Pojem komunikace a interkulturní komunikace

2 Komunikace a interkulturní komunikace

2.1 Pojem komunikace a interkulturní komunikace

Jak bylo již řečeno, k interkulturnímu učení dochází i v rámci interkulturní komunikace. Obecně lze definovat komunikaci jako proces přenosu informace. Tento proces obsahuje několik zásadních prvků, jako jsou mluvčí, adresát, komunikační kanál, komunikační kód a komunikační šumy.  V první fázi vzniká u mluvčího určitý komunikační záměr (intence) něco sdělit. V rámci tohoto záměru lze rozlišit motiv (tzn. proč a za jakým účelem má být informace přenesena), téma (čeho se informace týká) a forma (jakým způsobem bude informace kódována). Přenášená informace je nejprve kódována pomocí gramatických (morfologických a syntaktických) pravidel, mluvčí ke kódování informace dále používá odpovídající slovní zásobu, stylovou rovinu, výslovnost v rovině segmentální a suprasegmentální. V případě společné komunikační situace může být přenos informace doprovázen i neverbálními prostředky (viz níže).

Mluvčí vizuálně (v případě neverbálních prostředků) a sluchově percepuje přenášenou informaci. Provádí téměř současně dva procesy, z nichž jeden je samotná fyziologická percepce a ten druhý se odehrává v příslušných mozkových centrech.

Interkulturní komunikace představuje sama o sobě daleko složitější problém, protože probíhá jiným způsobem než komunikace mezi dvěma mluvčími majícími společné kulturní zázemí, kdy mluvčí volí automaticky takové jazykové (a příp. i nejazykové) prostředky, aby mohl příjemce  dekódovat výpověď ve správném významu. Naproti tomu porozumění v interkulturní komunikaci předpokládá, že partneři v komunikaci musí disponovat jednak společnou strukturou jazyka (gramatikou), musí používat stejné znaky (slovní zásobu), dále musí stejně chápat jazykového pozadí (reálie) a v neposlední řadě musí také zachovávat stejná pravidla užití jazyka (např. adekvátní užití stylistických prvků vzhledem ke konkrétní promluvové situaci). Problémy přitom mohou nastat při percepci hlavně u tématu a formy. Zprostředkovávání pouhých kognitivních dovedností, poznatků a formálních znaků jazyka přivádí žáka do situace, kdy je vystaven momentům plných neporozumění a neodpovídající interpretace. Tedy žákovi přijíždějícímu do cizí země, jejíž jazyk se učí, nestačí do výbavy slovník a gramatická příručka, protože na základě pouze těchto znalostí nebude schopen navázat smysluplné sociální kontakty.  Často se lze setkat s názorem, že v komunikaci s rodilým mluvčím v cizím jazyce vnímá tolerantněji rodilý mluvčí chyby gramatické, než nesprávné použití jazyka.  Proto je nutné, aby vedle referenčního významu (tj. obvyklého slovníkového významu některých slov) byl podáván také sociální význam, který spočívá ve znalosti pozadí cílového jazyka. Tato problematika je také velmi diskutovanou otázkou i v pracích samotných lingvistů. Někteří již několik desetiletí poukazují na to, že dělící čára mezi jazykem a nelingvistickými disciplínami není jasně dána[1]. V lingvistických publikacích se často objevuje i nelingvistický kulturologický zřetel, vyplývající z tvrzení, že jazyk tvoří nedílnou součást kultury národa, což např. G. Göhring dokládá slovy  I. Halla: „Kultur ist Kommunikation“  (1976, s. 183).

Komunikační akt neznamená však jen řečovou činnost, nýbrž se jedná také o kineticko paralingvistické prvky, které tvoří neodmyslitelnou součást komunikace probíhající ve společné komunikační situaci. V této souvislosti je rozlišována verbální (též digitální) a nonverbální (též analogická) rovina komunikace. O této problematice podrobně pojednávají např. P. Watzlawick, J.B. Beavis a D.D. Jackson (1967). Digitální komunikace se děje prostřednictvím  znaků (vycházejí přitom zřejmě z chápání pojmu jazyka jako systému znaků), tedy jde o komunikaci v rovině verbální. Analogická komunikace je chápána jako každá neverbální komunikace a zahrnuje např. oční kontakt, výraz obličeje, pohyby těla  (kinesika) a dotyky (haptika), fyzický postoj, vzdálenost mluvčích (proxemika), modulace hlasu, tempo a rytmus vyjadřování (paralingvistika), tedy jde o prvky komunikace neverbální. Pro úspěšnou realizaci komunikačního aktu ve společné komunikační situaci je proto často důležitější ne to, co bylo řečeno, nýbrž jakým způsobem to bylo produkováno. Obtížnosti  interkulturní komunikace vznikají tedy nejen z neznalosti nebo nepochopení slov, ale z velké části také z nepochopení nonverbálních signálů, které bývají uvnitř určité kultury automaticky kódovány a jejich uplatňování v komunikaci probíhá často neuvědoměle.

V důsledku neznalosti nebo nedodržení určitých pravidel v interkulturní komunikaci může dojít k mnohým nedorozuměním. Otázkou je, zda je možné okruhy těchto možných nedorozumění anticipovat, což by vytvářelo předpoklad pro jejich eliminaci. B. Müller (1999, s. 56) se pokusil o shrnutí  možných nedorozumění v procesu  interkulturní komunikace do několika oblastí, z nichž nejdůležitější jsou:

• Slovní zásoba – jedná se o odlišné sociokulturní významy slov, které jsou vázány na určité kulturní prostředí a vyvolávají rozdílné pojmové představy. Jako příklad lze uvést české slovo brigáda a stejně znějící německé slovo Brigade. Zatímco v němčině je tím chápána především vojenská jednotka, v češtině má tento výraz více možných významů – také vojenská jednotka, potom druh pracovního zařazení a také zvláštní pracovní směna, nebo z doby předrevoluční pracovní skupina usilující o titul oceňující výjimečné pracovní nasazení. Vlivem interference použije Čech toto slovo ve významu, kdy Němec použije slova Ferienjob nebo Extraschicht.
• Témata – jde např. o možná TABU-témata, o kterých není obvyklé v běžném rozhovoru mluvit mezi ne příliš blízkými mluvčími. Tato TABU-témata se liší v různých kulturních prostředích (v prostředí německy hovořících zemí jsou takovýmito tématy např. finanční příjmy  a finanční situace, dotazy na rodinné zázemí aj.).
• Registr – užívání různých registrů závisí na komunikační situaci a na okamžité roli mluvčího (viz. kap. 1.2.3.).
• Paraverbální oblast – do které patří prosodické prvky zvukové stránky jazyka, např. rytmus řeči, hlasitost, členění řeči prostřednictvím pauz.
• Neverbální oblast – která obsahuje již výše uvedené prvky, např. mimiku, gesta, proxemiku, haptiku oční kontakt aj. Je třeba známo, že německy (němčina jako mateřský jazyk) mluvící komunikant udržuje větší odstup od mluvčího a snaží se vyvarovat fyzického kontaktu (vyjma podání ruky), jako je poklepání na rameno a jiné doteky.
• Kulturně specifické komunikační činnosti a stavy – na této oblasti v procesu interkulturní komunikace velmi záleží, neboť při komunikaci percipient  vnímá v reálné komunikační situaci mluvčího jako celek, tedy nejen obsah jeho mluvy, nejen gesta ale i ostatní projevy. Vnímá tělo a případné přídatné zvuky – např. celková hygiena těla, hlasité čištění nosu, říhání apod. Velmi výrazné kulturně podmíněné činnosti jsou realizovány při setkávání a zdravení. V tento moment se lze dopustit mnoha přestupků odporujících obvyklým kulturním standardům a mohou vzniknout mnohá nedorozumění nebo nelichotivé hodnocení partnera v komunikaci – např. podávání ruky při zdravení má své pravidla kulturně podmíněná, tzn. že v některých etnických skupinách se ruka nepodává, někde při každé příležitosti, jinde je obvyklé silně zatřást rukou, v jiných kulturách je „pumpování“ při podání ruky bráno jako společenský přestupek. Dalším příkladem záporně hodnoceného jevu je u německých rodilých mluvčích situace při placení v restauraci, kdy je neslušné vyřizovat spropitné hlasitým způsobem, naopak je vyžadována diskrétnost. Obdobných příkladů lze uvést více.
• Kulturně specifické hodnoty a postoje – jedná se opět o velmi problematickou oblast, ve které lze zažít oboustranné nepochopení. Klasickým příkladem bývá např. role náboženství ve společnosti daného národa, nebo postavení muže a ženy ve společnosti.

__________________________________________________________________________

Úkoly ke kapitole 2.1

1. Jaké jsou součásti komunikačního procesu?
2. Čím se liší interkulturní komunikace od komunikace mezi dvěma mluvčími stejné jazykové kultury?
3. Jaký je rozdíl mezi komunikací digitální a analogickou?
4. Uveďte konkrétní příklady nedorozumění v procesu interkulturní komunikace z následujících oblastí: slovní zásoba, témata, neverbální oblast, kulturně specifické hodnoty a postoje.

 

__________________________________________________________________________ 

 

 2.2  Lingvistická, psychologická a sociologická podmíněnost interkulturní komunikace

 

Pro zkoumání procesu interkulturní komunikace a interkulturního učení je nutno využívat výzkumy a závěry  mnoha vědních disciplín. Významné závěry pro problematiku interkulturní komunikace poskytuje kognitivní psychologie a v návaznosti na ní i psycholingvistika, a to především pokud jde o závěry, které tyto disciplíny formulují v oblasti produkce a vnímání řeči člověka. Zde by bylo třeba zmínit především dvě oblasti problémů, které proces (interkulturní) komunikace významně ovlivňují. První oblastí je proces kódování a dekódování předávané informace a druhou jsou okolnosti, které nastávají při vnímání okolního prostředí.

Interakce s naším okolím probíhá na základě myšlenkových pochodů, vnímání, komunikace verbální i neverbální a jazykového porozumění. Pro plné porozumění vnímané informace, která je v procesu komunikace sdělována komunikačním partnerem, nestačí  správně dekódovat všechny jazykové znaky a jejich významy. Příjemce musí pro úplné a správné porozumění sdělované informace v procesu kódování využít např. i své předchozí znalosti o slovních znacích a zkušenosti. Jako příklad může sloužit srovnání dvou vět:

Der Mann kauft den Kaffee, weil er der Beste ist.

Der Mann kauft den Kaffee, weil er keinen anderen trinkt.

     Pro pochopení sdělované informace nestačí pouze znalost významu zájmena er, je třeba v procesu porozumění evokovat i znalosti o slovních znacích Mann a Kaffe. Tedy samotná jazyková znalost nestačí, je nezbytné ovládat i znalosti jazykového prostředí. Jinými slovy u jazykového porozumění se jedná o proces interakce mezi nově přicházejícími zvukovými a grafickými znaky a již uloženými strukturami vědomostí. Je nutné zdůraznit, že se jedná o aktivní proces, ve kterém je budován význam sdělované informace vzájemným působením z vnějšku přicházejících percepčních stimulů a už v paměti uložených kognitivních struktur vědomostí[2]. Kognitivní psychologie rozlišuje v tomto ohledu dva různé procesy vnímání a zpracovávání informace, probíhající zároveň, avšak jakoby v opačných vertikálních rovinách[3]. Určitá část tohoto procesu probíhá shora dolů (top-down processing) a vychází od již předtím získaných poznatků, které jsou ukládány do paměti ve formě určitých struktur. Další část probíhá zdola nahoru (bottom-up processing) a využívá nově přicházející percepční podněty. Při učení se jazyku jako cizímu je proto nutné si uvědomit, že učení každého dalšího cizího jazyka je ovlivňováno již vytvořenými strukturami vědomostí a zkušenostmi osvojenými při učení se mateřskému jazyku či prvnímu cizímu jazyku. D. Wolff (1995, s. 71) rozlišuje osvojované vědomosti na jazykové (Sprachwissen), což jsou naše vědomosti o jazyce a vědomosti o světě (Weltwissen)[4].  Vychází přitom z poznatků kognitivní psychologie, kde jsou obě tyto skupiny znalostí dále členěny na deklarativní a procedurální. Deklarativní jazykové znalosti jsou znalosti jazyka, jeho struktury. Procedurální znalosti umožňují lépe zvládat proces jazykové komunikace, jsou to možné strategie, které lze ve fázi percepce vnímané informace použít. Analogicky fungují i vědomosti o světě, deklarativní představují kognitivní, jasně formulované (explicitní) a neautomatizované vědomosti, procedurální pak vědomosti orientované na dovednosti, jsou skrytě vyjádřené (implicitní) a automatizované. 

Vědomosti jsou ukládány do paměti ve formě schémat. Schéma je kognitivní struktura, ve které jsou obsaženy určitým způsobem organizované vědomosti (deklarativní i procedurální). Je třeba však zdůraznit, že vědomosti si nelze představit jako konkrétně uspořádaná schémata, jedná se spíše o určité prototypy, které jsou podle situace nebo potřeby upřesňovány. Schémata jsou vytvářena a zároveň přetvářena prostřednictvím interakce s okolím. Nejsou to ovšem žádné konečné konstanty, nýbrž vznikají a prohlubují se v důsledku nabývání zkušeností.

Podle J.M. Mandlera (1982) pojímáme naše okolí prostřednictvím kontinuálně probíhajících významových analýz, které spočívají v tom, že naše vnímání je neustále konfrontováno s odpovídajícími schématy. Dojde-li ke shodě ve struktuře mezi schématem a vnímaným obsahem, vzniká pozitivní hodnocení situace, které pociťujeme jako známé nebo příjemné. Naopak při neshodě může vzniknout tlak na přizpůsobení se, jenž je ještě případně doprovázen stavy určitého rozrušení (rozčilení). Výsledné  hodnocení dopadne pozitivně v případě, že  neshodující se  schémata a vnímaný obsah se přizpůsobí nebo když dané schéma je na novou situaci úspěšně uzpůsobeno. Oba procesy vedou k pozitivním emočním stavům. Negativní hodnocení proběhne vždy, když asimilace nového věcného obsahu není možná a akomodační tlak je příliš silný.

Tyto poznatky kognitivní psychologie nám pomáhají porozumět problematice střetů s cizím, neznámým, např. s cizími prvky kultury. Tyto střety, přesněji řečeno kontakty vyžadují vždy změnu schémat. Naše schémata vznikají v procesu výchovy a učení v rámci naší kultury a zároveň ji i odrážejí. Dítě od narození vnímá okolí tak, že si prostředí, které ho obklopuje, dělí na vlastní a cizí.  Od malička je v dětech pěstován pocit sounáležitosti, který spojuje jednotlivé členy určité sociální skupiny (např. národa) a odlišuje je od jiných skupin. V kulturních jednáních jde vždy o prostřednictvím symbolů zprostředkovanou informaci. Tato informace obsahuje význam běžně chápaný uvnitř skupiny. Přenosem informace potvrzuje naší příslušnost ke skupině, což je od ostatních členů skupiny očekáváno. Naproti tomu zůstává pro nás cizí to, co je naší kultuře cizí. Vlastní je to samozřejmé, důvěrně známé, předvídatelné.

Tematiku cizího a vlastního lze pozorovat už v dávné historii, např. v antické kultuře. K. Dorfmüller-Karpusa (1994, s. 35) poukazuje na existenci mýtů jako vyústění této problematiky. Mýty o vzniku kosmu, ohně tvořily zásadní prvky např. helénské kultury. Národy, jejichž kultura tyto mýty neakceptovala, byly označeny jako  „barbarské“[5].  Později v době středověku hrály hlavní roli kultury religiózní prvky, které spojovaly vždy určité skupiny. Ti, co do této skupiny svými náboženskými představami nespadali, byli označeni jako kacíři či nevěřící. Setkávání s cizím může vést často k určité nejistotě, strachu a následně i  nedorozumění,  které může vyústit až do kulturního šoku[6]. Takovéto kontakty bývají však také určitým způsobem regulovány, neboť pro mnohé národy nejsou kontakty s cizím nic nového. V mnoha kulturách jsou rozvíjeny mechanismy, na základě předchozích zkušeností v kontaktech s cizím.

 Náš pocit sounáležitosti k určité skupině má však i druhou stránku. Příslušníci jiných cizích skupin jsou odindividualizováni a jsou jim přisuzovány kolektivní vlastnosti. Tato činnost bývá označována jako latentní rasismus. Jinak řečeno, při vnímání cizí skupiny (např. národa) neposuzujeme co národ dělá nebo co si myslí, podstatnější je to, co se tomu, co dělá, přičítá. Karpusa (1994, s. 34) v tomto ohledu říká:  „Wichtig ist weniger, was ein Volk oder eine Gruppe tut oder glaubt, sondern vielmehr die Bedeutung, welche es dem, was es tut oder glaubt, beimisst.“

    

 Pro pochopení fungování všech aspektů interkulturní komunikace lze čerpat také poznatky z disciplín, které si staví za cíl zkoumání vztahu jazyka, kultury a společnosti. Patří mezi ně např. kulturní antropologie, která zkoumá kulturu v různých lidských společenstvích (v rodině, etniku apod.).  Kulturní antropologie se dlouho zabývala především exotickými (z našeho evropanského hlediska ) kulturami. Teprve v době druhé světové války se v rámci válečného konfliktu USA versus Německo a Japonsko objevily první výzkumy kulturních vzorců protivníka s cílem poznat a využít mentalitu nepřítele ve svůj prospěch. Výzkumy americké kulturní antropologie pokračovaly výrazněji pak v 60. letech v době rasových a etnických nepokojů vzniklých v důsledku výrazné vlny přistěhovalců. V současnosti je to rychle se rozvíjející vědní disciplína, která využívá poznatky sociologie, psychologie, kulturní historie, religionistiky a řady dalších disciplín s cílem realizovat na základě komparativních výzkumů analýzu sociokulturních systémů. V důsledku používání obdobných výzkumných metod vykazuje určité společné znaky se sociální antropologií. Objevují se i snahy spojit tyto dvě subdisciplíny a dále rozvíjet jen tzv. sociokolturní antropologii.

Ze sociální a kulturní antropologie čerpá poznatky  i antropologie lingvistická, která studuje především vztahy jazyka, kultury a myšlení v různých společenských systémech. Základ tvoří hlavně zkoumání jazyka jako podmiňujícího činitele vývoje kultury, systému hodnot a norem určité společnosti a zároveň jeho vliv na jednotlivce v procesu socializace, tedy v procesu přijímání ale i odmítání určitých pro kulturu dané společnosti běžných vzorů chování.

Další disciplínou relevantní pro téma interkulturní komunikace je sociologická subdisciplína sociologie jazyka. Ta se zabývá úlohou jazyka v životě společnosti a jeho vztahem k různým sociálním jevům a procesům. Předmět zkoumání sociologie jazyka vykazuje blízkost se sociolingvistikou, ale není s ní totožná. Sociolingvistika je subdisciplína lingvistiky a zkoumá sociální vlivy na jazykový systém, např. slangy určitých sociálních vrstev, viz.  např. práce W. Labova[7]. Někteří autoři chápou sociolingvistiku jako část sociologie jazyka, která má širší pole bádání a mimo to je vytyčeno opačným směrem: sociologie jazyka využívá poznatky o jazyku k vysvětlení obecnějších sociálních jevů, sociolingvistika naopak vysvětluje procesy uvnitř struktury jazyka působením rozličných sociálních jevů. Z oblasti sociolingvistiky pro zkoumání dané problematiky je třeba si například uvědomit, že každý člen skupiny (národa) je uživatelem několika variant národního jazyka[8]. Ať už jsou to varianty z hlediska územního členění (dialekty), varianty sociální (sociolekty - žargon) nebo varianty založené na funkčním kontextu, tzn. že odrážejí sociální situaci, v níž se komunikace odehrává (patří sem především funkční styly: např. slavnostní, úřední, hovorový, familiární aj.; dále sem spadají rozdíly vyplývající z odlišností psané a mluvené podoby jazyka  a rovněž slovní zásoba tvořící určité skupiny používané v závislosti na tématu komunikace – tzv. hantýrka). Tyto varianty mluvčí používá střídavě v závislosti na komunikační situaci a velmi často nejsou používány izolovaně, ale jsou kombinovány tak, aby co nejvíce odpovídaly dané situaci. Souhrn všech těchto variant u jednotlivce lze pak označit jako idiolekt.

Osvojování variant a jejich výběr pro komunikaci probíhá pod vlivem také několika významných faktorů. J. Černý (1996, s. 396) uvádí přehled pěti faktorů, jež pak ještě vnitřně člení do dvou základních skupin. První skupina obsahuje tři faktory (věk, pohlaví a etnická skupina), které mají vliv spíše biologicko-společenský. Např. jsou častým tématem výzkumů specifika řeči žen nebo specifika řeči mládeže. Druhou skupinu tvoří spíše sociální faktory (sociálně ekonomické postavení a vzdělání), kdy třeba pracovní zařazení a celková intelektuální úroveň nebo kvalita a délka vzdělání mohou mít na odlišný výběr variant vliv.

Pro téma této práce je třeba si uvědomit, že užívání těchto variant je velice důležité z hlediska úspěšnosti realizace komunikačního záměru a samotného komunikačního procesu. Např. při nákupu na tržišti bývá často používáno jiných variant jazyka než v úředním dopise a záměna těchto variant nebo použití neadekvátní varianty v dané situaci může vést ke komunikačnímu neúspěchu. 

Úspěšnost komunikačního záměru ovlivňuje také samotná lingvistika. Jako příklad mohou sloužit pravidla užívání modálních sloves v němčině[9]. U těchto sloves neodpovídá zcela význam v češtině a němčině, lze u nich pozorovat i určitý posun významu, který může mít pro úspěšnou realizaci komunikačního záměru zcela zásadní význam. Například širší užívání slovesa können českého rodilého mluvčího, německý mluvčí ve zdvořilém dotazu použije spíše sloveso dürfen, které však český mluvčí pociťuje jako příliš zdvořilé, a proto ho nepoužívá:

Kann ich Ihnen etwas anbieten? X Darf ich Ihnen etwas anbieten?

Obdobně působí českému mluvčímu problémy používání sloves wollen a mögen. V určitých případech by bylo vhodnější použití slovesa mögen, ale český mluvčí opět použije v širší míře sloveso wollen, což německý mluvčí vnímá jako nezdvořilé prosazování vlastní vůle:

 Ich will etwas zum Essen. X  Ich möchte etwas zum Essen.

Ich will die Suppe nicht X Ich mag die Suppe nicht.

Obtížným jevem v komunikaci pro českého mluvčího jsou i další významy modálních sloves, např. sollen ve významu prý, dürfen ve významu asi. Český mluvčí většinou dekóduje tato modální slovesa ve svém základním významu a nepostřehne pravý význam sdělované informace. Sám také tyto nuance neumí vyjádřit. Je však možné uvést i mnoho dalších příkladů, kdy závěry lingvistických bádání jsou pro interkulturní komunikaci nezbytné.

Významné závěry pro poznávání etnických skupin formuluje také etnografie.  Pojem vznikl z řeckých slov ethnos (národ) a graphein (popisovat). Etnografové sbírají materiál o způsobu života a kultuře různých etnik. Zkoumají způsob každodenního života s důrazem na lidovou kulturu jak z hlediska historického tak současného. Zkoumanými jevy jsou např. lidové zvyky a umění, obvyklá strava, způsob odívání, bydlení. Z těchto poznatků čerpají kognitivní, komunikativní i interkulturní reálie. Postupně ze z etnografie vydělila i etnografie řeči

Porovnáním cílů výzkumu a výzkumných metod uvedených disciplín z hlediska diachronního i synchronního, i přestože jejich výčet není úplný, lze dojít k závěru, že tyto disciplíny ve svém vývoji mají určitou část výzkumného pole společnou, o čemž svědčí i to, že uvádějí často i stejné prameny, z nichž čerpají pro svůj další rozvoj. Takovýmito prameny jsou například výzkumy E. Sapira, L. Kroebera, B. Malinowskiho a dalších. Tato skutečnost však podporuje tvrzení o široké základně vlivů na realizaci komunikačního záměru v procesu interkulturní komunikace.

__________________________________________________________________________

Úkoly ke kapitole 2.2

1. Jaké disciplíny se zabývají problematikou interkulturní komunikace?
2. Co je třeba pro plné porozumění vnímané informace?
3. Vysvětlete pojem kulturní šok. Uveďte konkrétní příklad.
4. Sekáváte se v běžném životě s projevy latentního rasismu? Pro které země je specifický?
5. Čím se zabývá kulturní antropologie, lingvistická antropologie, sociologie jazyka? Proč jsou důležité pro interkulturní komunikaci? Uveďte konkrétní příklady.
6. Vyjmenujte některé faktory vlivu na výběr variant v komunikaci.

__________________________________________________________________________

 

Literatura ke studiu:

NEČASOVÁ, P. (2007). Úloha reálií jako zprostředkovatele interkulturního učení ve vyučován cizím jazykům se zřetelem na němčinu jako cizí jazyk. [Disertační práce]. Praha: UK. Dostupné na: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/137077/?lang=en.

BOUZEK, J. Jak se domluvit s jinými? úvod do mezikulturní komunikace. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-043-0.

NEUNER, G., BYRAM, M. Intercultural competence. Strasbourg: Council of Europe, c2003. Language policies. ISBN 92-871-5170-9.