Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Dle Levineho & Munsche (2016, cit. dle Blatného, 2016, s. 104) je průvodní jev individuace možno chápat jako zvýšený pocit jedinečnosti u adolescentů. V nejširším možném smyslu lze individualizaci definovat jako dosažení seberealizace prostřednictvím procesu integrace vědomí a nevědomí (Journal Psyche, cit. 2020). Je také hlavním cílem období střední dospělosti, kdy dochází k integraci všech aspektů duše a člověk ve svém vývoji tak dosahuje pomyslného vrcholu (Jung, 1988/2000, cit. dle Blatného, 2016, s. 150). Jung (cit. dle Palmy, 2015, s. 37) chápe proces individuace jako střetávání vědomí s nevědomím ve své obecnosti, jehož začátek začíná až v polovině života, kdy nevědomí doslova vyplouvá na povrch. Dle Junga rovněž zahrnuje filozofické a duchovní oblasti lidské bytosti.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 9788024635248.

PALMA, Marek. Proces individuace podle C.G.Junga. 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Mgr. Richard Zika, Ph.D

Journal Psyche: Jung and his Individuation Process [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné z: http://journalpsyche.org/jung-and-his-individuation-process/

Proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu. Jedinec vykonává sociální role daná pohlavím, věkem, postavením, profesí... Činiteli socializace jsou: na prvním místě rodina, dále škola, vrstevnické skupiny, ale také třeba masmédia a jiné okolnosti, situace a osoby, které zasahují do vývoje jedince. 

Zdroj: VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Výrost, Slaměník (2008) uvádějí pod pojmem identita to, kým nebo čím je osoba nebo společenství lidí. Hovoří zde o odpovědi na otázku "kdo jsem, kdo jsme", nebo "čím jsem, čím jsme". Identita znamená totožnost, stejnost osoby (věci) v čase a ve všech okolnostech. Identitu tvoří podstatné vlastnosti osoby a pokud dojde k jejich změně, daná osoba přestává být sama sebou, stejnou jako byla dříve. Termín byl použit s největší pravděpodobností Sigmundem Freudem, avšak rozpracováním identity se zabýval psychoanalytik Erik H. Erikson (1956). Identita osoby se dle Eriksona (1968) vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků.

Erikson (1999) in Helus (2011) dále uvádí, že hledání identity provází experimentování se sebou samým, které může být nebezpečné pro jednotlivce a znepokojivé pro okolí. Téma identity se objevuje v období adolescence a znamená především kladení otázek kdo jsem, oč mi jde a co dokážu. 

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

ERIKSON, E.H. (1968). Identity: Youth and crisis. New York: Norton. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H. (1956). The problem of ego identity. Journal of the American Psychoanalytic Association, 4, 56 - 121. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H.(1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha, Lidové noviny.  In Helus (2011)

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi. Komunikace závisí na společenské činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Základním prvkem komunikace je řeč, ale také gestika, proxemika, kinezika, mimika a další neverbální prostředky.

Komunikace je specifický druh sociální interakce, při které jedna osoba předává vědomě sdělení druhé osobě, jde o proces vzájemného předávání informací v sociálním kontaktu pomocí různých prostředků. (zdroj is.mendelu.cz)

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi, a to prostřednictvím předávání a přijímání významů. Komunikace závisí na společné činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Komunikace má z velké části interakční charakter. Komunikace může být interpersonální, ale i intrapersonální. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Struktura komunikace probíhá mezi komunikátorem (osoba sdělující) a komunikantem (osoba přijímající sdělení) osoby si mezi sebou předávají komuniké (obsah sdělení). Sociální komunikace tedy probíhá v sedmi bodech: Kdo (komunikátor), říká co (komuniké), komu (komunikant), čím (druh komunikace), prostřednictvím jakého média, s jakým úmyslem a s jakým účinkem. (zdroj is.mendelu.cz)

Dále můžeme dělit komunikaci na verbální (komunikace prostřednictvím slovních výrazů mluvených či psaných) a neverbální (komunikace prostřednictvím přirozených orgánů nebo organismu jako celku), dále pak na komunikaci záměrnou a nezáměrnou. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Zdroje:

www.is.mendelu.cz (https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, citováno 26. 2. 2020)

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Farková(2009) rozděluje dospělost na“ ranou dospělost“, kde dochází k hledání a nalezení profesního zakotvení, k profesnímu vzdělávání. K rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností a také k partnerskému soužití. V tomto období také dochází k ekonomické a sociální emancipaci.

Další fází dělení dospělosti je “střední,  zralá dospělost „kdy mimo jiné dochází k dozrání sociální odpovědnosti, odolnosti vůči manipulaci a společenská a sociální angažovanost.

Langmeier,Krejčířová(1998) rozdělují dospělost ještě na část „pozdní dospělost“, které je popisováno jako období života se specifickými charakteristikami, období nejzákladnějších krizí a jako nejobtížnější část života člověka. Nejpřesnější charakteristika je popisována jako období bilancování.

FARKOVÁ,Marie.,Dospělost a její variabilita.Grada Publishing,2009.ISBN 8024777665

LANGMEIER,Josef a Krejčířová,DANA.,Vývojová psychologie. Grada Publishing,1998.ISBN 80-7169-195-X

Autonomie (str. 25)

Hartl (2004) popisuje autonomii jako svébytnost, nezávislost a funkční samostatnost. Prvně se projevuje v období vzdoru, kdy si dítě uvědomuje svébytnost své osobnosti, poté v adolescenci, kdy se jedinec snaží zbavit závislosti na rodině, získat sebedůvěru, nezávislost a možnost rozhodovat o vlastním životě.

Výrost a Slaměník (1998) uvádějí, že za významné je považováno, je-li rodina soudržná, ovšem s respektem k autonomii každého jednotlivce. Zdravá rodina umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost na myšlení a hodnocení, ale zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti sounáležitosti a vzájemnosti. Fungující rodina je schopna kreativně řešit situace. Právě stabilita rodiny, k níž se jedinec vztahuje ve chvílích osobní rozkolísanosti, se zdá být nejvyšší hodnotou.

HARTL, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6

Lenka Šulová (1998) popisuje rodinu jako univerzální sociální skupinu,ve které probíhají významné sociálněpsychologické jevy v životním kontinuu jedince. Rodina je klíčové téma aplikované sociální psychologie. 

V pedagogice se zpravidla rodinou rozumí společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manželského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností (Grecmanová 1998).

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK, ed. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6.

GRECMANOVÁ, Helena et al. Obecná pedagogika II. Vyd. 1. Olomouc: Hanex, 1998. 192 s. ISBN 80-85783-24-X.

Dle Hartla (2004) adolescence neboli dospívání je část života mezi pubescencí a ranou dospělostí.  Avšak pubescente se do adolescence také někdy započítává. V adolescenci dochází k vytváření sekundárních pohlavních znaků. Jedinec v tomto období dosahuje pohlavní zralosti, také dozrávají rozumové schopnosti a sceluje se osobnost jedince. 

Dle Výrosta a Slaměníka (2008) je období adolescence dobou v životě člověka, kdy hledá sám se a vytváří si tak svou vlastní identitu. Dle Sobotkové (2014) jedinec v období adolescentce dosahuje své vlastní autonomie a postupně je méně závislý na své nukleární rodině. Dále se jedinec vzdaluje z dětských charakteristik a drží si i odstup od názorů ostatní lidí. VandenBos (2007) říká, že období adolescence začíná pubertu a končí psychickou dospělostí jedince. Dále uvádí, že toto období obvykle začíná mezi 10. - 12. rokem a končí ve věku okolo 19 let. 

Adolescence - např. s25, ale pojem se prolíná celým textem

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. 

SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4042-3.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

VANDENBOS, Gary R. APA dictionary of psychology. Washington, DC: American Psychological Association, 2007. ISBN 1591473802.

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.