Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Lenka Šulová (1998) popisuje rodinu jako univerzální sociální skupinu,ve které probíhají významné sociálněpsychologické jevy v životním kontinuu jedince. Rodina je klíčové téma aplikované sociální psychologie. 

V pedagogice se zpravidla rodinou rozumí společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manželského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností (Grecmanová 1998).

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK, ed. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6.

GRECMANOVÁ, Helena et al. Obecná pedagogika II. Vyd. 1. Olomouc: Hanex, 1998. 192 s. ISBN 80-85783-24-X.

Sebejistota (sebevědomí) (str. 87-89)

Sebejistota silně souvisí s optimismem, resp. pesimismem. Jak sebejistota, tak optimismus jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Rozvíjet sebejistotu později je obtížné.

Zahrnuje sebepoznání a zároveň dává tomuto obrazu vlastního Já určitou hodnotu. Ta se projevuje jako představa vlastních možností v aktuálním sociálním kontextu. Z toho vyplývá i očekávání úspěšnosti.

Všichni lidé si od dětství vytvářejí názor na své schopnosti, vlastnosti a stupeň společenského uznání. Součástí jsou i zklamání a prohry. Tyto vjemy představují jakýsi kredit nebo dluh na osobním účtu jedince ve vztahu ke společnosti. Soubor těchto prožitků spolu s ideály a hodnotami nabytými prostřednictvím výchovy tvoří součást osobnosti jedince.

Dle Hartla je to vědomí vlastní ceny a schopností, provázeno vírou v sebe a v úspěšnost budoucích výkonů. Nedostatečné uznání a málo chvály v dětství mají za následek nízké sebevědomí, někdy na celý život.

Zakladatel nedirektivní psychoterapie, Carl Rogers, definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“

Důležitá je zdravá míra sebejistoty a sebevědomí. Člověk musí hodnotit sám sebe přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, ale zná svou cenu.

SEDLÁČKOVÁ, Daniela. Rozvoj zdravého sebevědomí žáka. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 9788024726854.

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788031.

NOVÁK, Tomáš. Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada, 2013. ISBN 9788024745220.

Sebepojetí (s. 37)

Výrost, Slaměník (2008) uvádí, že sebepojetí implikuje především kognitivní obsah, často i strukturu sebereflexe. Je však také často používán v širším významu, ve smyslu já jako objekt.

Podle Helus (2011) patří mezi základní akty člověka a označuje sebepojetí jako vztah jedince k sobě samému. Aktualizuje se jako sebepoznání, sebehodnocení, sebecit a seberealizace. 

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

Pojem vychází z humanistické psychologie a teorie motivace, který do psychologie zavedl především Abraham H. Maslow a dále ho rozpracoval Carl R. Rogers. Tímto pojmem se rozumí potřeba rozvíjení všech aspektů lidského potenciálu na fyzické, psychické i sociální úrovni. Projevuje se jako schopnost rozšiřovat své poznání, rozvíjet své dovednosti a sebeuplatňovat se, seberozvíjet se.

Seberealizace je v psychologii považována za jeden ze základních úkolů každého jednotlivce. Základním předpokladem pro dosažení seberealizace je hluboké sebepoznání všech aspektů lidské osobnosti. Seberealizovaná osoba se stává lidsky autonomní, otevřenou vůči zkušenosti a vytvářející harmonické vztahy.

MASLOW, ABRAHAM: Motivation and personality, Harper, New York, 1954

NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon psychologie, Vodnář, Praha, 1995, str. 397

NAKONEČNÝ, Milan: Úvod do psychologie, Academia, Praha, 2003, str. 465

VÝROST, Josef, SLAMĚNÍK, Ivan: Aplikovaná sociální psychologie III, Portál, Praha, 2001, str. 304

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.

Pojem singles je na straně 12.

V 70. letech minulého století se singles definovali na základě rodinného stavu, byl jím tedy každý člověk, který nebyl v manželském svazku. (Tomášek, 2006) To znamená, že šlo i o rozvedené, ovdovělé nebo o partnery, kteří společně žili bez oddacího listu.

I dnes můžeme narazit na některé definice, které se opírají pouze o manželství. "Pojem singles označuje jedince, kteří nechtějí vstupovat do manželství, protože jim život o samotě v zásadě vyhovuje. Motivací je především větší množnost věnovat se kariéře, osobním zálibám, vstupovat do více sexuálních vztahů. Druhou stránkou tohoto životního stylu jsou pocity osamocenosti a izolace." (Jandourek, 2003)

Obvykle však většina autorů neposuzuje singles podle rodinného, ale podle partnerského stavu. Tomášek (2006) posuzuje tento jev také v souvislosti s partnerským životem, tedy z hlediska nepřítomnosti partnerského vztahu. Podle něho tato nová životní fáze v mladém dospělém věku, souvisí se záměrným upřednostňováním jiných aktivit, než je hledání partnera a zakládání rodiny. Jedná se především o aktivity, které slouží k seberozvoji. Velmi podobně se na tento fenomén kouká i Možný. Singles bere jako mladé dospělé jedince, kteří žijí sami bez partnera a dětí, aby se mohli rozvíjet a především tak částečně vyhovět tlaku pracovního trhu. (Možný, 2008)

Literatura:

• JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-749-3.
• MOŽNÝ,I. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8.
• Tomášek, M. „Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nesezdané a nekohabitující jednotlivce v České republice.“ Sociologický časopis, 2006, 42 (1), 81 – 105.

Proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu. Jedinec vykonává sociální role daná pohlavím, věkem, postavením, profesí... Činiteli socializace jsou: na prvním místě rodina, dále škola, vrstevnické skupiny, ale také třeba masmédia a jiné okolnosti, situace a osoby, které zasahují do vývoje jedince. 

Zdroj: VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Komunikace je specifický druh sociální interakce, při které jedna osoba předává vědomě sdělení druhé osobě, jde o proces vzájemného předávání informací v sociálním kontaktu pomocí různých prostředků. (zdroj is.mendelu.cz)

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi, a to prostřednictvím předávání a přijímání významů. Komunikace závisí na společné činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Komunikace má z velké části interakční charakter. Komunikace může být interpersonální, ale i intrapersonální. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Struktura komunikace probíhá mezi komunikátorem (osoba sdělující) a komunikantem (osoba přijímající sdělení) osoby si mezi sebou předávají komuniké (obsah sdělení). Sociální komunikace tedy probíhá v sedmi bodech: Kdo (komunikátor), říká co (komuniké), komu (komunikant), čím (druh komunikace), prostřednictvím jakého média, s jakým úmyslem a s jakým účinkem. (zdroj is.mendelu.cz)

Dále můžeme dělit komunikaci na verbální (komunikace prostřednictvím slovních výrazů mluvených či psaných) a neverbální (komunikace prostřednictvím přirozených orgánů nebo organismu jako celku), dále pak na komunikaci záměrnou a nezáměrnou. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Zdroje:

www.is.mendelu.cz (https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, citováno 26. 2. 2020)

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Str. 26 

Vynořující se dospělost – emerging adulthood

Vynořující se dospělost v českém překladu - je teoretický koncept nové vývojové etapy lidského života vážící se k věku mezi 18 a 29 lety. Toto téma je výzkumně zpracované J.J. Arnettem, který je tvůrcem termínu emerging adulthood. Vynořující se dospělost je fenomén, který je ovlivněn dobou. Zejména sociálními a ekonomickými změnami společnosti po roce 2000. Na rozdíl od teorií, které popisují chování mladých lidí jako generační záležitost např charakteristika generace Mileniálů. Koncept vynořující se dospělosti chápe věk mezi 18 až 29 lety jako novou demografickou skupinu, která má specifické rysy. (Arnett, &Schwab, 2012) Výsledky toho shledání pramení samozřejmě z výzkumů jako Clark Poll, University Worcester v USA. https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/

 Vynořující se dospělost je charakterizována hledáním identity - např v milostných vztazích, práci, názorech na svět, nestabilitou - např ve vztazích, práci a bydlení, sebestředností, pocitem mezi – věkem adolescence a dospělosti, ale také pocitem velkých možností a optimismem. Dříve byl věk hledání identity spojen s adolescencí. Nyní podle Arnetta je spojen především s dobou vynořující se dospělosti. (Arnett, &Schwab,2012)

 Uvažování o deklaraci nové vývojové etapy – emerging adulthood – a její včlenění mezi adolescenci a dospělost - je podpořeno výsledky studií vývoje lidského mozku. Tyto nové výsledky ukazují, že lidský mozek se vyvíjí cca. do 25 věku. Hlavně prefontální kůra mozku, která má na starosti správu emocí, kontrolu impulzů a vytváření dlouhodobých strategií. (Johnson & Blum &Gied: 2009) Kritici vynořující dospělosti jako nové vývojové etapy poukazují, že se jedná o fenomén pojící se pouze k industriálním západním společnostem. Arnett věří, že se jedná o stále více globální fenomén. (Henig, 2010)

 Autoři, kteří přispěli prací k vytvořen termínu emerging adulthood – vynořující se dospělost jsou podle Arnetta - Daniel Levinson (1920 - 1994) Kenneth Keniston (1930 - 2020) a Erik Erikson (1902 – 1994). Tito autoři se jako Arnett zabývali vývojovou psychologií a aplikovanou sociální psychologií. (Arnett, 2000)

   Seznam literatury 

Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the

twenties. American Psychologist, 55(5), 469–480.

Arnett, J.J. & Schwab, J. (2012). The Clark University – Poll of Emerging Adults: Thriving, Struggling, Hopeful. Worcester, MA: Clark University.

Dostupné z https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/pdfs/clark-university-poll-emerging-adults-findings.pdf

 Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

 Johnson, S.B & Blum, R.W & Giedd, J. N. (2009) Adolescent maturity and the brain: the promise and pitfalls of neuroscience research in adolescent health policy. Journal Adolesc. Health, Sept, 45(3): 216 -21

Dostupné z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19699416

Dle Marcii (1966, in Výrost, 2019, s. 93), který rozpracoval Eriksonovy konstrukty (identita se vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků) je závazek výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické atd.). Přítomnost a nepřítomnost závazků pak dle Marcii ovlivňuje stavy identity člověka.

Sternberg (1986, 1988, in Výrost, 2019, s. 196) pak závazek považuje za jednu z důležitých komponent své trojúhelníkové teorie lásky a rozhodnutí/závazku připisuje dva aspekty – krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý je samotné rozhodnutí (k lásce, ale i k činnosti, k názorům…) a dlouhodobý aspekt je závazek toto rozhodnutí zachovat. Rozhodnutí a závazek nemusí jít nutně ruku v ruce jako následné vědomé rozhodnutí, někdy prostě vyplyne ze situace. Avšak ve většině případů rozhodnutí předchází závazku. Z dlouhodobého hlediska má závazek podstatnou roli, protože pomáhá překonávat těžká či náročná období, která mohou být provázena emočními bouřemi a silnými pochybnostmi.       

Další teorie rozpracovávají závazek (commitment) behaviorálním pohledem (pokračování v činnosti), či psychologickým pohledem (jak člověk pociťuje setrvání ve vztahu, činnosti), někteří autoři závazek popisují multidimenzionálně (má komponenty kognitivní - myšlenky, afektivní - pocity a motivační – záměry), jiní rozdělují závazky na morální (měl bych), strukturální (musím) a osobní (chci). Dále je možné na závazky pohlížet z pohledu dobrovolnosti – chci/musím. (Agnew, 2009)   

Zdroje:

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

AGNEW, Christopher, Commitment, Theories and Typologies (2009). Department of Psychological Sciences Faculty Publications. Paper 28 [online]. [cit 2020-03-05]. Dostupné z https://pdfs.semanticscholar.org/ccfe/9350353f4b57f5650d43187347bdd0e345c4.pdf