Momentální třídění: Podle poslední aktualizace vzestupně Třídit chronologicky: Podle poslední aktualizace změnit na sestupně | Podle data vytvoření

Stránka:  1  2  3  (Další)
  VŠE

Individuace (s. 47)

Dle Levineho & Munsche (2016, cit. dle Blatného, 2016, s. 104) je průvodní jev individuace možno chápat jako zvýšený pocit jedinečnosti u adolescentů. V nejširším možném smyslu lze individualizaci definovat jako dosažení seberealizace prostřednictvím procesu integrace vědomí a nevědomí (Journal Psyche, cit. 2020). Je také hlavním cílem období střední dospělosti, kdy dochází k integraci všech aspektů duše a člověk ve svém vývoji tak dosahuje pomyslného vrcholu (Jung, 1988/2000, cit. dle Blatného, 2016, s. 150). Jung (cit. dle Palmy, 2015, s. 37) chápe proces individuace jako střetávání vědomí s nevědomím ve své obecnosti, jehož začátek začíná až v polovině života, kdy nevědomí doslova vyplouvá na povrch. Dle Junga rovněž zahrnuje filozofické a duchovní oblasti lidské bytosti.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 9788024635248.

PALMA, Marek. Proces individuace podle C.G.Junga. 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Mgr. Richard Zika, Ph.D

Journal Psyche: Jung and his Individuation Process [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné z: http://journalpsyche.org/jung-and-his-individuation-process/


Socializace

Proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu. Jedinec vykonává sociální role daná pohlavím, věkem, postavením, profesí... Činiteli socializace jsou: na prvním místě rodina, dále škola, vrstevnické skupiny, ale také třeba masmédia a jiné okolnosti, situace a osoby, které zasahují do vývoje jedince. 

 

Zdroj: VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.


Identita (s. 26)

Výrost, Slaměník (2008) uvádějí pod pojmem identita to, kým nebo čím je osoba nebo společenství lidí. Hovoří zde o odpovědi na otázku "kdo jsem, kdo jsme", nebo "čím jsem, čím jsme". Identita znamená totožnost, stejnost osoby (věci) v čase a ve všech okolnostech. Identitu tvoří podstatné vlastnosti osoby a pokud dojde k jejich změně, daná osoba přestává být sama sebou, stejnou jako byla dříve. Termín byl použit s největší pravděpodobností Sigmundem Freudem, avšak rozpracováním identity se zabýval psychoanalytik Erik H. Erikson (1956). Identita osoby se dle Eriksona (1968) vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků.

Erikson (1999) in Helus (2011) dále uvádí, že hledání identity provází experimentování se sebou samým, které může být nebezpečné pro jednotlivce a znepokojivé pro okolí. Téma identity se objevuje v období adolescence a znamená především kladení otázek kdo jsem, oč mi jde a co dokážu. 

 

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

ERIKSON, E.H. (1968). Identity: Youth and crisis. New York: Norton. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H. (1956). The problem of ego identity. Journal of the American Psychoanalytic Association, 4, 56 - 121. In Výrost, Slaměník (2008)

ERIKSON, E.H.(1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha, Lidové noviny.  In Helus (2011)


Autonomie

Autonomie (str. 25)

 

Hartl (2004) popisuje autonomii jako svébytnost, nezávislost a funkční samostatnost. Prvně se projevuje v období vzdoru, kdy si dítě uvědomuje svébytnost své osobnosti, poté v adolescenci, kdy se jedinec snaží zbavit závislosti na rodině, získat sebedůvěru, nezávislost a možnost rozhodovat o vlastním životě.

Výrost a Slaměník (1998) uvádějí, že za významné je považováno, je-li rodina soudržná, ovšem s respektem k autonomii každého jednotlivce. Zdravá rodina umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost na myšlení a hodnocení, ale zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti sounáležitosti a vzájemnosti. Fungující rodina je schopna kreativně řešit situace. Právě stabilita rodiny, k níž se jedinec vztahuje ve chvílích osobní rozkolísanosti, se zdá být nejvyšší hodnotou.

 

HARTL, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6


Dospělost (s.25)

Farková(2009) rozděluje dospělost na“ ranou dospělost“, kde dochází k hledání a nalezení profesního zakotvení, k profesnímu vzdělávání. K rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností a také k partnerskému soužití. V tomto období také dochází k ekonomické a sociální emancipaci.

Další fází dělení dospělosti je “střednízralá dospělost „kdy mimo jiné dochází k dozrání sociální odpovědnosti, odolnosti vůči manipulaci a společenská a sociální angažovanost.

Langmeier,Krejčířová(1998) rozdělují dospělost ještě na část „pozdní dospělost“, které je popisováno jako období života se specifickými charakteristikami, období nejzákladnějších krizí a jako nejobtížnější část života člověka. Nejpřesnější charakteristika je popisována jako období bilancování.

 

FARKOVÁ,Marie.,Dospělost a její variabilita.Grada Publishing,2009.ISBN 8024777665

LANGMEIER,Josef a Krejčířová,DANA.,Vývojová psychologie. Grada Publishing,1998.ISBN 80-7169-195-X


Komunikace s.114

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi. Komunikace závisí na společenské činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Základním prvkem komunikace je řeč, ale také gestika, proxemika, kinezika, mimika a další neverbální prostředky.


Sociální komunikace

Komunikace je specifický druh sociální interakce, při které jedna osoba předává vědomě sdělení druhé osobě, jde o proces vzájemného předávání informací v sociálním kontaktu pomocí různých prostředků. (zdroj is.mendelu.cz)

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi, a to prostřednictvím předávání a přijímání významů. Komunikace závisí na společné činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Komunikace má z velké části interakční charakter. Komunikace může být interpersonální, ale i intrapersonální. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Struktura komunikace probíhá mezi komunikátorem (osoba sdělující) a komunikantem (osoba přijímající sdělení) osoby si mezi sebou předávají komuniké (obsah sdělení). Sociální komunikace tedy probíhá v sedmi bodech: Kdo (komunikátor), říká co (komuniké), komu (komunikant), čím (druh komunikace), prostřednictvím jakého média, s jakým úmyslem a s jakým účinkem. (zdroj is.mendelu.cz)

Dále můžeme dělit komunikaci na verbální (komunikace prostřednictvím slovních výrazů mluvených či psaných) a neverbální (komunikace prostřednictvím přirozených orgánů nebo organismu jako celku), dále pak na komunikaci záměrnou a nezáměrnou. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

 

Zdroje:

www.is.mendelu.cz (https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, citováno 26. 2. 2020)

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.


Adolescence

Dle Hartla (2004) adolescence neboli dospívání je část života mezi pubescencí a ranou dospělostí.  Avšak pubescente se do adolescence také někdy započítává. V adolescenci dochází k vytváření sekundárních pohlavních znaků. Jedinec v tomto období dosahuje pohlavní zralosti, také dozrávají rozumové schopnosti a sceluje se osobnost jedince. 

Dle Výrosta a Slaměníka (2008) je období adolescence dobou v životě člověka, kdy hledá sám se a vytváří si tak svou vlastní identitu. Dle Sobotkové (2014) jedinec v období adolescentce dosahuje své vlastní autonomie a postupně je méně závislý na své nukleární rodině. Dále se jedinec vzdaluje z dětských charakteristik a drží si i odstup od názorů ostatní lidí. VandenBos (2007) říká, že období adolescence začíná pubertu a končí psychickou dospělostí jedince. Dále uvádí, že toto období obvykle začíná mezi 10. - 12. rokem a končí ve věku okolo 19 let. 

 

Adolescence - např. s25, ale pojem se prolíná celým textem

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. 

SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4042-3.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

VANDENBOS, Gary R. APA dictionary of psychology. Washington, DC: American Psychological Association, 2007. ISBN 1591473802.


Explorace

Odesílám pojem do slovníku. Pařezová Ivana, 1.roč.,KS,PG-VZ


FWB vztah neboli "přátelé s benefity" s. 113

 Přátelé s výhodami, v originále „friends with benefits“

Tento termín je poměrně novým fenoménem. Je populární hlavně mezi mladými lidmi, a to především mezi studenty. Je to možný způsob, jak získat sexuální zkušenosti před vstupem do manželství. 

"Studenti, často odkládají navazování vážných vztahů na pozdější dobu po ukončení studia. Období studia považují za období volnosti a možnost"

Pojem, který definujeme jako vztah mezi přáteli se sexuálními výhodami či aktivitou. Nejedná se tedy o vztah nabitý láskou, romantikou. Oficiálně se nejedná o partnerský vztah dvou osob. Sexuální aktivita je uskutečňována opakovaně. Aby takový typ vztahu vznikl, předchází tomu většinou předchozí známost bez partnerského závazku. Tento typ vztahu má většinou relativně krátkou dobu trvání a nízký závazek. Kombinuje se tedy přátelský vztah s fyzickými potřebami, nikoli citovými. Tento typ vztahu si vysloužil také pojmenování "hybridní". Mnohdy nejde o pravý přátelský vztah, ani partnerský vztah, ale prvky z obou zmíněných typů má. Pravdou ale je, že si jsou aktéři takového vztahu emocionálně blízcí a chovají se k sobě jako romantický pár, ale reálně se tak nevnímají. 

 

 

 

Zdroje:

 

Nastavování podmínek ve vztahu přátelé s benefity

https://is.muni.cz/th/vdq0d/Diplomova_prace_Szopova_FINAL.txt

 

UNIVERZITA KARLOVA - Fenomén dnešní doby: Přátelé s výhodami 

https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:3lmRExcpLjsJ:https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/130236595+&cd=7&hl=cs&ct=clnk&gl=cz 


Helicopter parenting (hyperprotektivní rodičovství) s 28

 

Typ rodiče, častěji matky, nadměrně ochraňující dítě, jež se tak stává citově závislým, nesamostatným. (Hartl, 2010).

Dle psycholožky Ann Dunnewold, Ph.D., autorky knihy Even June Cleaver Would Forget the Juice Box (2007), výraz helicopter parenting poukazuje na nadměrnou kontrolovatelnost a přílišnou angažovanost rodičů v životech svých dětí. Často jim zasahují do života i ve vysokoškolském věku, kde organizují jejich studijní program a volnočasové aktivity. Tento výraz byl prvně použit v knize Dr. Haim Ginnot, Parents&Teenagers (1969), kde mládež popisuje chování svých rodičů jako vznášející se a poletující helikoptéra. Do slovníku byl výraz zařazen v roce 2011. Z výzkumu vyplývá, že tento styl rodičovství má negativní dopad na psychickou pohodu dětí a mládeže.

Terri LeMoyne & Tom Buchanan (2011 Does "Hovering" Matter? Helicopter Parenting and Its Effect On Well-Being, Sociological Spectrum, 31:4, 399-418, DOI:10.1080/02732173.2011.574038

 

Hartl Pavel, Hartlová Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5.

Smith, Julianne J. "Even June Cleaver Would Forget the Juice Box: Cut yourself some slack (and raise great kids) in the age of extreme parenting." (2007):97-98.


Poruchy příjmu potravy ( str. 96)

Poruchy příjmu potravy se u dospívajících dívek a žen, výjimečně i u mužů objevují zejména v důsledku společenského tlaku na dokonalou a štíhlou postavu. Dospívající dívky tomuto tlaku podléhají nejčastěji mezi 13 až 18 rokem.

Mezi možné důvody vzniku poruchy příjmu potravy patří: předčasná či opožděná fyzická zralost, některé zájmové, sportovní aktivity, držení nerozumných redukčních diet, sklon k perfekcionismu, nízké sebevědomí, společenské prostředí ve, kterém konkrétní jedinec žije, vliv vrstevníků atd.

Mezi hlavní poruchy příjmu potravy řadíme mentální anorexii a mentální bulimii.

Nývltová (2008) uvádí, že mentální anorexie a mentální bulimie jsou z hlediska logiky dva zcela rozdílné stavy, přesto v realitě mají obě poruchy mnoho společného a u konkrétního jedince se mohou vyskytovat společně.

Mentální anorexie spočívá v úmyslném snižování tělesné hmotnosti tím, že konkrétní jedinec se záměrně vyhýbá některým jídlům či razantně omezuje příjem veškeré potravy, neúměrně cvičí, užívá různá laxativa, diuretika. O mentální anorexii hovoříme tehdy, když je tělesná váha minimálně o 15 % nižší, než by měla být.

Mentální bulimie se vyznačuje pravidelným záchvatovitým přejídáním a následným úmyslným vyvrhováním potravy. Nývltová (2008) uvádí, že pravděpodobně existuje souvislost výskytu záchvatů přejídání s výskytem stresových situací.

NÝVLTOVÁ, Václava. Psychopatologie pro speciální pedagogy. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-48-8.


Rodina str. 84

Lenka Šulová (1998) popisuje rodinu jako univerzální sociální skupinu,ve které probíhají významné sociálněpsychologické jevy v životním kontinuu jedince. Rodina je klíčové téma aplikované sociální psychologie. 

V pedagogice se zpravidla rodinou rozumí společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manželského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností (Grecmanová 1998).

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK, ed. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6.

GRECMANOVÁ, Helena et al. Obecná pedagogika II. Vyd. 1. Olomouc: Hanex, 1998. 192 s. ISBN 80-85783-24-X.


Sebepojetí (s. 37)

Sebepojetí (s. 37)

 

Výrost, Slaměník (2008) uvádí, že sebepojetí implikuje především kognitivní obsah, často i strukturu sebereflexe. Je však také často používán v širším významu, ve smyslu já jako objekt.

 

Podle Helus (2011) patří mezi základní akty člověka a označuje sebepojetí jako vztah jedince k sobě samému. Aktualizuje se jako sebepoznání, sebehodnocení, sebecit a seberealizace. 

 

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

 

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.


sebereflexe (str. 38)

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

 

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.


Závazek (s. 27)

Dle Marcii (1966, in Výrost, 2019, s. 93), který rozpracoval Eriksonovy konstrukty (identita se vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků) je závazek výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické atd.). Přítomnost a nepřítomnost závazků pak dle Marcii ovlivňuje stavy identity člověka.

Sternberg (1986, 1988, in Výrost, 2019, s. 196) pak závazek považuje za jednu z důležitých komponent své trojúhelníkové teorie lásky a rozhodnutí/závazku připisuje dva aspekty – krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý je samotné rozhodnutí (k lásce, ale i k činnosti, k názorům…) a dlouhodobý aspekt je závazek toto rozhodnutí zachovat. Rozhodnutí a závazek nemusí jít nutně ruku v ruce jako následné vědomé rozhodnutí, někdy prostě vyplyne ze situace. Avšak ve většině případů rozhodnutí předchází závazku. Z dlouhodobého hlediska má závazek podstatnou roli, protože pomáhá překonávat těžká či náročná období, která mohou být provázena emočními bouřemi a silnými pochybnostmi.       

Další teorie rozpracovávají závazek (commitment) behaviorálním pohledem (pokračování v činnosti), či psychologickým pohledem (jak člověk pociťuje setrvání ve vztahu, činnosti), někteří autoři závazek popisují multidimenzionálně (má komponenty kognitivní - myšlenky, afektivní - pocity a motivační – záměry), jiní rozdělují závazky na morální (měl bych), strukturální (musím) a osobní (chci). Dále je možné na závazky pohlížet z pohledu dobrovolnosti – chci/musím. (Agnew, 2009)   

Zdroje:

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

AGNEW, Christopher, Commitment, Theories and Typologies (2009). Department of Psychological Sciences Faculty Publications. Paper 28 [online]. [cit 2020-03-05]. Dostupné z https://pdfs.semanticscholar.org/ccfe/9350353f4b57f5650d43187347bdd0e345c4.pdf


Nestabilita

Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou (strana 28)

 

Nestabilita, jiným slovem labilita, znamená nevyváženost, nestálost nebo kolísavost. (Hartl, 2004)

Mezi znaky lability podle Honzáka patří: obavy, rozpaky, úzkosti, zrychlení srdečního tepu, pocení, problémy se spánkem, pocit nejistoty, třes rukou i hlasu, problémy s přijímáním potravy na veřejnosti nebo nechuť k vystupování na veřejnosti.

Opakem lability je stabilita. Na obrázku níže je grafické zpracování osobnosti. Labilní chování se váže k cholerikovi a melancholikovi. 

Cholerik - labilní extrovert: u cholerika se labilita projevuje prchlivostí, častým rozčilováním a netrpělivostí. Častou charakteristikou je také impulzivita.

Melancholik - labilní introvert: u melancholika se labilita projevuje zranitelností, citlivostí a úzkostmi. Melancholik se snadno unaví, může mít problémy se spánkem a depresemi. 

Zdroje:

HARTL, P. Stručný psychologický slovník Praha, Portál 2004

HONZÁK, R. Jste osobnost. Ale jaká? [on-line] Praha: Psychologie [cit. 14.03.2020] Dostupné na: https://psychologie.cz/jste-osobnost-ale-jaka/ 

 


Arnett

Jeffrey Jensen Arnett 

J.J. Arnett je americký, vývojový psycholog, jehož výzkum se zabývá především studiem období mezi 18 až 29 lety. Je známý svou teorií emerging adulthood – v českém překladu – vynořující se dospělost. Tímto konceptem se zabývá od roku 1995. Veřejnosti jej představil ve sborníku American Psychologist v roce 2000. Hlavní myšlenkou teorie - vynořující se dospělosti – je přesvědčení, že emerging adulthood je nová vývojová etapa v životě post moderního člověka. (Henig, 2010)

 Toto tvrzení se opírá o fakt, že vývojový model života člověka Erika Ericksona (1902 - 1994), který je uznávaný vývojovou psychologií je pro dnešní dobu nedostačující. Zmíněný model rozděluje dospělost na 3 etapy – mladou, střední a pozdní dospělost. Mladá dospělost se váže k věku od 20 do 45 let. Z Arnettových rozsáhlých výzkumů vyplývá, že mladí lidé mezi 18 a 29 lety se necítí ani jako adolescenti, ale také ne, jako dospělí. Tato nová demografická skupina má podle Arnetta specifické znaky – formy chování - vážící se k tomuto věkovému období.(Henig, 2010)

 J.J. Arnet je hlavním propagátorem uznání - vynořující se dospělosti - jako nové vývojové etapy. Srovnává vznik fenoménu vynořující se dospělosti s adolescencí – dospíváním, které bylo uznáno jako vývojová etapa v roce 1904. Díky G. Stanley Hallovi. A to v důsledku změn ve společnosti. Arnett vidí v tomto počinu korelaci se změnami společnosti, které probíhají na přelomu milenia také v USA. Toto téma se stalo v současnosti uznávaným předmětem studií a výzkumů. Arnett pracuje na Clark Universitě v Worcesteru v USA. (Henig:2010) Jeho výzkumné práce a publikace můžete najít na: https://www2.clarku.edu/faculty/facultybio.cfm?id=615

http://jeffreyarnett.com/index.html

 

 

Zdroj:

Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

 

 

 

 

 

 

 


Konflikt

Konflikt (např, str. 45, 50 aj.)

Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem. Pokud jsou konflikty zvládnuté, jsou hnací silou k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Pomáhají budovat sebedůvěru a schopnost konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince pak jsou patogenní zdroj a mohou způsobovat stres a neurózy.

Dle Lewina můžeme konflikt rozdělit na tyto základní typy:

  • apetence apetence-jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami
  • averze apetence-konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
  • averze averze-výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)

 

Další možné dělení:

-       interpersonální (sociální)- střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob

-       intrapersonální-střet dvou neslučitelných představ jedince

 

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6

FÜRST M. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-199-0

http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2005_Lewin_Vankova/#konflikty


Vynořující se dospělost

Str. 26 

Vynořující se dospělost – emerging adulthood

Vynořující se dospělost v českém překladu - je teoretický koncept nové vývojové etapy lidského života vážící se k věku mezi 18 a 29 lety. Toto téma je výzkumně zpracované J.J. Arnettem, který je tvůrcem termínu emerging adulthood. Vynořující se dospělost je fenomén, který je ovlivněn dobou. Zejména sociálními a ekonomickými změnami společnosti po roce 2000. Na rozdíl od teorií, které popisují chování mladých lidí jako generační záležitost např charakteristika generace Mileniálů. Koncept vynořující se dospělosti chápe věk mezi 18 až 29 lety jako novou demografickou skupinu, která má specifické rysy. (Arnett, &Schwab, 2012) Výsledky toho shledání pramení samozřejmě z výzkumů jako Clark Poll, University Worcester v USA. https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/

 Vynořující se dospělost je charakterizována hledáním identity - např v milostných vztazích, práci, názorech na svět, nestabilitou - např ve vztazích, práci a bydlení, sebestředností, pocitem mezi – věkem adolescence a dospělosti, ale také pocitem velkých možností a optimismem. Dříve byl věk hledání identity spojen s adolescencí. Nyní podle Arnetta je spojen především s dobou vynořující se dospělosti. (Arnett, &Schwab,2012)

 Uvažování o deklaraci nové vývojové etapy – emerging adulthood – a její včlenění mezi adolescenci a dospělost - je podpořeno výsledky studií vývoje lidského mozku. Tyto nové výsledky ukazují, že lidský mozek se vyvíjí cca. do 25 věku. Hlavně prefontální kůra mozku, která má na starosti správu emocí, kontrolu impulzů a vytváření dlouhodobých strategií. (Johnson & Blum &Gied: 2009) Kritici vynořující dospělosti jako nové vývojové etapy poukazují, že se jedná o fenomén pojící se pouze k industriálním západním společnostem. Arnett věří, že se jedná o stále více globální fenomén. (Henig, 2010)

 Autoři, kteří přispěli prací k vytvořen termínu emerging adulthood – vynořující se dospělost jsou podle Arnetta - Daniel Levinson (1920 - 1994) Kenneth Keniston (1930 - 2020) a Erik Erikson (1902 – 1994). Tito autoři se jako Arnett zabývali vývojovou psychologií a aplikovanou sociální psychologií. (Arnett, 2000)

   Seznam literatury 

Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the

twenties. American Psychologist, 55(5), 469–480.

  

Arnett, J.J. & Schwab, J. (2012). The Clark University – Poll of Emerging Adults: Thriving, Struggling, Hopeful. Worcester, MA: Clark University.

Dostupné z https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/pdfs/clark-university-poll-emerging-adults-findings.pdf

 

 Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

 

 Johnson, S.B & Blum, R.W & Giedd, J. N. (2009) Adolescent maturity and the brain: the promise and pitfalls of neuroscience research in adolescent health policy. Journal Adolesc. Health, Sept, 45(3): 216 -21

Dostupné z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19699416


Antikoncepce

Novotný (2015) popisuje antikoncepci jako biologické, mechanické a chemické (hormonální) metody, které dovolují intimní styk mezi mužem a ženou, a které brání těhotenství.

Dle Rokyty (2015) se jedná o reverzibilní ochranu před početím, která má splňovat určité podmínky – musí být účinná, spolehlivá, jednoduchá, cenové dostupná a nesmí poškozovat zdraví ženy nebo plodu v případě selhání. Dále také uvádí typy antikoncepce přirozené, bariérové, hormonální, gestagenní a kombinované.

Mroczkowská (2016) v příručce o sexu pro mentálně znevýhodněné osoby informuje o tom, že antikoncepce je ochrana proti otěhotnění a je důležité vybrat správnou po konzultaci s lékařem a také upozorňuje na to, že hormonální antikoncepce nechrání před pohlavními nemocemi.

Str. 114

MROCZKOWSKÁ, Pavlína, Michaela STOKLASOVÁ, Zdenka MIKOVÁ, Anna BLAŽKOVÁ, Barbora UHLÍŘOVÁ, Xenie DOČKÁLKOVÁ a Jana STEJSKALOVÁ. Láska, sex a já. Ilustroval Helena NEUBERTOVÁ. Praha: Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, [2016]. Už vím! ISBN 978-80-906224-2-5.

NOVOTNÝ, Ivan a Michal HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015. ISBN 978-80-7373-128-1.

ROKYTA, Richard. Fyziologie a patologická fyziologie: pro klinickou praxi. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-4867-2.


Emoce (str. 37)

              Podle Luciena Augera, má většina emocí základ v myšlenkách, kterými jedinec živí svou mysl. Odlišnost emocí každého jedince vysvětluje tím, že každý jedinec má jiné vlastnosti, zájmy, znalosti nebo způsoby vnitřního prožívání. Skutečnost je pouze spouštěč emocí.

 

          Alena Plháková uvádí, že emoce mají tři vzájemně propojené složky: subjektivní fenologická komponenta, výrazové chování a tělesná složka.

 

             „Emoce: biologicky účelné adaptace, evolučně starší, a proto silnější a hůře ovlivnitelné než rozumové procesy; spojovány s činností limbického systému; v zásadě jde o hodnotící reakce na podnět; zahrnují: fyziologické změny, prožitky libosti a nelibosti, motorické projevy, zaměřenost a vyšší či nižší pohotovost k jednání.“

 

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178- 803-1.

PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1387-3.

AUGER, Lucien. Strach, obavy a jejich překonávání. Praha: Portál, 1998. Rádci pro život (Portál). ISBN 80-7178-231-9


Seberealizace

Pojem vychází z humanistické psychologie a teorie motivace, který do psychologie zavedl především Abraham H. Maslow a dále ho rozpracoval Carl R. Rogers. Tímto pojmem se rozumí potřeba rozvíjení všech aspektů lidského potenciálu na fyzické, psychické i sociální úrovni. Projevuje se jako schopnost rozšiřovat své poznání, rozvíjet své dovednosti a sebeuplatňovat se, seberozvíjet se.

 

Seberealizace je v psychologii považována za jeden ze základních úkolů každého jednotlivce. Základním předpokladem pro dosažení seberealizace je hluboké sebepoznání všech aspektů lidské osobnosti. Seberealizovaná osoba se stává lidsky autonomní, otevřenou vůči zkušenosti a vytvářející harmonické vztahy.

 

MASLOW, ABRAHAM: Motivation and personality, Harper, New York, 1954

NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon psychologie, Vodnář, Praha, 1995, str. 397

NAKONEČNÝ, Milan: Úvod do psychologie, Academia, Praha, 2003, str. 465

VÝROST, Josef, SLAMĚNÍK, Ivan: Aplikovaná sociální psychologie III, Portál, Praha, 2001, str. 304


Afiliace, str. 63

Afiliace patří mezi základní lidské potřeby. Tento termín vyjadřuje potřebu člověka vyhledávat a navozovat vztahy s ostatními lidmi. U každého člověka je síla této potřeby jiná a mění se v závislosti na daných situacích. Potřeba afiliace se projevuje různě, ale nejčastěji touhou po navození těsného a dlouhodobého vztahu. Potřeba afiliace se zvyšuje v případě, když člověk prožívá strach, nejistotu nebo ohrožení. V takových to případech člověk obzvlášť pociťuje potřebu přítomnosti jiných osob. Přináší to člověku vzájemnou podporu, porozumění a jakési uklidnění.

 

I přes silnou touhu po navození a udržení vztahu s jinými lidmi, člověk občas vyhledává samotu. V tomto případě máme možnost přemýšlet o svém životě a řešit různě složité životní situace. Samota dokáže přispět k psychické pohodě člověka.

 

Zdroj:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Zuzana Nováková, 1. ročník NMgr. SPG - VZ


Implicitní

Implicitnost - zahrnutý, obsažený, ale nevyjádřený přímo. 

Z pohledu zahraničních autorů v publikaci Od implicitních teorií výuky k implicitním pedagogickým znalostem - Vlastimil Švec (Brno, 2006) v pedagogice můžeme mluvit o implicitních znalostech (skrytých znalostech - tacit knowledge). M. Polanyi (1958, 1967) rozvíjí teorii osobních znalostí. Vychází z předpokladu, že lidmi využívané znalosti jsou veřejné a do jisté míry osobní. 

Sternberg (1999) implicitní znalosti charakterizoval těmito znaky: 

  • mají charakter procedurálních znalostí,

  • jsou zakotveny ve zkušenostech,

  • řídí chování subjektu,

  • nejsou snadno přístupné introspekci,

  • jsou spojeny s explicitními znalostmi

Pro Steinberga (1999, str. 45) jsou implicitní znalosti osvojované v neformálním prostředí. Jsou utvářené na základě zkušeností různých situací. 

Zdroj:

www.slovnik-cizich-slov.abz.cz

ŠVEC Vlastimil. Od implicitních teorií výuky k implicitním pedagogickým znalostem. Brno: Paido, 2005, ISBN: 8073150921

Radim Keith, 1. ročník NMgr. Ped - VZ


Moratorium

Moratorium (str.26)

Podle autorů Ježek, Macek & Bouša společnost obvykle poskytuje dospívajícím lidem chráněný čas pro hledání a experimentování v různých oblastech života. Toto “odkládání” dospělosti označují slovem moratorium.

 

V Akademickém slovníku cizích slov A-Ž popisují autoři Petráčková Věra a Kraus Jiří a kol. slovo moratorium jako ekonomický, společensko-politický a právní odborný pojem, který znamená odklad splatnosti nějakého závazku, odložení splatnosti nějakého dluhu vlivem mimořádných okolností.

 

V politice se výraz moratorium využívá pro označení mezinárodně dohodnutém dočasném zastavení nějaké důležité činnosti. Může se jednat o dočasné zastavení výroby či výzkumu. 

 

Zdroje:

Cesty do dospělosti. Psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků | FSS| Munispace – čítárna Masarykovy univerzity. [online]. Dostupné z: https://munispace.muni.cz/library/catalog/book/864

PETRÁČKOVÁ, Věra a Jiří KRAUS. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0497-1.

KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1351-2.


Sebejistota (sebevědomí) str. 87-89

Sebejistota (sebevědomí) (str. 87-89)

Sebejistota silně souvisí s optimismem, resp. pesimismem. Jak sebejistota, tak optimismus jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Rozvíjet sebejistotu později je obtížné.

Zahrnuje sebepoznání a zároveň dává tomuto obrazu vlastního Já určitou hodnotu. Ta se projevuje jako představa vlastních možností v aktuálním sociálním kontextu. Z toho vyplývá i očekávání úspěšnosti.

Všichni lidé si od dětství vytvářejí názor na své schopnosti, vlastnosti a stupeň společenského uznání. Součástí jsou i zklamání a prohry. Tyto vjemy představují jakýsi kredit nebo dluh na osobním účtu jedince ve vztahu ke společnosti. Soubor těchto prožitků spolu s ideály a hodnotami nabytými prostřednictvím výchovy tvoří součást osobnosti jedince.

Dle Hartla je to vědomí vlastní ceny a schopností, provázeno vírou v sebe a v úspěšnost budoucích výkonů. Nedostatečné uznání a málo chvály v dětství mají za následek nízké sebevědomí, někdy na celý život.

Zakladatel nedirektivní psychoterapie, Carl Rogers, definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“

Důležitá je zdravá míra sebejistoty a sebevědomí. Člověk musí hodnotit sám sebe přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, ale zná svou cenu.

 

SEDLÁČKOVÁ, Daniela. Rozvoj zdravého sebevědomí žáka. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 9788024726854.

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788031.

NOVÁK, Tomáš. Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada, 2013. ISBN 9788024745220.


Singles

Pojem singles je na straně 12.

V 70. letech minulého století se singles definovali na základě rodinného stavu, byl jím tedy každý člověk, který nebyl v manželském svazku. (Tomášek, 2006) To znamená, že šlo i o rozvedené, ovdovělé nebo o partnery, kteří společně žili bez oddacího listu.

I dnes můžeme narazit na některé definice, které se opírají pouze o manželství. "Pojem singles označuje jedince, kteří nechtějí vstupovat do manželství, protože jim život o samotě v zásadě vyhovuje. Motivací je především větší množnost věnovat se kariéře, osobním zálibám, vstupovat do více sexuálních vztahů. Druhou stránkou tohoto životního stylu jsou pocity osamocenosti a izolace." (Jandourek, 2003)

Obvykle však většina autorů neposuzuje singles podle rodinného, ale podle partnerského stavu. Tomášek (2006) posuzuje tento jev také v souvislosti s partnerským životem, tedy z hlediska nepřítomnosti partnerského vztahu. Podle něho tato nová životní fáze v mladém dospělém věku, souvisí se záměrným upřednostňováním jiných aktivit, než je hledání partnera a zakládání rodiny. Jedná se především o aktivity, které slouží k seberozvoji. Velmi podobně se na tento fenomén kouká i Možný. Singles bere jako mladé dospělé jedince, kteří žijí sami bez partnera a dětí, aby se mohli rozvíjet a především tak částečně vyhovět tlaku pracovního trhu. (Možný, 2008)

Literatura:

  • JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-749-3.
  • MOŽNÝ,I. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8.
  • Tomášek, M. „Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nesezdané a nekohabitující jednotlivce v České republice.“ Sociologický časopis, 2006, 42 (1), 81 – 105.

 

 

 


Mentální anorexie

Mentální anorexie (str. 96 - 97)

Mentální anorexie je restriktivní porucha příjmu potravy (odmítání příjmu potravy). Postihuje převážně pubertální a adolescentní dívky a mladé ženy. Chlapci a muži nejsou úplně vyloučeni, ale odhaduje se 1 chlapec na 10 – 20 dívek a žen. U mentální anorexie prakticky nejde o klinické nechutenství, ale o redukci příjmu potravy a přemáhání hladu ve snaze snížit hmotnost. Nejprve začínají omezovat vydatná tučná jídla, postupně začnou redukovat i potraviny s minimální kalorickou hodnotou, často i příjem tekutin nebo pijí jen čistou vodu. Bývají velmi hubení, ale přesto mají pocit, že jsou tlustí. Pokud tyto lidé hladovění nevydrží, tak si následně záměrně vyvolávají zvracení. Často nadměrně cvičí. Omezování příjmu potravy, zvracení, nadměrná aktivita a cvičení mají za následek kontrolu hmotnosti a někdy až zastavení pubertálního dospívání.[1]
Hubnutí pak vede k podstatným tělesným změnám: ztráta menstruace u dívek, vypadávání vlasů, suchost kůže, zvýšená lomivost nehtů, bolesti břicha, zácpa, typicky zvýšená hladina cholesterolu, snížení tepové frekvence, srdečních arytmií a až k srdeční zástavě, metabolické změny, svalová slabost, změny v krevním obrazu, změny hormonální, osteoporóza atd.[2]  U takto nemocných mladých lidí se velmi často vyskytují depresivní projevy v chování, které jsou vázány na hladovění. Také trpí poruchami spánku, špatně se koncentrují, často se sociálně izolují. Nemocné dívky, příp. i chlapci, jsou velmi citliví na stres, na negativní vlivy, na narušené vztahy a komunikaci v rodině a mezi vrstevníky, na požadavky školy.

Léčba mentální anorexie probíhá hospitalizací nemocného na psychiatrickém oddělení. Doba hospitalizace je 2-3 měsíce. Léčba se zaměřuje jak na váhový přírůstek, tak na psychologické problémy nemocného.[3]



[1] Nevoral, J. Výživa v dětském věku. Jinočany: H&H, 2003, s. 248-250.

[2] Zlatohlávek, L. a kol.Klinická dietologie a výživa. Praha: Current Media, 2016, s. 296.

[3] Nevoral, J. Výživa v dětském věku. Jinočany: H&H, 2003, s. 249–251.


Identifikace

Řezáč (s.261, 1998) definuje pojem jako synonymum k zjišťování, určování, z psychologického hlediska ztotožnění se s někým.

 

Identifikace (s.140, Nakonečný, 1995)

  • Psychologický proces – Jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často zvnitřňuje její hodnoty a názory, tím se podílí na úspěších druhého.
  • Příklad – Asistent nebo zástupce nadřízeného nezřídka napodobuje jeho řeč, gesta, vkus, oděv a jednání.

 

Burr (2003) (s.79, Gallard, Cartmell, 2015) argues that social contstructionism believes that human beings focus on the interactions that we have with others and we use them to construct who we are. Therefore, your identity is made up your inner preferences but also your social self and the discourses that surround any activitiess that you undertake.

 

Helus říká (s.113, 2010)že, základem identifikace je, že dítě přejímá za své určité postoje druhého člověka (matky, otce) tím, že se jakoby tímto člověkem samo stává, jakoby jej přijalo do sebe a dívalo se na sebe sama a události kolem jeho očima.

 

Identifikace (Helus, s.114, 2010) je taky dle Freuda důležitým procesem ve vývojové psychologii. Hraje velkou roli při vzniku superega a pomáhá vyřešit „Oidipský konflikt“ (děti ve věku 2,5-5 let se upínají na rodiče opačného pohlaví) jedinec tak může ve svém vývoji dospět k pohlavnímu sebeuvědomění. Identifikace s rodičem stejného pohlaví je řešením tohoto problému.

 

Použitá literatura:

 

ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-85931-48-6.

 

NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-x.

 

GALLARD, Diahann a Katherine M. CARTEMELL. Psychology and education: foundations of education studies. Oxon: Routledge Taylor and Francis Group London and New York, 2015. ISBN 978-1-138-78349.

 

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1168-3.



Stránka:  1  2  3  (Další)
  VŠE