Slovník pojmů

Vedle Esety byla Hathor jednou z nejpopulárnějších, nejmocnějších a nejdůležitějších bohyní starověkého Egypta, jejíž kult sahá hluboko do historie. Jméno bohyně je složeným tvarem Hat-hor či Hut-Heru s významem Příbytek (Palác) Horův. Tímto termínem je dána jak rodinná vazba, tak základní aspekt jejího božství. Hathor zastupovala a ztělesňovala nebesa a nebeskou klenbu (v tomto aspektu je ztotožňována s Nutou a Mehetueretou) a byla i matkou či později spíše manželkou boha Hora (zde splývá s Esetou). Jako nebeská bohyně a matka slunce spojovaná s denní i noční oblohou byla od počátku stylizována do podoby krávy, která zůstala po celou dobu jejím hlavním ikonografickým ztvárněním. V této úloze navazuje na prastarou bohyni Bat, se kterou ve Střední říši splynula, resp. ji svým kultem překryla.

Skrze vazbu na slunečního boha Hora byla již v době Staré říše dána do souvislosti s Reem jako jeho dcera nebo manželka. S tím se pojí i její tituly Zlatá a Oko Reovo. Podobně jako Nut byla pro Egypťany personifikací a patronkou nebeské oblasti, kam odcházejí zesnulí a kde se rodí k novému životu v zásvětí. Proto bývá identifikována i s Imentetou, bohyní Západní říše zemřelých. Od 18. dynastie byla uctívána též v roli bohyně oblasti Západního Vasetu (řec. Théb) a tamních nekropolí, kde přijímala zesnulého do své náruče podobně jako zapadající slunce. Bývá nazývána Paní Západu nebo Hora Západu a v podobě krávy hledící přes papyrovou houštinu ze Západního pohoří je zachycena  na vinětách Knihy mrtvých. Též v zásvětí samotném pečovala o zemřelé a ve svém přízvisku Paní sykomory jim v podobě „stromu hojnosti“ poskytovala výživu. V Dokladech pro dýchání byly zemřelé ženy ztotožňovány s Hathorou (pomocí označení Hathor N.) a muži s Usirem.

Je zřejmé, že role matky Hora obsahovala i úlohu božské matky panovníka. Tak může být Hathor zobrazena např. v podobě krávy, která svým vemenem kojí krále, a to i dospělého. Hlavní královské manželky někdy vykonávaly funkci kněžky této bohyně. Od Nové říše se setkáváme se sedmi „sudičkami“ v podobě krav s označením Hathory, které při porodu určují osud dítěte. V souvislosti s porodem a mateřstvím, nad kterými také bděla, se Hathor s přídomkem Překrásná stala nejdůležitější egyptskou bohyní lásky, vášně a sexuality. Především kvůli těmto vlastnostem a funkcím ji Řekové ztotožňovali s Afrodítou. S potěšením a radostí se pojí i další její zaměření, a to na hudbu, zpěv, popíjení alkoholických nápojů (především piva) a libou vůni. Tomu všemu vládla v každodenním životě a především v kultickém užití. Například při chrámové hudbě nebo u příležitosti zvláštních slavností a svátků. Jedny z nejbujarejších byly strojeny právě na počest Hathory.

K tomuto aspektu jejího božství se váže i příběh zaznamenaný v tzv. Knize o nebeské krávě. Vypráví o tom, jak za vlády zestárlého boha Rea přestávali lidé respektovat řád maat a podněcovali rebelii. Re se však rozhodl lidstvo za jejich prohřešky zničit a vysílá s tímto úkolem své Oko, bohyni Hathor, která je zde ztotožňována se Sachmetou. Poté, co je část lidstva vybita, se Reovi svého lidu zželelo a rozhodl se jej ušetřit. Zuřivou Hathoru však již nešlo odvolat, a tak ji zastavuje lstí. Nechává vytvořit 70 000 džbánů krvavě červeného piva, jímž zalije pole, kde má bohyně druhý den vraždit. Hathor/Sachmet v domnění, že se jedná o krev, všechno pivo spořádá a opije se. Tím utichne její krutost i hněv. K dalším mytologickým motivům náleží i příběh vyprávějící o útěku „Slunečního oka“ v podobě zuřivé lvice do Núbie, odkud ji na Reův příkaz přivádí bůh Thovt. Stejně jako v mýtu prvním musela být běsnící lvice upokojena. Zde se tak děje pomocí ponoření do chladivých vod Nilu. V tomto textu, někdy nazývaném Mýtus o Slunečním oku, Hathor jako Oko Reovo splývá s hlavní postavou příběhu, Tefnutou. Hathořina vazba na boha Hora a podobné vlastnosti s Esetou snad vedly k domněnce, že v papyrusových houštinách Chemmidy byl malý Hor odkojen božskou krávou (Eset/Hathor). V líčení sporu a boje mezi Horem a Sutechem se Hathor objevuje ve scéně, kdy unaveného Rea potěší obnažením své tělesné krásy. Navíc se o ní někdy hovoří v souvislosti s uzdravením Horova oka, které mu Sutech v souboji vypíchl.

Významná úloha bohyně Hathory spočívala též v dohlížení nad cizími zeměmi a jejím spojení s nimi. Z tohoto důvodu byla vnímána jako patronka obchodu, cest, výprav a dobývání nerostného bohatství v příhraničních nebo zcela cizokrajných oblastech. Na Sinaji, kde se získával mimo jiné tyrkys, měď a malachit, byla Hathor jako Paní tyrkysu či Paní fajánse hojně uctívána. Sám její kult proniknul na cizí území, zvláště na Přední východ. Chrám zasvěcený této bohyni je doložen např. z Byblu. Zde byla velebena s titulem Paní Byblu.

Zobrazování bohyně Hathory zná tři hlavní varianty, a to podobu krávy, ženy s kraví hlavou a čistě antropomorfní podobu ženy. K jejím nejdůležitějším atributům patří dlouhé kravské rohy, mezi nimiž se nachází sluneční kotouč s kobrou (ureem), náhrdelník menit, znak anch, hůl v podobě papyrového stvolu i hůl vas. V pozdějších dobách, především za Ptolemaiovců a v římské době byly rohy a sluneční kotouč doplněny o dvě vysoká pera. V roli Paní Západu nesla, shodně s Imentetou, na hlavě hieroglyfický znak pro „západ“. Posledním z nejběžnějších způsobů vypodobnění této bohyně byl ženský obličej zobrazený nezvykle zepředu s kravskýma ušima a mohutnou parukou. Tato podoba je snad odvozena od Bat a objevuje se především na sloupových hlavicích a hudebních nástrojích zvaných sistra. Sistrum, které se rozeznívalo chřestěním, bylo jedním z Hathořiných atributů a často se jej užívalo v obřadech (nejen) na její počest.

Kult bohyně Hathor je prastarý. Protože je doložen z různých oblastí jak Dolního, tak Horního Egypta, vedou se o lokalizaci jeho původu spory. K významným střediskům náleží např. Kóm el-Hisn (řec. Momemfis) ve 3. dolnoegyptském kraji, Gebalén (řec. Afrodítopolis) ve 3. hornoegyptském kraji, Kes (řec. Kusai, arab. Kúsíja) a Meruer (řec. Moírai, arab. Mér) ve 14. hornoeg. kraji, Atfíh (eg. Tepihu, řec. Afrodítopolis) v 22. hornoeg. kraji a zvláště Dendera (eg. Tareret nebo Iunit, řec. Tentyra) v 6. hornoegyptském kraji. Díky důležitosti a oblibě byla Hathor ztotožňována a synkreticky spojována s mnoha bohyněmi. V rámci teologie Amonových kněží z Vasetu splynula s Mutou, v Elefantině s ní byla identifikována Satet atd. Nejstarší chrám zasvěcený Hathoře pocázející z 3. dynastie byl zatím nalezen v Gebalénu. Ve 4. dynastii se setkáváme se svatyní této bohyně v údolním chrámu pyramidového komplexu krále Rachefa. Od Střední říše vzrůstá význam jejího chrámu v Dendeře. Vzestup úcty lze pozorovat v oblasti Západního Vasetu (řec. Théb), kde je následně kult Hathory v Nové říši přítomen v královských zádušních chrámech v Dér el-Bahrí. Nejznámějším a nejlépe doloženým pramenem pro poznání Hathořina kultu je řecko-římská doba a její „příbytek“ v Dendeře. Zde byla Hathor, Paní Dendery, úzce spojována s Horem uctívaným v nedalekém Edfú. Obě božstva byla pokládána za manžele a z jejich svazku měli povstat dva synové, Ihej a Harsematauej. Posvátná svatba Hora a Hathory se rituálně uskutečnila za novu během třetího měsíce léta, poté co bohyně po několikadenním slavnostním procesí dorazila do Edfú. Vedle novoročního spojení se sluncem na střeše chrámu, patřily k významným slavnostem svátek opilosti a oslava návratu bohyně z Nubie. Oba odkazují na výše zmíněné mytologické motivy. Kromě oficiálního kultu je Hathor zastoupena i v lidové zbožnosti a na amuletech.