1 Vzájemný vztah jazyka a kultury

Člověk se svou schopností se učit vytvořil ve svém vývoji mnoho různých forem života  a kultur. V rámci procesu internacionalizace a globalizace dochází ke kontaktům těchto odlišných světů. Člověk jako jednotlivec i jako součást určité kultury se setkává s příslušníky jiných kultur. Tyto kontakty v procesu komunikace vyvolávají určité reakce, které vyžadují naučit se jednat s příslušníky cizích kultur.

 

1.1   Interkulturní učení odrážející vztah etnika, jazyka a kultury 

 

Historický vývoj jednotlivých národů a jejich vzájemných kontaktů znamená neustálé změny v mnoha oblastech lidského života. Významnou měrou se tyto změny odrážejí v ekonomice, politice, filosofii, právním systému a v neposlední řadě také ovlivňují potřeby ve výchovně vzdělávacím procesu národů či etnických skupin[1]. Etnologické a sociologické výzkumy se shodují v tom, že zásadním znakem etnické skupiny je teritorium a jazyk. Příslušníci jedné etnické skupiny se společným teritoriem hovoří většinou jedním společným jazykem, ale není tomu tak vždy. Například u nejrozšířenějších světových jazyků je běžné, že jedním jazykem mluví více etnik s odlišným teritoriem. Jako příklad může sloužit němčina a německy mluvící země (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko a dále národnostní menšiny např. v Itálii v Jižním Tyrolsku a ve Francii v oblasti Alsaska Lotrinska). Opačným případem je etnikum, které užívá více jazyků, což je skutečnost typická např. pro Švýcarsko.

Jazyk je ze sociologického hlediska  chápán jako součást kritéria kultury, které vedle kritéria politické existence (např. státní uspořádání) a psychologického kritéria (tj. vědomí příslušnosti k určitému národu), identifikuje určitý národ[2]. V odborné literatuře lze nalézt různé definice vymezující pojem kultura, lišící se specifickým zaměřením disciplín, které kulturu zkoumají.   Pod pojmem kultura si většina z nás vybaví pravděpodobně konkrétní díla z oblasti např. výtvarného umění, hudby, divadla, architektury aj. Nebo si pojem kultura spojujeme s tradicemi vážícími se k oslavám různých svátků apod. Toto pojetí kultury bývá označováno jako užší a bohužel nenapomáhá zcela pochopení problematiky interkulturních kontaktů, které se odehrávají povětšinou v jiné rovině. Proto bývá uváděno i širší pojetí kultury, podle kterého zahrnuje kultura vše, co vytváří lidská civilizace, tedy materiální  i duchovní výtvory  lidí.

Kultury odlišných etnik vykazují různá kulturní specifika, která by měla být považována za rovnocenná. Tento stav je označován pojmem kulturní pluralita, tedy jedná se vlastně o mírovou koexistenci více či méně odlišných kultur. Poznávat a hodnotit lze však jednotlivé kultury pouze v kontextu jejich vlastního prostředí.  To znamená, že nelze odmítat určitou kulturu jen proto, že je zcela odlišná a vymyká se chápání subjektu, který danou kulturu poznává a hodnotí, což je označováno jako kulturní relativismus. Nedodržení tohoto principu ústí v tzv.  etnocentrismus, kdy cizí kultura je chápána z hlediska kultury vlastní hodnotiteli a výsledné poznání a hodnocení není objektivní a neodpovídá skutečnosti, která je dána vlastním prostředím posuzované kultury. Jinými slovy hodnotitel posuzuje prvky odlišné kultury z  pozice vlastních tzv. kulturních vzorců. Jde o ustálená schémata chování a jednání,  tvořící jakýsi systém norem, které jsou charakteristické pro určité etnikum či národ. Tyto vzorce jsou obecně přijímány od dětství v rámci rodinné a později pak školní výchovy a tvoří tedy nedílnou součást výchovy a vzdělávání v dané společnosti. Pokud se jedinec s těmito sociálními a morálními normami a konvencemi určitého etnika ztotožní, je tento stav označován jako kulturní identita.

K již výše zmíněné teorii kulturního relativismu lze nalézt paralelu v podobě jazykového relativismu, jehož zastánci tvrdí, že jednotlivé jazyky jsou prostředkem k určitému vidění okolního světa. Touto myšlenkou se zabývá na poč. 19. století filolog Wilhelm von Humboldt, podle něhož osvojením dalšího jazyka získává člověk také nové vidění světa, navazujíc tak na myšlenky Johanna Gottfrieda Herdera o jazyku jako výrazu národní mentality. W. Humboldt tvrdil, že jazyk odráží národního ducha a jazyky se liší v důsledku toho, že se v nich odráží myšlení jednotlivých národů. Tím, že existují různé pohledy na svět, existují i různé jazyky. Tuto teorii rozpracoval v 2. pol. 19. stol. jeho žák Heymann Steinhal, spoluzakladatel časopisu Zeitschrift für Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft  (1860-1890). Na Humboldtovy teorie navazují i dva etnolingvisté Edward Sapir a jeho žák Benjamin Lee Whorf, kteří na základě studia jazyků formulují  v  30. letech 20. století  teorii, že řeč je nástroj, pomocí kterého člověk chápe svět. Později docházejí až k poněkud vyhroceným názorům o existenci mnoha světů jako důsledku různosti jazyků[3].  Obecně však tyto teze zdůrazňují vzájemnou podmíněnost existence jazyka a kultury.

Kultury jednotlivých etnik se dostávají při svém vývoji do vzájemných kontaktů. Hovoříme zde o tzv. kulturních kontaktech, tedy vzájemné interakci mezi různými a často i velmi odlišnými kulturami. V rámci této interakce různých kultur může dojít buď  ke kulturní kooperaci vedoucí ke kulturním změnám, které ovšem mohou mít i nemusí za následek ztrátu identity kooperujících kultur. Druhou formou kontaktů je kulturní konflikt znamenající vzájemné nebo jednostranné soupeření kultur. Do této skupiny spadá např. genocida, tedy systematická likvidace jedné kultury druhou. Jako příklad slouží holocaust v Německu v období nacismu. Zařadit sem lze i asimilaci, tzn. včleňování jednoho etnika ztrácejícího postupně původní znaky kultury do druhého. A dále lze jako jednu z forem kulturních kontaktů vydělit kulturní izolaci, kdy nedochází k prolínání prvků kultur. První dvě jmenované formy kulturních kontaktů lze vysledovat i v rámci střetávání kontaktů většiny evropských kultur. Jako příklad pro první formu lze uvést situaci v období konce 19. a počátkem 20. století, kdy příslušníci českého etnika odcházeli za prací do zahraničí (nejčastěji do Rakouska). V rámci prolínání české a rakouské kultury došlo například k vzájemnému ovlivňování českého i německého jazyka v oblasti slovní zásoby obou jazyků. V té době vznikaly vzdělávací spolky a svazy pro české krajany žijící v Rakousku, které si daly za úkol pěstovat českou národní kulturu i mimo české teritorium. V tomto případě tedy rozhodně nedošlo ani na jedné straně ke ztrátě národní identity.

Pro současné evropské kulturní kontakty na počátku třetího tisíciletí je typická jejich výrazná intenzívnost a především pak integrační procesy (např. v rámci rozšiřování Evropské unie), které by mohly v budoucnosti vyústit ve vznik jakési  nadnárodní megakultury, což by ovšem zřejmě mohlo znamenat postupný úpadek kultur národních a tedy i ztrátu kulturní identity jednotlivých národů. Tato nadnárodní forma kultury by se mohla rekrutovat z některé kultury většího etnika (jako příklad by mohla sloužit kultura anglicky mluvících zemí) nebo by mohla vzniknout jako syntéza více kultur. Zároveň je třeba zdůraznit, že by se jednalo o paradoxní vývoj, protože kulturní politika mnoha zemí je orientována na vydávání značných financí na podporu úsilí o zachování kulturních neopakovatelných a ničím nenahraditelných kulturních hodnot, které hrozí svým zánikem (ať už se jedná např. o historické architektonické památky nebo jazyky – viz. např. rétorománština ve Švýcarsku). Lze se sotva domnívat, že by tato nadnárodní vize budoucnosti byla tím optimálním směrem vývoje vzájemných kulturních kontaktů, naopak je třeba se zasadit o to, aby rozvoj národních kultur pokračoval i v rámci integračních procesů.

V průběhu střetávání více kultur dochází u jejich účastníků k tzv. interkulturnímu učení. Jak sám pojem napovídá, jedná se o proces učení. Nemáme však zde na mysli pouze proces záměrného působení na jedince, který probíhá v rámci výchovně vzdělávacího programu určité instituce, ale je nutné ho chápat především jako proces vznikající zcela automaticky při kontaktu jedince s odlišným kulturním prostředím. Např. I. Nový, S. Machlová (2005, s. 62) definují tento pojem následovně: „Interkulturní učení probíhá vždy v okamžiku, kdy je jedinec nucen  vypořádat se nějakou formou s kulturně cizím prostředím, protože toto vypořádání dříve či později vede k takovým zkušenostem, které jsou označovány jako zážitek disonance mezi vlastními a cizími kulturními elementy“.

Lidstvo si sice uvědomuje rozdíly v kultuře různých etnik už od svých počátků, avšak až v posledních desetiletích se toto poznání začalo posuzovat  jako předmět vědeckého zkoumání v mnoha disciplínách a vyvstala z tohoto procesu potřeba záměrného vzdělávání v těchto rozdílech, a to na základě zjištění, že kulturní rozdíly mezi etniky existují a je třeba je odhalit, identifikovat, akceptovat a jejich poznáváním obohacovat i vlastní kulturní specifika. Z tohoto důvodu se začíná formovat fenomén zvaný multikulturní (lze užít i pojem interkulturní[4]) výchova. V Pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 129) definují autoři tento pojem jako „jednak interdisciplinární oblast teorie a výzkumu, jednak soubor praktických aktivit. Usiluje o to vytvářet prostřednictvím vzdělávacích programů způsobilost lidí chápat a respektovat i jiné kultury než svou vlastní, eliminovat nebo oslabovat etnické či rasové předsudky. Má značný praktický význam vzhledem k vytváření postojů vůči imigrantům, příslušníkům jiných národů, kultur, ras apod“.

Na základě analýzy definic a názorů na multikulturní výchovu vymezuje např. J. Průcha (2001, s. 43) logicky dvě základní koncepce multikulturní výchovy, t.j. multikulturní výchovu jako proces (A) a multikulturní výchovu jako konkrétní vzdělávací program (B).

 

Úkol k zamyšlení

Zamyslete se nad charakteristikou koncepce uváděnou J. Průchou pod písmenem (A): „Multikulturní výchova je proces, jehož prostřednictvím  si jednotlivci mají vytvářet způsoby svého pozitivního vnímání a hodnocení kulturních systémů odlišných od jejich vlastní kultury a na tomto základě mají regulovat své chování k příslušníkům jiných kultur.“

 

Je opravdu cílem multikulturní výchovy pozitivní vnímání odlišných kulturních systémů?

Znamenalo by to, že jednotlivec musí cizí kulturu či její prvky hodnotit vždy pozitivně, což samozřejmě není cílem multikulturní výchovy. Prvky cizí kultury nemusí být hodnotitelem (ve výchovně vzdělávací praxi žákem) vnímány a hodnoceny vždy nutně pozitivně, jde  ale o to, aby si hodnotitel kultury tyto odlišnosti uvědomil a akceptoval je jako jedny z možných kulturních odlišností koexistujících v našem světě. Spíše se lze v odborné literatuře v tomto smyslu setkat s pojmem kritická tolerance[5].

     Multikulturní výchova se začala ve výchovně vzdělávacím procesu více uplatňovat v 60. letech 20. století. Tehdy se objevují  dva prameny rozvoje multikulturní výchovy, jeden v USA, kde se v této době  vyhrocují rasové a etnické problémy a druhý v zemích západní Evropy, vlivem v té době velmi rozšířené imigrace z východních zemí a zemí asijské oblasti. Prvopočátky bychom však mohli nalézt už v době druhé světové války (srov. H. Weber 1976, s. 217). Třetí pramen rozvoje multikulturní výchovy lze odhalit teprve v nedávných letech v souvislosti s integračními procesy v rámci rozšiřování Evropské unie.

     Na závěr této kapitoly je třeba ovšem uvést, že problematika multikulturalismu není v současnosti rozhodně pojímána jednoznačně pozitivně, a že se v poslední době objevují politici, filosofové a další, kteří multikulturalismus odmítají a požadují přehodnocení názoru na rovnost všech kultur. Narážejí především na kulturu islámu, jehož dějiny jsou dle nich dějinami krvavých válek a kulturní kooperace není možná. Jako příklad uvádějí teroristické útoky vedené v posledních letech stoupenci tohoto náboženství, jež je nedílnou součástí života muslimů. Je však třeba vždy od sebe oddělovat teroristické projevy určité skupiny extremistů, kteří je pod rouškou vlastního náboženství a kulturních tradic uskutečňují proti poklidnému obyvatelstvu a ostatní stoupence tohoto náboženství. Vždyť ani historická cesta křesťanství nebyla vždy rovná.

__________________________________________________________________________

Úkoly ke kapitole 1.1

  1. Jaké jsou konkrétní znaky etnické skupiny země cílového cizího jazyka?
  2. Vyjmenujte oficiální jazyky v zemi cílového cizího jazyka.
  3. Vytvořte koláž s tématikou „Kultura v zemi cílového cizího jazyka“.
  4. Jaký pojem je nadřazený pojmům kulturní kooperace, kulturní konflikt, kulturní izolace? Uveďte vlastní příklady ke každému pojmu.
  5. Uveďte příklady vzájemného ovlivňování slovní zásoby dvou jazyků (např. téma stravování).
  6. Jak byste vlastními slovy definovali pojem interkulturní učení a interkulturní výchova?             

 



[1] Pojem etnikum (etnická skupina) bývá často užíván jako synonymum s pojmem národ (srov. např. Geist 1992, s. 245, kde se etnická skupina jako samostatný pojem neuvádí, v jedné z definic národa najdeme citaci „národ je  etnická skupina …“). Jiné slovníky uvádějí, že národ je pojem užší, např. německé etnikum jsou Němci všeobecně, německý národ je součástí německého etnika (srov. Velký sociologický slovník 1996, sv. 1, s. 277, s. 668-669).

[2] Srov. např. J. Průcha (2001, s. 21) a Velký sociologický slovník (1996, sv. 1, s. 668-669)

[3] Srov. J. Černý  (1996, s. 404-405).

[4] Pojem multikulturní bývá některými autory chápán jako obsahově širší než interkulturní (zahrnuje vztahy mezi různými etniky i např. vztahy k národnostním menšinám uvnitř jednoho etnika); někteří autoři používají oba pojmy jako synonyma  (srov. J. Průcha 2001 s. 41). H.J. Krumm (1995, s. 157) cituje M. Hohmanna (1983, s. 4-8), který rozlišuje pojem multikulturní pro označení sledovatelné společenské situace a v ní se odrážející vývojové procesy a interkulturní jako označení pedagogicko politických odpovědí na danou společenskou situaci. V této práci bude nadále používán pojem interkulturní pro označení vztahu mezi kulturami dvou etnik,  pojem multikulturní je zde používán v širším pojetí.

[5]  Srov. např. H.J. KRUMM  (1995, s. 157) nebo ABCD-Thesen (2003, viz příloha C).

Literatura ke studiu:

NEČASOVÁ, P. (2007). Úloha reálií jako zprostředkovatele interkulturního učení ve vyučován cizím jazykům se zřetelem na němčinu jako cizí jazyk. [Disertační práce]. Praha: UK. Dostupné na: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/137077/?lang=en

Zuletzt geändert: Donnerstag, 16. Januar 2020, 08:22