Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Typ rodiče, častěji matky, nadměrně ochraňující dítě, jež se tak stává citově závislým, nesamostatným. (Hartl, 2010).

Dle psycholožky Ann Dunnewold, Ph.D., autorky knihy Even June Cleaver Would Forget the Juice Box (2007), výraz helicopter parenting poukazuje na nadměrnou kontrolovatelnost a přílišnou angažovanost rodičů v životech svých dětí. Často jim zasahují do života i ve vysokoškolském věku, kde organizují jejich studijní program a volnočasové aktivity. Tento výraz byl prvně použit v knize Dr. Haim Ginnot, Parents&Teenagers (1969), kde mládež popisuje chování svých rodičů jako vznášející se a poletující helikoptéra. Do slovníku byl výraz zařazen v roce 2011. Z výzkumu vyplývá, že tento styl rodičovství má negativní dopad na psychickou pohodu dětí a mládeže.

Terri LeMoyne & Tom Buchanan (2011 Does "Hovering" Matter? Helicopter Parenting and Its Effect On Well-Being, Sociological Spectrum, 31:4, 399-418, DOI:10.1080/02732173.2011.574038

Hartl Pavel, Hartlová Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5.

Smith, Julianne J. "Even June Cleaver Would Forget the Juice Box: Cut yourself some slack (and raise great kids) in the age of extreme parenting." (2007):97-98.

Poruchy příjmu potravy se u dospívajících dívek a žen, výjimečně i u mužů objevují zejména v důsledku společenského tlaku na dokonalou a štíhlou postavu. Dospívající dívky tomuto tlaku podléhají nejčastěji mezi 13 až 18 rokem.

Mezi možné důvody vzniku poruchy příjmu potravy patří: předčasná či opožděná fyzická zralost, některé zájmové, sportovní aktivity, držení nerozumných redukčních diet, sklon k perfekcionismu, nízké sebevědomí, společenské prostředí ve, kterém konkrétní jedinec žije, vliv vrstevníků atd.

Mezi hlavní poruchy příjmu potravy řadíme mentální anorexii a mentální bulimii.

Nývltová (2008) uvádí, že mentální anorexie a mentální bulimie jsou z hlediska logiky dva zcela rozdílné stavy, přesto v realitě mají obě poruchy mnoho společného a u konkrétního jedince se mohou vyskytovat společně.

Mentální anorexie spočívá v úmyslném snižování tělesné hmotnosti tím, že konkrétní jedinec se záměrně vyhýbá některým jídlům či razantně omezuje příjem veškeré potravy, neúměrně cvičí, užívá různá laxativa, diuretika. O mentální anorexii hovoříme tehdy, když je tělesná váha minimálně o 15 % nižší, než by měla být.

Mentální bulimie se vyznačuje pravidelným záchvatovitým přejídáním a následným úmyslným vyvrhováním potravy. Nývltová (2008) uvádí, že pravděpodobně existuje souvislost výskytu záchvatů přejídání s výskytem stresových situací.

NÝVLTOVÁ, Václava. Psychopatologie pro speciální pedagogy. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-48-8.

Lenka Šulová (1998) popisuje rodinu jako univerzální sociální skupinu,ve které probíhají významné sociálněpsychologické jevy v životním kontinuu jedince. Rodina je klíčové téma aplikované sociální psychologie. 

V pedagogice se zpravidla rodinou rozumí společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manželského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností (Grecmanová 1998).

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK, ed. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6.

GRECMANOVÁ, Helena et al. Obecná pedagogika II. Vyd. 1. Olomouc: Hanex, 1998. 192 s. ISBN 80-85783-24-X.

Sebepojetí (s. 37)

Výrost, Slaměník (2008) uvádí, že sebepojetí implikuje především kognitivní obsah, často i strukturu sebereflexe. Je však také často používán v širším významu, ve smyslu já jako objekt.

Podle Helus (2011) patří mezi základní akty člověka a označuje sebepojetí jako vztah jedince k sobě samému. Aktualizuje se jako sebepoznání, sebehodnocení, sebecit a seberealizace. 

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.

Dle Marcii (1966, in Výrost, 2019, s. 93), který rozpracoval Eriksonovy konstrukty (identita se vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků) je závazek výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické atd.). Přítomnost a nepřítomnost závazků pak dle Marcii ovlivňuje stavy identity člověka.

Sternberg (1986, 1988, in Výrost, 2019, s. 196) pak závazek považuje za jednu z důležitých komponent své trojúhelníkové teorie lásky a rozhodnutí/závazku připisuje dva aspekty – krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý je samotné rozhodnutí (k lásce, ale i k činnosti, k názorům…) a dlouhodobý aspekt je závazek toto rozhodnutí zachovat. Rozhodnutí a závazek nemusí jít nutně ruku v ruce jako následné vědomé rozhodnutí, někdy prostě vyplyne ze situace. Avšak ve většině případů rozhodnutí předchází závazku. Z dlouhodobého hlediska má závazek podstatnou roli, protože pomáhá překonávat těžká či náročná období, která mohou být provázena emočními bouřemi a silnými pochybnostmi.       

Další teorie rozpracovávají závazek (commitment) behaviorálním pohledem (pokračování v činnosti), či psychologickým pohledem (jak člověk pociťuje setrvání ve vztahu, činnosti), někteří autoři závazek popisují multidimenzionálně (má komponenty kognitivní - myšlenky, afektivní - pocity a motivační – záměry), jiní rozdělují závazky na morální (měl bych), strukturální (musím) a osobní (chci). Dále je možné na závazky pohlížet z pohledu dobrovolnosti – chci/musím. (Agnew, 2009)   

Zdroje:

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

AGNEW, Christopher, Commitment, Theories and Typologies (2009). Department of Psychological Sciences Faculty Publications. Paper 28 [online]. [cit 2020-03-05]. Dostupné z https://pdfs.semanticscholar.org/ccfe/9350353f4b57f5650d43187347bdd0e345c4.pdf

Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou (strana 28)

Nestabilita, jiným slovem labilita, znamená nevyváženost, nestálost nebo kolísavost. (Hartl, 2004)

Mezi znaky lability podle Honzáka patří: obavy, rozpaky, úzkosti, zrychlení srdečního tepu, pocení, problémy se spánkem, pocit nejistoty, třes rukou i hlasu, problémy s přijímáním potravy na veřejnosti nebo nechuť k vystupování na veřejnosti.

Opakem lability je stabilita. Na obrázku níže je grafické zpracování osobnosti. Labilní chování se váže k cholerikovi a melancholikovi. 

Cholerik - labilní extrovert: u cholerika se labilita projevuje prchlivostí, častým rozčilováním a netrpělivostí. Častou charakteristikou je také impulzivita.

Melancholik - labilní introvert: u melancholika se labilita projevuje zranitelností, citlivostí a úzkostmi. Melancholik se snadno unaví, může mít problémy se spánkem a depresemi. 

Zdroje:

HARTL, P. Stručný psychologický slovník Praha, Portál 2004

HONZÁK, R. Jste osobnost. Ale jaká? [on-line] Praha: Psychologie [cit. 14.03.2020] Dostupné na: https://psychologie.cz/jste-osobnost-ale-jaka/ 

Jeffrey Jensen Arnett 

J.J. Arnett je americký, vývojový psycholog, jehož výzkum se zabývá především studiem období mezi 18 až 29 lety. Je známý svou teorií emerging adulthood – v českém překladu – vynořující se dospělost. Tímto konceptem se zabývá od roku 1995. Veřejnosti jej představil ve sborníku American Psychologist v roce 2000. Hlavní myšlenkou teorie - vynořující se dospělosti – je přesvědčení, že emerging adulthood je nová vývojová etapa v životě post moderního člověka. (Henig, 2010)

 Toto tvrzení se opírá o fakt, že vývojový model života člověka Erika Ericksona (1902 - 1994), který je uznávaný vývojovou psychologií je pro dnešní dobu nedostačující. Zmíněný model rozděluje dospělost na 3 etapy – mladou, střední a pozdní dospělost. Mladá dospělost se váže k věku od 20 do 45 let. Z Arnettových rozsáhlých výzkumů vyplývá, že mladí lidé mezi 18 a 29 lety se necítí ani jako adolescenti, ale také ne, jako dospělí. Tato nová demografická skupina má podle Arnetta specifické znaky – formy chování - vážící se k tomuto věkovému období.(Henig, 2010)

 J.J. Arnet je hlavním propagátorem uznání - vynořující se dospělosti - jako nové vývojové etapy. Srovnává vznik fenoménu vynořující se dospělosti s adolescencí – dospíváním, které bylo uznáno jako vývojová etapa v roce 1904. Díky G. Stanley Hallovi. A to v důsledku změn ve společnosti. Arnett vidí v tomto počinu korelaci se změnami společnosti, které probíhají na přelomu milenia také v USA. Toto téma se stalo v současnosti uznávaným předmětem studií a výzkumů. Arnett pracuje na Clark Universitě v Worcesteru v USA. (Henig:2010) Jeho výzkumné práce a publikace můžete najít na: https://www2.clarku.edu/faculty/facultybio.cfm?id=615

http://jeffreyarnett.com/index.html

Zdroj:

Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

Konflikt (např, str. 45, 50 aj.)

Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem. Pokud jsou konflikty zvládnuté, jsou hnací silou k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Pomáhají budovat sebedůvěru a schopnost konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince pak jsou patogenní zdroj a mohou způsobovat stres a neurózy.

Dle Lewina můžeme konflikt rozdělit na tyto základní typy:

• apetence apetence-jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami
• averze apetence-konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
• averze averze-výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)

Další možné dělení:

-       interpersonální (sociální)- střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob

-       intrapersonální-střet dvou neslučitelných představ jedince

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6

FÜRST M. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-199-0

http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2005_Lewin_Vankova/#konflikty

Str. 26 

Vynořující se dospělost – emerging adulthood

Vynořující se dospělost v českém překladu - je teoretický koncept nové vývojové etapy lidského života vážící se k věku mezi 18 a 29 lety. Toto téma je výzkumně zpracované J.J. Arnettem, který je tvůrcem termínu emerging adulthood. Vynořující se dospělost je fenomén, který je ovlivněn dobou. Zejména sociálními a ekonomickými změnami společnosti po roce 2000. Na rozdíl od teorií, které popisují chování mladých lidí jako generační záležitost např charakteristika generace Mileniálů. Koncept vynořující se dospělosti chápe věk mezi 18 až 29 lety jako novou demografickou skupinu, která má specifické rysy. (Arnett, &Schwab, 2012) Výsledky toho shledání pramení samozřejmě z výzkumů jako Clark Poll, University Worcester v USA. https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/

 Vynořující se dospělost je charakterizována hledáním identity - např v milostných vztazích, práci, názorech na svět, nestabilitou - např ve vztazích, práci a bydlení, sebestředností, pocitem mezi – věkem adolescence a dospělosti, ale také pocitem velkých možností a optimismem. Dříve byl věk hledání identity spojen s adolescencí. Nyní podle Arnetta je spojen především s dobou vynořující se dospělosti. (Arnett, &Schwab,2012)

 Uvažování o deklaraci nové vývojové etapy – emerging adulthood – a její včlenění mezi adolescenci a dospělost - je podpořeno výsledky studií vývoje lidského mozku. Tyto nové výsledky ukazují, že lidský mozek se vyvíjí cca. do 25 věku. Hlavně prefontální kůra mozku, která má na starosti správu emocí, kontrolu impulzů a vytváření dlouhodobých strategií. (Johnson & Blum &Gied: 2009) Kritici vynořující dospělosti jako nové vývojové etapy poukazují, že se jedná o fenomén pojící se pouze k industriálním západním společnostem. Arnett věří, že se jedná o stále více globální fenomén. (Henig, 2010)

 Autoři, kteří přispěli prací k vytvořen termínu emerging adulthood – vynořující se dospělost jsou podle Arnetta - Daniel Levinson (1920 - 1994) Kenneth Keniston (1930 - 2020) a Erik Erikson (1902 – 1994). Tito autoři se jako Arnett zabývali vývojovou psychologií a aplikovanou sociální psychologií. (Arnett, 2000)

   Seznam literatury 

Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the

twenties. American Psychologist, 55(5), 469–480.

Arnett, J.J. & Schwab, J. (2012). The Clark University – Poll of Emerging Adults: Thriving, Struggling, Hopeful. Worcester, MA: Clark University.

Dostupné z https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/pdfs/clark-university-poll-emerging-adults-findings.pdf

 Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

 Johnson, S.B & Blum, R.W & Giedd, J. N. (2009) Adolescent maturity and the brain: the promise and pitfalls of neuroscience research in adolescent health policy. Journal Adolesc. Health, Sept, 45(3): 216 -21

Dostupné z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19699416