Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Řezáč (s.261, 1998) definuje pojem jako synonymum k zjišťování, určování, z psychologického hlediska ztotožnění se s někým.

Identifikace (s.140, Nakonečný, 1995)

• Psychologický proces – Jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často zvnitřňuje její hodnoty a názory, tím se podílí na úspěších druhého.
• Příklad – Asistent nebo zástupce nadřízeného nezřídka napodobuje jeho řeč, gesta, vkus, oděv a jednání.

Burr (2003) (s.79, Gallard, Cartmell, 2015) argues that social contstructionism believes that human beings focus on the interactions that we have with others and we use them to construct who we are. Therefore, your identity is made up your inner preferences but also your social self and the discourses that surround any activitiess that you undertake.

Helus říká (s.113, 2010)že, základem identifikace je, že dítě přejímá za své určité postoje druhého člověka (matky, otce) tím, že se jakoby tímto člověkem samo stává, jakoby jej přijalo do sebe a dívalo se na sebe sama a události kolem jeho očima.

Identifikace (Helus, s.114, 2010) je taky dle Freuda důležitým procesem ve vývojové psychologii. Hraje velkou roli při vzniku superega a pomáhá vyřešit „Oidipský konflikt“ (děti ve věku 2,5-5 let se upínají na rodiče opačného pohlaví) jedinec tak může ve svém vývoji dospět k pohlavnímu sebeuvědomění. Identifikace s rodičem stejného pohlaví je řešením tohoto problému.

Použitá literatura:

ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-85931-48-6.

NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-x.

GALLARD, Diahann a Katherine M. CARTEMELL. Psychology and education: foundations of education studies. Oxon: Routledge Taylor and Francis Group London and New York, 2015. ISBN 978-1-138-78349.

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1168-3.

Výrost, Slaměník (2008) uvádějí pod pojmem identita to, kým nebo čím je osoba nebo společenství lidí. Hovoří zde o odpovědi na otázku "kdo jsem, kdo jsme", nebo "čím jsem, čím jsme". Identita znamená totožnost, stejnost osoby (věci) v čase a ve všech okolnostech. Identitu tvoří podstatné vlastnosti osoby a pokud dojde k jejich změně, daná osoba přestává být sama sebou, stejnou jako byla dříve. Termín byl použit s největší pravděpodobností Sigmundem Freudem, avšak rozpracováním identity se zabýval psychoanalytik Erik H. Erikson (1956). Identita osoby se dle Eriksona (1968) vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků.

Erikson (1999) in Helus (2011) dále uvádí, že hledání identity provází experimentování se sebou samým, které může být nebezpečné pro jednotlivce a znepokojivé pro okolí. Téma identity se objevuje v období adolescence a znamená především kladení otázek kdo jsem, oč mi jde a co dokážu. 

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

ERIKSON, E.H. (1968). Identity: Youth and crisis. New York: Norton. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H. (1956). The problem of ego identity. Journal of the American Psychoanalytic Association, 4, 56 - 121. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H.(1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha, Lidové noviny.  In Helus (2011)

Implicitnost - zahrnutý, obsažený, ale nevyjádřený přímo. 

Z pohledu zahraničních autorů v publikaci Od implicitních teorií výuky k implicitním pedagogickým znalostem - Vlastimil Švec (Brno, 2006) v pedagogice můžeme mluvit o implicitních znalostech (skrytých znalostech - tacit knowledge). M. Polanyi (1958, 1967) rozvíjí teorii osobních znalostí. Vychází z předpokladu, že lidmi využívané znalosti jsou veřejné a do jisté míry osobní. 

Sternberg (1999) implicitní znalosti charakterizoval těmito znaky: 

Dle Levineho & Munsche (2016, cit. dle Blatného, 2016, s. 104) je průvodní jev individuace možno chápat jako zvýšený pocit jedinečnosti u adolescentů. V nejširším možném smyslu lze individualizaci definovat jako dosažení seberealizace prostřednictvím procesu integrace vědomí a nevědomí (Journal Psyche, cit. 2020). Je také hlavním cílem období střední dospělosti, kdy dochází k integraci všech aspektů duše a člověk ve svém vývoji tak dosahuje pomyslného vrcholu (Jung, 1988/2000, cit. dle Blatného, 2016, s. 150). Jung (cit. dle Palmy, 2015, s. 37) chápe proces individuace jako střetávání vědomí s nevědomím ve své obecnosti, jehož začátek začíná až v polovině života, kdy nevědomí doslova vyplouvá na povrch. Dle Junga rovněž zahrnuje filozofické a duchovní oblasti lidské bytosti.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 9788024635248.

PALMA, Marek. Proces individuace podle C.G.Junga. 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Mgr. Richard Zika, Ph.D

Journal Psyche: Jung and his Individuation Process [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné z: http://journalpsyche.org/jung-and-his-individuation-process/