specifičnost rodinného prostředí, v němž dítě žije,

vyšetřit kvalitu jeho motoriky, zvlášť laterality,

zjistit, jaký je jeho zrak a sluch,

zhodnotit jeho rozumové schopnosti a

posoudit jeho řeč,

kvalitu jeho citových a volních procesů,

úroveň činností při hře, kresbě a dalších aktivitách,

sociabilitu – způsobilost uplatnit se v rodině i mimo ni,

způsob jeho výchovy.
Speciálněpedagogická diagnostika a z ní vyplývající diagnóza se dle Vaška (2007) člení na globální a parciální. Globální diagnostika zjišťuje nejvýznačnější vlastnosti a znaky postiženého či narušeného jedince s ohledem na výchovný a vzdělávací proces jako celek. Lze ji formulovat v popisné zprávě či v přehledném diagnostickém záznamovém listě. Parciální diagnostika se také zaměřuje na nejvýznačnější znaky a vlast37
nosti postiženého či narušeného jedince, ale jen ve vztahu k určitým aktuálním projevům či danostem dítěte, demonstrovaným v procese výchovy nebo vyučování.
Podle etiologie dělíme speciálněpedagogickou diagnostiku na kauzální (když je příčina známá) a symptomatickou (když příčina známá není a omezujeme se na znaky a vlastnosti). Dle časového sledu realizace jde o vstupní, průběžnou či výstupní diagnostiku (Vašek, 2007). Důležitá pro handicapované dítě je vstupní i průběžná diagnóza, která usnadňuje upřesnění prognózy a dalšího postupu. Právě prognóza bývá ústředním pojmem speciálněpedagogické diagnostiky. Podle věku diagnostikovaných je nutné vybírat diagnostické nástroje.
Pedagogická, pedagogicko-psychologická i psychologická diagnostika pracují buď s jedincem, nebo s celou skupinou. Techniky je možné zadávat skupinově, v případě speciálněpedagogické diagnostiky pracujeme vždy individuálně s jedincem.
Hlavními nástroji speciálněpedagogické diagnostiky jsou pozorování, anamnéza (osobní i anamnéza prostředí) a tělesné vyšetření. Výraznou úlohu má speciálně pedagogická diagnostika v oblasti výběru profesní cesty pro děti s určitým znevýhodněním a jejich uplatnění na trhu práce.
V rámci speciálněpedagogické diagnostiky se užívá kazuistické metody. Kazuistika (dle Přinosilové, 2007) je studií případu konkrétního jedince s postižením. Dá se využít jako pomocná diagnostická metoda, zpracovává konkrétní případ od doby zjištění postižení až po současnost. Shrnuje všechny dostupné informace a údaje. Pracuje sumarizačně s výsledky různých odborných vyšetření (lékařské, psychologické, sociální, speciálně pedagogické), využívá i posudky různých institucí (PPP, SPC), školní vysvědčení, soudní spisy atd. Součástí informačních zdrojů o daném jedinci jsou i anamnestické metody, zejména údaje vztahující se k jeho vývoji, ale současně není jen jejich pouhým výčtem, nýbrž se snaží mezi nimi postihnout vzájemné vztahy, nacházet souvislosti a příčiny.
38
Speciálněpedagogická diagnostika pracuje s jedinci různých věkových skupin a stupňů postižení. Přinosilová (1999) specifikuje využití získaných výsledků speciálně pedagogické diagnostiky v praxi, při výběru dětí a mládeže, které vyžadují zvláštní péči (stanovení úrovně školních vědomostí, dovedností, návyků, zručnosti, vychovatelnosti, řeči), při optimalizaci výchovně-vzdělávacího procesu (vstup dítěte do školy, přestupy do specializovaných tříd atd.), při profesní orientaci postižených (zjišťování zájmů, somatických možností apod.), v poradenství (rodičům, dalším odborníkům, které s dítětem přijdou do styku, a další).
Speciálněpedagogická diagnostika musí často využívat diferenciální diagnostiku. Ta vychází z příznaků, které jsou obecnější povahy, a proto jednoznačně neurčují konkrétní postižení. V průběhu diagnostického procesu jde proto nutno postupně vylučovat na základě výsledků různých vyšetření ty vady, které dotyčné příznaky nezpůsobují (Přinosilová, 2007). Tímto diferencováním dojdeme ke skutečným příčinám.
Vzhledem k dynamické povaze různých druhů postižení se stále více využívá dynamické diagnostiky (viz kapitola 1).
Ve školním prostředí se stále více uplatňuje etopedická diagnostika.
Především v odlišení jednotlivých poruch chování. Současní autoři (Spousta, 1990, Janský, 2005 a další) se soustřeďují na různá etopedická zařízení a ústavy. Významně narůstá zájem po nástrojích, které by byly využitelné i v běžné škole. Určitým přínosem jsou v tomto směru práce Koláře, týkající se šikany v dětském kolektivu a jejího řešení.
Pro opravdové zájemce lze doporučit publikaci Obligatorní diagnózy a obligatorní diagnostika ve speciálně pedagogických centrech (Kucharská a kol., 2007), kde jsou jednotlivé diagnostické oblasti speciální pedagogiky podrobně popsány.

Modifié le: lundi 24 février 2020, 13:56