Kulturní standardy a stereotypy

4 Kulturní standardy a stereotypy

Při objasňování kulturních standardů a s tím spojených stereotypů je třeba se vrátit k pojmu co je interkulturní kompetence[1]. Že se jedná o významný prvek v rozvoji osobnosti, naznačuje např. H. Gardner[2], který mezi základní formy inteligence osobnosti řadí tzv. interpersonální inteligenci, jež je orientována navenek a zajímá se o chování, city a motivace jiných lidí. Tento typ inteligence nám umožňuje pochopit, jaké jsou cíle mnoha jiných kultur a objasnit způsoby, kterými členové těchto kultur svých cílů dosahují.

Pregnantní definici toho, co je interkulturní kompetence, lze najít u B. Müllera (1999, s. 181), který definuje interkulturní kompetenci jako “strategickou komunikační kompetenci v interkulturních situacích, která umožní posuzovat  situačně vzniklé významy z různých kulturních perspektiv, analyzovat cizí pravidla komunikace a kulturně specifické činnostní orientace. Obsahuje dovednost  srovnávat kultury a odhadnout účinky kulturně podmíněných rozdílů”. V této definici je třeba si všimnout dvou pojmů: různé kulturní perspektivy a účinky kulturně podmíněných rozdílů. Interkulturní kompetence by měla vést žáky k tomu, aby se naučili  pohlížet  na jevy  jiných kultur  z hlediska  různých  kulturně  odlišných  perspektiv a tyto perspektivy chápat a respektovat jako jedny z možných. Zrovna tak by si měl být žák vědom toho, jaké účinky mohou  mít specifické kulturní jevy, a to jak ve vztahu k vlastní tak i cizí kultuře. Staví tím další pojem – perspektivy vedle pojmu kritická tolerance. Tento pojem B. Müller zcela neodmítá, ale poukazuje na určité omezující prvky, kdežto použitím slova perspektivy se dle jeho názoru vyjádří právě ten neomezený pohled na příslušný interkulturní problém.

Osvojení interkulturní kompetence poskytuje možnost k rozvoji tzv. interkulturního vědomí – to znamená, že žáci v rámci výuky cizího jazyky poznávají, že existují určité společné i odlišné znaky jednotlivých kultur a učí se s tímto poznatkem zacházet, aniž by vyjadřovali pouze negativní nebo jen pozitivní úsudky a závěry, aby nedocházelo k vytváření nových nebo upevňování již vžitých předsudků a stereotypů. Tento problém je zdůrazňován např. ve Společném evropském referenčním rámci pro jazyky (2002, s. 105): “Kromě objektivních znalostí zahrnuje interkulturální způsobilost uvědomování si toho, jak je každé společenství pojímáno jinými společenstvími, což často nabývá podoby národních stereotypů.”

Tím se otevírá prostor pro odkrývání společensky nežádoucích jevů, jakými jsou předsudky, stereotypy, xenofobie či rasizmus. Pojmy stereotypy a předsudky bývají v každodenní praxi používány většinou nesprávně jako synonyma. Mají však odlišné obsahy. Stereotypy vznikají tím, že si jednotlivec vytvoří neúplnou, redukovanou představu o jiné kultuře, aniž by o ní získal dostatečné množství reálných informací. Tyto neúplné obrazy pak nedovolují žákům pochopit skutečnou podstatu a vedou tak k vytváření stereotypů. J. Černý (1996, s. 449) uvádí názory polského filozofa A. Schaffa, který se zabývá obecnou sémantikou slovního znaku. Ten  je podle A. Schaffa „spjat nejen s pojmem, ale často také se stereotypem. Pojem odráží skutečnost a patří mezi kategorie myšlenkově  logické. Stereotyp je spíše kategorie myšlenkově pragmatická ..., je určitým odrazem skutečnosti, avšak s  takovou příměsí subjektivních faktorů (emocionálních, volitivních, hodnotících apod.), že má specifický charakter týkající se lidského poznání i chování.“  J. Průcha (2001, s. 36) vybírá definici M. Nakonečného (1997, s. 223): „Stereotypy jsou mínění o třídách individuí, skupinách nebo objektech, která jsou v podstatě šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují; nejsou produktem přímé zkušenosti individua, jsou přebírány a udržují se tradicí.“   Stereotyp je tedy  ustálená forma chování a jednání, která se opakuje a obsahuje zkreslenou, zjednodušenou představu nebo názor, který si vytváří jedinec či  skupina o sobě a o druhých[3]. Je založen především na zevšeobecňování vlastností určité osoby, skupiny, národa; např. lze často slýchat, že ”Němci jsou puntičkáři, jsou pracovití a také velmi spořiví”. Stereotypy vznikají většinou na základě předsudků. Předsudek už označuje emocionálně silněji (až negativně) zabarvený vztah k okolí, vedoucí i k nepřátelskému jednání, např. se lze často setkat s názorem, že ”Němci jsou povýšenci s velkou potřebou moci”.  Jednotlivci i skupiny si vytvářejí své představy nejen o jiných, což je nazýváno jako heterostereotyp, nýbrž i o sobě samých, což bývá označováno jako autostereotyp[4]. Názor na vlastní skupinu bývá idealizován, naproti tomu názor na jinou skupinu nese často negativní zabarvení[5]. Oba mají však společné, že  neodpovídají objektivní skutečnosti. G. Keller (1969, s. 262, 1998, s.157) uvádí ještě tzv. domnělý cizí heterostereotyp. Domnělé cizí heterostereotypy znamenají že jednotlivec se domnívá, že člen cizí skupiny si o něm vytváří určitý obraz. Jiní autoři, jako např. K. Holzkamp (1964)  tuto skupinu nevydělují, neboť ji chápou jako totožnou s autostereotypy. Kloním se k názoru, že tyto dvě kategorie nejsou zcela totožné (i když určitě budou mít i mnoho společných prvků), a proto jsou všechny tři uvedené formy stereotypů předmětem výzkumu uvedeného ve třetí kapitole. Třetí typ stereotypů však uvádím pod pojmem druhotný autostereotyp.[6]

Stereotypy  jsou přijímány podvědomě v procesu výchovy už od útlého věku a mohou se stát doživotním průvodcem člověka, pokud nedojde k jejich uvědomění, rozkrytí a postupnému odbourávání. Zde může pomoci právě promyšlené formování interkulturního vědomí žáků při hodinách cizího jazyka, a to především v rámci zprostředkování poznatků a získávání dovedností v oblasti reálií a lingvoreálií. Proto stojí před autory učebnic  cizích jazyků nelehký úkol, podat co nejobjektivnější a vyvážený obraz bez klišé a stereotypů o životě lidí žijících v zemi cílového cizího jazyka, vycházející ze srovnávání vlastního a cizího.

Otázkou zůstává, nakolik je možno stereotypy odbourávat. V této souvislosti je zajímavé, že třetí vydání Pedagogického slovníku (2001, s. 186) se vyjadřuje v tomto smyslu značně pesimisticky. Předsudky jsou „Názory a postoje jednotlivců, společenských skupin, populací, národů, které odrážejí jejich neobjektivní, většinou negativní vztahy k jiným jevům. Jsou součástí kulturních vzorců. Školní vzdělávání a výchova může některé z nich vytvářet či utvrzovat, naopak není většinou schopna nežádoucí předsudky odstraňovat, ačkoli se to v teoretických pedagogických koncepcích často proklamuje.“  Je s podivem, že slovník pedagogických pojmů se kromě definice pouští do hodnocení uplatňování předmětného jevu v praxi. Zdůrazňuje pesimistický názor na možnost odstraňování předsudků, s čímž lze sice souhlasit, ale nevšímá si toho, že je třeba o problému hovořit a předsudky minimálně odkrývat. Předsudky jsou staré jako samo lidstvo, existovaly dávno a existovat budou i nadále. Nelze je jen tak snadno odbourat. To si nelze klást za cíl ve výchovně vzdělávacím systému. Reálným cílem ale je právě zavedení diskuse o této problematice do škol, upozorňovat na předsudky, mluvit o nich. To je nezbytným krokem k přípravě všestranně orientovaného jedince, který se bude snažit nazírat na okolní svět podle skutečnosti, podle reálné komunikace na základě reálných kontaktů.

Se zajímavou teorií přichází H. Göhring (1976, s. 187), který se při řešení problematiky způsobu osvojování interkulturní kompetence inspiruje v N. Chomského (1966) teorii utváření jazykové kompetence, která se u dítěte formuje již od malička tím, že si dítě osvojuje určitý systém pravidel, který mu umožní na základě tzv. jádrových vět vytvářet a percepovat teoreticky nekonečné množství vět a výpovědí. Přenosem této teorie na oblast interkulturní komunikace, lze dojít k závěru, že je možné tímto způsobem u žáka formovat i interkulturní kompetenci, která je v tomto smyslu chápána jako systém pravidel, který si žák osvojuje v procesu kontaktů a který mu opět umožní provádět a chápat kulturně orientované chování a jednání. Znamená to, snažit se v rámci osvojování cizího jazyka rozvíjet u žáků schopnosti, které jsou předpokladem pro navazování kontaktů  s mluvčím cílového jazyka a probouzet v něm zájem o kulturu cizího jazyka, který ho bude nutit navazovat živé kontakty s rodilými mluvčími i přes nevyhnutelná nedorozumění způsobující pak možnou frustraci.

Osvojení interkulturní kompetence pak znamená, že se žáci naučili  pohlížet na jevy jiných kultur z hlediska různých perspektiv a tyto perspektivy respektují jako jedny z možných. To je jistě nezbytným požadavkem pro adekvátní navazování interkulturních kontaktů, což potvrzuje i každodenní praxe  a nelze proti tomu nic namítat. K naplnění  tohoto požadavku je však třeba nalézat ty nejoptimálnější cesty. Bohužel dochází někdy k tomu, že prezentace perspektiv různých kultur v některých novějších publikacích přináší spíše překážky v osvojování cizího jazyka, než aby tento proces doplňovala.