Lekce: "Klasici"

Sociologie dostala tedy do vínku již co novorozeně dva téměř nesplnitelné úkoly, které ji ale měly po celou dobu její existence provázet jako červená nit i jako jablko sváru: býti „exaktní vědou“ (se specifickou metodologií) a současně nástrojem proměny (reformy či revoluční změny) společnosti na této exaktní vědě založené14. Jak ale do tohoto kontextu zapadne marxismus se svým „materialistickým pojetím dějin“? Marxismus je „anticomtovský“, ale není antiscientistický, je proti reformě, ale není proti „radikální změně společnosti“, zdůrazňuje konfliktní povahu „třídně antagonistické společnosti“, ale hledá východisko v řádu, který – stejně jako Comte – klade do více méně vzdálené budoucnosti. Marxistická teorie společnosti svým duchem tak plně zapadá do intelektuálního ovzduší 19. století – je stejně tak naturalistická (srv. Marxovu ideu „přírodně historické nutnosti“ atd.) jako evolucionistická (srv. Marxovu myšlenku o tom, že nejvyspělejší společnosti jsou předobrazem společností zaostalejších).

Petrusek, M. (2004). Od řádu k chaosu a zase zpátky: O paradigmatických proměnách sociologie v běhu času v Jiří Kabele, Martin Potůček, Irena Prázová a Arnošt Veselý (eds.), Rozvoj české společnosti v Evropské unii. 1. díl Sociologie. Prognostika a správa. Praha: Matfyzpress.

 Ačkoliv tedy Marxe obvykle neoznačujeme jako pozitivistu a on sám se ani neoznačoval za sociologa, natož za pozitivistu (Comtův pozitivismus dokonce nazval v dopise Engelsovi "podělaným"), jeho myšlení vyvěrá ze stejného dobové podhoubí jako Comtovo a najdeme tu tedy některé společné prvky:

• i Marx studoval zákonnitý vývoj společnosti a i v jeho případě byla představa tohoto vývoje založena na idejích pokroku a evoluce;
• stejně jako Comte se Marx domníval, že jeho teorie a přístup (nazýval ho historickým materialismem) je první skutečně věděcké poznání vývoje společnosti (teď už chápeme, co za problém měl se starším Comtem);
• oba se domnívali, že racionální (Comte by řekl "pozitivní) poznání historické nutnosti vývoje lze využít při posunu či usnadnění vývoje kupředu - nicméně zatímco Comte šel cestou vědecky (=sociologií) řízené reformy, Marx, jak známo, si byl vědom toho, že síly bránící změně jsou velmi mocné a (logicky) došel k závěru nutnosti revoluce.

Kde Comte zdůrazňuje konsensus jako základ sociálního řádu, Marx se zaměří na konflikt jako "motor" dějin.

Slovníček k videu:

historický materialismus - historický proto, že se zabývá dějinným vývojem; materialismus proto, že podle Marxe ekonomická (materiální) základna  určuje (duchovní) nadstavbu (superstructure).

Při studiu dějinného vývoje se Marx zaměřuje právě na vývoj materiálních podmínek existence společností, přičemž podobu společnosti analyzuje jako určitou socio-ekonomickou/společenskou formaci:

Výrobní způsob  (ve videu "MODES OF PRODUCTION" = výrobní způsob) určuje povahu společnosti převládajícím principem distribuce produkované nadhodnoty (= práce vede vždy k výsledku, jehož hodnota je vyšší než hodnota na vstupu, protože podle Marxe jeho hodnota byla navýšena prací - např. rozdíl mezi hodnotou neopracovaného dřeva a skříňkou). V kapitalistickém výrobním způsobu je tímto principem a současně společensky oceňovanou hodnotou snaha o neustálé navyšování zisku (=neustálý ekonomický růst a s tím spojené jevy jako je neustálé vytváření nových trhů, potřeb a zdrojů zisku je základem kapitalismu).

Výrobní vztahy ("RELATIONS OF PRODUCTION") jsou v dějinách vždy konfliktní, protože stojí na nerovném soukromém vlastnictví - v kapitalismu mají podobu třídního boje, kdy proti sobě stojí buržoazie (vlastníci výrobních prostředků jako jsou půda, továrny a stroje) a proletariát (ti, kdo prodávají svá těla jakožto práci - dělníci).

Schéma z Knihy sociologie - dvoustránka o Marxovi.

Jaké je Marxovo dědictví v sociologii?

Ponecháme stranou Marxovo dědictví v revolučních pokusech o vytvoření komunistické společnosti a zaměříme se na to, co odkázal sociologii:

• konflikt jako předmět zájmu a ústřední dynamický prvek společnosti - je mimo jiné centrální i pro sociální změnu (revoluce, zápasy o moc, války atd.);
• analýza struktury kapitalismu a kritická teorie a kritická sociologie;
• koncept ekonomicky vymezených tříd a studium třídních nerovností;
• studium mocenských nerovností (setkali jsme se tímto odkazem při studiu genderových, etnických a dalších nerovností);
• provázanost moci a vědění;
• koncept odcizení (lidé jsou v továrnách odcizení od výsledků své práce a v moderní společnosti od své podstaty);
• analýza náboženství a ideologií.

Marx se sice zřejmě* mýlil v předpokladu, že kapitalismus zanikne revolučním hnutím, protože míra nespravedlnosti utvářená systémem překročí mez snesitelnosti pro většinu populace, jeho kritika kapitalismu ale rezonuje místy dodnes - je totiž analyticky silná.

Je snad zapotřebí zvláštního důvtipu, abychom pochopili, že s životními poměry lidí, s jejich společenskými vztahy, s jejich společenským bytím se mění i jejich představy, názory a pojmy, zkrátka jejich vědomí? Co jiného dokazují dějiny idejí, než že duševní produkce se přetváří spolu s materiální? Vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy. (Marx a Engels, Manifest Komunistické strany, 1848)

Pro zájemce: stručné a čitelné shrnutí Marxe v Petruskových a kol. Dějinách sociologie ZDE (dostupné i v rozcestníku lekce).

* Něco navíc: Je totiž možné, že pokud by Marx veřejně svoji teorii neformuloval, společnost se dále mohla vyvíjet v jím předvídaném směru, nezformovalo by se tak silné dělnické hnutí, nedošlo by k ruské revoluci, a revoluce v obrysech, které nastínil by proběhla v nějaké vyspělé kapitalistické zemi.... (říká se tomu seberušící se proroctví). Dále, dodnes někteří autoři upozorňují na to, že kolaps kapitalismu teprve nastane ve chvíli, kdy se vyčerpá jeho poslední zdroj generování ziskovosti - ekonomická globalizace.