Sociální skupina

V nejširším významu lze skupinu chápat jako seskupení osob, které spojuje určitý znak (např. pohlaví, příbuzenský stav). G. Wiswede (2004 In Nakonečný, 2013, s. 155) uvádí, že klasická definice skupiny zní: „nějaké množství osob, které se relativně nacházejí v interakci tváří v tvář“. Co se počtu osob týče, není mezi autory dosaženo shody, nejčastěji se však za nejmenší sociální skupinu považuje dyáda (např. manželská dvojice), pro kterou je ovšem charakteristická specifická dynamika. Někteří autoři proto uznávají až triádu, která dává prostor pro vytváření distance pozorovatele a zároveň umožňuje vědomí příslušnosti k „my“ (např. „my rodina“). Zpravidla bývá pojem skupina vymezován kvalitativně – vztahově. Např. Krech, Crutchfield a Ballachey (1968) definují psychologické skupiny základními podmínkami: a) vztahy mezi členy jsou navzájem závislé (chování každého člena ovlivňuje chování každého dalšího člena skupiny), b) členové mají společnou ideologii, tj. společné názory, hodnoty a normy, které regulují jejich vzájemné vystupování. Povahu skupiny dokreslují její vlastnosti, jako vzájemná závislost členů, identita se skupinou, typické vazby a struktura, popř. společné potřeby, cíle, zájmy či emocionální vazby. L. Lovaš (In Výrost, Slaměník, 2010) k tomu poznamenává, že jistým problémem z hlediska definování skupin je, že uvedené vlastnosti se mohou vyskytovat v různé míře a v různé konfiguraci (např. je těžké určit, nakolik těsné mají být vztahy mezi členy skupiny, nakolik mají být členové identifikováni se skupinou a zda to musí platit o všech atd.).

Sociální psychologie se tradičně zabývá především malými sociálními skupinami. Ty nejsou vymezeny jen počtem členů (zpravidla se uvádí 2/3 – 30/40 osob, nicméně v tom, kolik členů tvoří největší malou skupinu, dosud nepanuje shoda, např. se ukazuje, že lidé spolu mohou relativně snadno komunikovat při maximálním počtu 12), ale i tím, že se členové navzájem znají a komunikují. Zároveň skupina vytváří zvláštní specifický systém norem a rolí, který určuje vztahy mezi jejími jednotlivými členy.

V sociálních vědách se vžilo rozlišení některých kategorií (typů) skupin. Klasifikaci skupin na primární a sekundární zavedl v práci Social organization (1909) C. H. Cooley. Za prototyp primární skupiny považoval rodinu, charakterizoval ji intimními přímými vazbami a přikládal jí fundamentální význam ve vývoji sociálního chování a vytváření ideálů. V současnosti bývá zdůrazňováno první sociální učení, ke kterému v primární skupině dochází. Sekundární skupiny se zpravidla vytvářejí na základě formálních kritérií, členství v nich je spíše důsledkem řešení úkolu nebo určitého zájmu (např. pracovní nebo zájmová skupina, sportovní tým). Mohou zde vznikat citové vztahy, ale pouto nemusí být trvalé (se změnou skupiny může vymizet).

Kritériem rozlišení formálních a neformálních skupin je charakter jejich vzniku a zdroj skupinové struktury. Pro formální skupinu je charakteristický vznik aktivitou „shora“ a formalizovaně ustanovený „vnitřní život“ (pravidla určená druhem činnosti). Příkladem takové skupiny může být organizace či pracovní skupina. Ve formální skupině vznikají i neformální vztahy (např. v pracovním kolektivu se lidé spřátelí, čímž může postupně vzniknout i skupina neformální). Sociální organizace v neformální skupině se vyvíjí přirozenou cestou, iniciativou „zdola“ na základě osobních vztahů, společných zájmů či potřeb. V neformálních skupinách převládá funkční rozložení pozic (dané především osobnostními charakteristikami), přesto i tyto skupiny obsahují některé prvky formální (např. dodržování některých rituálů).

Další kategorii malých skupin tvoří skupiny členské a nečlenské. Do členských skupin patříme (prožíváme vědomí „my“), nečlenskou skupinou jsou „ti druzí“. Referenční (vztažnou) skupinou rozumíme skupinu, od níž odvozujeme své hodnoty a normy chování. Slouží jako standard, se kterým se srovnáváme. (Přitom můžeme nebo nemusíme být členem této skupiny, můžeme se s ní jen identifikovat). Nereferenční (vnější) skupinou nazýváme tu, se kterou se neidentifikujeme nebo do ní nepatříme. Členské a referenční skupiny bývají zpravidla jedny a tytéž. Zpravidla jsme členy skupiny, jejíž hodnoty sdílíme, a současně budeme pravděpodobně přebírat hodnoty skupiny, jejíž jsme členy.

Interakce uvnitř skupiny vede k určitému strukturování vztahů mezi jejími členy. Pojmem skupinová struktura sociální psychologové označují vnitřní složení skupiny. Zpravidla jím chápou typický systém sociálních pozic, resp. statusový systém skupiny a systém sociálních rolí. Ke struktuře skupiny patří i další skupinové atributy: skupinové normy a skupinová koheze.

Za základní prvky sociálních struktur bývají považovány sociální pozice a sociální statusy. Označení místa jedince v sociálním systému bývá chápáno jako sociální pozice. Někdy (viz Hartl, Hartlová, 2000, s. 445) bývá ztotožňováno s pojmem sociální status, jindy považováno za komplex složený ze závazků a očekávání (tj. sociální role) a z povinností a práv (tj. sociálního statusu). Užívání uvedených termínů provází značná terminologická nejednoznačnost. Většina autorů se domnívá, že sociální status vypovídá o postavení jedince v sociálním systému z hlediska autority, moci, výsad a prestiže. Vždy je relační, tzn. vztahující se k ostatním statusům téhož systému, zpravidla vyjadřuje soubor práv a povinností, které vyplývají ze všech sociálních pozic jedince. Sociální psychologové rozlišují status připsaný (přidělený či vrozený, vyplývající z pohlaví, rasy, původu atd.) a získaný (na základě vlastního úsilí). Již vytvořený status se může měnit, nicméně nízký iniciální status často odolává změně. Někteří autoři používají termín prestiž výlučně a chápou ji jako sociální ocenění, resp. vážnost, kterou jedinec požívá v určité společnosti. Jde o hodnotu relativní, která je závislá na hodnotovém žebříčku (např. hodnot vzdělání, majetku) příslušného společenství a na sociální pozici osoby, která hodnocení provádí. Sociální role bývá definována jako předpokládaný způsob chování jedince v určité sociální situaci, v některých případech je přesně určená (skupinovou normou), jindy není úplně jasná. Skupinová role může být formální nebo neformální, podle jiného třídění stanovená, přijatá a vykonávaná, jindy dlouhodobá (rodič), krátkodobá (cestující v tramvaji), časově omezená (student). Podle sociologa E. Goffmana (1959) je osobnost sumou rozličných rolí, jež člověk hraje ve svém životě. Role, které předvádíme jako součást každodenního života se postupně internalizují a stávají součástí vlastního já. Goffman se domnívá, že v reálném životě si každý vybírá vlastní scénu, kulisy a kostým, aby se prezentoval publiku. Důležité je sdílené vědomí toho, co to obnáší být na jevišti (veřejné, formální chování) a v zákulisí (soukromé, méně formální). (Blíže Goffman, 1999) Problémem zůstává, že se v reálném životě rolovému chování nevyhýbají konflikty: např. mezi rolemi (matky a zaměstnané ženy), v roli (loajální versus ambiciózní pracovník), mezi nositelem role a rolí (seriózní zaměstnanec je požádán, aby zkreslil data ve zprávě), při křížení rolí (role duchovního – důstojníka v armádě).

Struktura skupiny má svou hierarchii, která je dána počtem členů a systémem mocenských pozic. Podle míry osobní moci můžeme rozlišit osoby dominující (vůdcové, lídři), aktivní (pomocníci), závislé (podřízení), pasivní a periferní. V kontinuu sociální přitažlivosti odlišujeme osoby populární (pro většinu členů přitažlivé), oblíbené (přitažlivé pro mnohé), akceptované (část skupiny je preferuje, nikomu nevadí), trpěné a mimo stojící. Nutno ovšem podoknout, že v závislosti na typu skupiny a obsahu činnosti může významnost jednotlivých kategorií kolísat. (Blíže Nakonečný, 1999, 2013)

Jednou z nejvýznamnějších metod základního i aplikovaného výzkumu v sociální psychologii je nepochybně sociometrie. Tato metoda vychází z předpokladu, že každý člověk má svou preferenční stupnici, podle které hodnotí osoby, s nimiž komunikuje (jsou lidé, které preferujeme, jiní jsou nám lhostejní, některé dokonce odmítáme). Sociometrické metody umožňují velmi dobrý náhled na neformální strukturu pozic v malé sociální skupině. Za duchovního otce sociometrie je považován americký psychiatr Jacob L. Moreno, který v roce 1934 stanovil základní pravidla pro konstrukci sociometrických dotazníků (blíže Petrusek, 1969). V praxi tyto zásady nebývají striktně dodržovány. V zásadě je třeba nejen pečlivě volit sociometrické otázky, ale neopomenout rovněž formulovat pozitivní vztah respondentů k výběru a volit vždy taková kritéria výběru dotazu/ů, která jsou přiměřená věku a přípravě zkoumaných osob. Aby bylo možné alespoň částečně zvýšit motivaci členů skupiny, je vhodné kritéria co nejvíce přiblížit reálným činnostem skupiny. Na základě dat získaných ze sociometrických dotazníků (též testů) můžeme rozlišit pozici (status, roli) jedince ve skupině, jakou je např. hvězda (lídr, tj. jedinec s největším součtem všech obdržených voleb, tj. výběrů i odmítnutí), zavržený (antihvězda, černá ovce, obětní beránek, tj. jedinec s maximem negativních voleb), outsider (tj. odmítaný jedinec, který rozdává značné množství pozitivních voleb, ale žádné nedostává), izolát (izolovaná osoba, která nikoho nevolí a ani není volena), šedá eminence (stojící za hvězdou, osoba v pozadí, která prostřednictvím hvězdy ovlivňuje život skupiny), jedinec s ambivalentním statusem (komplikovaná pozice většinou komplikovaného jedince, který dostává přibližně stejný počet negativních i pozitivních voleb). Mezi základní formy analýzy sociometrických dat se nejčastěji patří sociometrické matice, sociogramy a sociometrické indexy. (Podrobně se metodami měření sociálních vztahů zabývá např. J. Janoušek, 1986, M. Petrusek, 1969, J. Koťa In Taxová a kol., 1989.)

Graf č. 1: kruhový sociogram

Tab. č. 5: Sociometrická matice (volba „ze skupiny bych pozval na oslavu svých narozenin“)

Získané informace o sociálních vztazích ve skupině slouží k úvaze nad využitím poznatků při působení na skupinu či jednotlivce (např. jak izolované jedince zapojit do sociálních vztahů v rámci skupiny, jak ovlivnit soudržnost skupiny, jak a je-li vůbec možné využít „vůdců“ při formování aktivního jádra skupiny).

Fenomén vůdcovství se stal předmětem mnoha výzkumů. Obecná definice popisuje vůdcovství jako proces ovlivňování členů skupiny směrem k dosažení cílů skupiny (Kagan, 1991 In Hill, 2004). Tradičně bývá vůdcovství definováno z hlediska rysů osobnosti nebo situace. Již na počátku 20. století se objevily tzv. teorie „velkého muže“ (rozeného vůdce). Charakter povahového přístupu spočívá v tom, že zdůrazňuje vlastnosti, které často (ale ne vždy) odlišují vůdce od ostatních lidí. Shaw (1976) při svém zkoumání prokázal (slabé) doklady, vypovídající pro relevantnější znalosti, vyšší inteligenci, sociabilitu, popularitu, motivaci, iniciativu a vytrvalost vůdců. Bales (1970 In Hayesová, 2011) zjistil, že existují dva typy vůdců, kteří se objevují ve většině skupin. První je specialista na úkoly a druhého Bales nazývá specialistou na sociální emoce. Problémem je (pomineme-li prediktivní hodnotu rysů), že vůdčí osobnosti v obchodě, armádě a kultuře nemívají stejné rysy (např. pro firmu produkující počítačové hry by mohl být efektivní mladý, energický a veselý vůdce, týmu lékařského konsilia by mohl lépe vyhovovat vůdce starší, zkušenější a seriózní). Proto se ukazuje, že významnou roli hrají situační faktory a že různé skupiny dávají možnost vyniknout různým typům vůdců (např. Krech, Crutchfield a Ballachey (1968) rozeznávají vůdce stratéga, experta, arbitra, ideologa a vnějšího reprezentanta skupiny). Jako nezbytná podmínka úspěchu při vedení lidí se jeví schopnost vůdce vyjádřit či vysvětlit skupinové hodnoty a cíle, s nimiž se mohou všichni členové skupiny identifikovat. (Historie ukazuje, že např. M. Gándhímu a J. F. Kennedymu nechybělo charisma, oba patřili mezi vzory, kterým lidé věřili a následovali je.)

Sociální teoretikové rozlišují také vůdcovské styly. Liberální vůdce (laissez-faire) dovoluje skupině, aby se rozvíjela a postupovala podle svého (dokonce toleruje i chyby). Poskytuje informace jen tehdy, je-li o to požádán. Vše vede ke spokojené, ale nevýkonné skupině. Demokratický vůdce dává pokyny, komentuje výkony skupiny, ale dovoluje jí, aby se rozvíjela a postupovala podle přání členů. To zpravidla vede ke spokojenosti a výkonnosti skupiny. Autoritativní vůdce se snaží, aby skupina více přijímala jeho rozhodnutí, než aby rozhodovala sama. Skupina přitom může dosahovat vysokých výkonů, ale její členové budou pravděpodobně méně spokojeni.

Práva, povinnosti a způsoby chování členů skupiny vymezují sociální normy skupiny neboli skupinové normy. Odvíjejí se ze skupinových cílů a hodnot. Cíle deklarují, jaké potřeby zamýšlí skupina svým členům uspokojit, a hodnoty vyjadřují, jaké požadavky má skupina na způsoby jejich dosahování. Skupinové normy vznikají ve formálních i neformálních skupinách. Někdy jsou explicitně stanovené ve smlouvě nebo vnitřních směrnicích (např. ve firmě), jindy jsou mlčky předpokládané (udržujeme čistý vzhled). Pokud nejsou normy zcela jasné, čekají řadoví členové na to, jak se zachovají ti s vysokým statusem. Normy se obvykle se vztahují na všechny členy skupiny, jsou pro ně závazné, zabezpečené sankcemi. Sankce mohou být pozitivní (projev uznání, odměna, vyšší plat) nebo negativní (pohrdání, verbální útoky, ztráta pozice, tělesný trest). Koheze (soudržnost) bývá charakterizována pevností a stálostí vztahů ve skupině. Projevuje se silným pocitem sounáležitosti a je určována atraktivitou skupiny pro jednotlivce. Většina výkladů tohoto pojmu vychází z klasické Festingerovy definice (1950 In Nakonečný, 2013), podle které je kohezivita souhrnem všech sil působících na všechny členy, aby setrvávali ve skupině.

V sociální skupině, jako v každém živém organismu, probíhají jisté změny. V jednotlivých etapách její existence jsou období, která se vyznačují typickými znaky. Skupina prochází určitými vývojovými fázemi. Sociální psychologové vytvořili mnoho teorií a modelů vývoje skupiny, z nichž většina vychází z původní Truckmanovy koncepce. Její modifikací je např. model čtyř fází podle S. Kratochvíla (2009). První fázi Kratochvíl nazývá fází „orientace a závislosti“. Charakterizuje ji vyčkávání členů skupiny, seznamování se navzájem, odhadování možností zařazení do skupinové hierarchie. Druhá fáze „konfliktů a protestu“ se vyznačuje tím, že se členové skupiny začínají výrazněji projevovat, ve skupině roste napětí, vznikají podskupiny, objevuje se testování vedoucího, zpochybňování jeho důvěry i nabízených aktivit. Třetí fáze „koheze a kooperace“ přináší postupné snižování napětí, zvyšování zodpovědnosti a aktivity členů, soudržnost se projevuje v potřebě docházet do skupiny. Ve čtvrté fázi „cílevědomé činnosti“ skupina pracuje jako jednotka, nezávisle na vedoucím, zažívá radost ze skupinové identity. Kondáš, Kratochvíl a Syřišťová (1989) připojují i pátou „závěrečnou“ fázi, ve které se činnost skupiny ukončuje, čímž vzniká určitá úzkost, zároveň ale členové skupiny přenášejí své zkušenosti do mimoskupinového života.