Přednáška
Pravda a náboženství
Už samotný Nietzschův individualismus v kombinaci s jeho odmítáním Sokrata nás vede ke zřetelné názorové sblíženosti s athénskými sofisty. Konkrétně Prótagorův známý výrok o „člověku jsoucím měrou všech věcí“ z úvodu jeho spisu Alétheia rozhodně není nepodobný Nietzschovým pasážím o „Nejvyšším člověku jako zákonodárci budoucnosti“, viz. stejnojmenná kapitola na konci první části knihy Duševní aristokratismus.
Nietzsche zde popisuje, že existují v zásadě dva typy filosofů: jedni, kteří chtějí prozkoumat principy a pravdy světa, ať už za použití logiky či morálky; a druzí, kteří tyto hodnoty sami určují a vytvářejí.
Tím zcela jasně definuje pravdu jako cosi, co lze s dostatkem odvahy a osobní hrdosti určit a poručit v platnost na základě vlastního úsudku. Není zde žádná vyšší síla, která by tyto pravdy určila, pouze lidský duch sám o sobě. K obdobným závěrům došel o mnoho dříve i Prótagorás, dokonce byl za své ateistické názory stíhán soudně. (Respektive, Prótagorás se nevyslovil přímo proti víře v boží existenci; prohlásil pouze, že bohy nelze dokázat ni vyvrátit, a tudíž není možno určit jejich vlastnosti. Takové tvrzení však způsobilo v polyteistických Athénách pozdvižení srovnatelných rozměrů…)
Další pohled na Nietzschův postoj k pravdě nalézáme mezi jeho výroky na politická témata: „Pravda není sama o sobě žádná síla. Buď si musí získat na svou stranu moc, nebo jinou stranu, která moc má. Jinak bude hynout zas a zas.“
Názor FWN na křesťanství, jakožto nejautoritativnější náboženství světa, je jistě všem obecně znám. Svým odporem proti křesťanům se nikdy netajil, žaloval je především z tolikrát zmiňovaného „umenšování velkých lidí, zprůměrnění hodnot a popírání života z důvodu prachsprosté závisti vůči všemu zdravému a silnému“. O to víc může znít překvapivě následující výňatek z Mimo dobro a zlo, hlava třetí, para 61: Nietzsche zde ospravedlňuje náboženství jakožto přijatelnou cestu k cílům, jež lidstvu vytyčili schopní.
„Filosof, jak my mu rozumíme, my svobodní duchové, jako člověk nejobsáhlejší odpovědnosti, kterou jeho svědomí přejímá za celkový vývoj člověka: tento filosof bude používat náboženství ke svému šlechtitelskému a výchovnému dílu, stejně jako použije existující politické a hospodářské podmínky. Vybírající, pěstící – to vždy znamená právě tak ničící jako tvůrčí a formující – vliv, který může být vykonáván za pomoci náboženství, je podle druhu lidí, kteří jsou vystaveni jeho kouzlu a ochraně, vždy několikerý a rozdílný. Pro silné, nezávislé, k rozkazování připravené a předurčené, v nichž se ztělesnil rozum a umění vládnoucí rasy, je náboženství jen dalším prostředkem, jak překonávat odpor, aby bylo možno vládnout: jako pouto, které společně váže vládce a poddané, prozrazujíc svědomí poddaných, jejichž nejskrytější a nejniternější nitro, jež by rádo uniklo poslušnosti, a vydávajíc je panovníkům; může být náboženství použito dokonce jako prostředku, jak si zajistit klid od hluku a námahy hrubšího vládnutí a čistotu od nevyhnutelné špíny veškerého provozování politiky.