Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Dle Hartla (2004) adolescence neboli dospívání je část života mezi pubescencí a ranou dospělostí.  Avšak pubescente se do adolescence také někdy započítává. V adolescenci dochází k vytváření sekundárních pohlavních znaků. Jedinec v tomto období dosahuje pohlavní zralosti, také dozrávají rozumové schopnosti a sceluje se osobnost jedince. 

Dle Výrosta a Slaměníka (2008) je období adolescence dobou v životě člověka, kdy hledá sám se a vytváří si tak svou vlastní identitu. Dle Sobotkové (2014) jedinec v období adolescentce dosahuje své vlastní autonomie a postupně je méně závislý na své nukleární rodině. Dále se jedinec vzdaluje z dětských charakteristik a drží si i odstup od názorů ostatní lidí. VandenBos (2007) říká, že období adolescence začíná pubertu a končí psychickou dospělostí jedince. Dále uvádí, že toto období obvykle začíná mezi 10. - 12. rokem a končí ve věku okolo 19 let. 

Adolescence - např. s25, ale pojem se prolíná celým textem

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. 

SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4042-3.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

VANDENBOS, Gary R. APA dictionary of psychology. Washington, DC: American Psychological Association, 2007. ISBN 1591473802.

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.

Konflikt (např, str. 45, 50 aj.)

Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem. Pokud jsou konflikty zvládnuté, jsou hnací silou k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Pomáhají budovat sebedůvěru a schopnost konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince pak jsou patogenní zdroj a mohou způsobovat stres a neurózy.

Dle Lewina můžeme konflikt rozdělit na tyto základní typy:

• apetence apetence-jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami
• averze apetence-konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
• averze averze-výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)

Další možné dělení:

-       interpersonální (sociální)- střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob

-       intrapersonální-střet dvou neslučitelných představ jedince

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6

FÜRST M. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-199-0

http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2005_Lewin_Vankova/#konflikty

Sebejistota (sebevědomí) (str. 87-89)

Sebejistota silně souvisí s optimismem, resp. pesimismem. Jak sebejistota, tak optimismus jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Rozvíjet sebejistotu později je obtížné.

Zahrnuje sebepoznání a zároveň dává tomuto obrazu vlastního Já určitou hodnotu. Ta se projevuje jako představa vlastních možností v aktuálním sociálním kontextu. Z toho vyplývá i očekávání úspěšnosti.

Všichni lidé si od dětství vytvářejí názor na své schopnosti, vlastnosti a stupeň společenského uznání. Součástí jsou i zklamání a prohry. Tyto vjemy představují jakýsi kredit nebo dluh na osobním účtu jedince ve vztahu ke společnosti. Soubor těchto prožitků spolu s ideály a hodnotami nabytými prostřednictvím výchovy tvoří součást osobnosti jedince.

Dle Hartla je to vědomí vlastní ceny a schopností, provázeno vírou v sebe a v úspěšnost budoucích výkonů. Nedostatečné uznání a málo chvály v dětství mají za následek nízké sebevědomí, někdy na celý život.

Zakladatel nedirektivní psychoterapie, Carl Rogers, definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“

Důležitá je zdravá míra sebejistoty a sebevědomí. Člověk musí hodnotit sám sebe přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, ale zná svou cenu.

SEDLÁČKOVÁ, Daniela. Rozvoj zdravého sebevědomí žáka. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 9788024726854.

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788031.

NOVÁK, Tomáš. Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada, 2013. ISBN 9788024745220.

Implicitnost - zahrnutý, obsažený, ale nevyjádřený přímo. 

Z pohledu zahraničních autorů v publikaci Od implicitních teorií výuky k implicitním pedagogickým znalostem - Vlastimil Švec (Brno, 2006) v pedagogice můžeme mluvit o implicitních znalostech (skrytých znalostech - tacit knowledge). M. Polanyi (1958, 1967) rozvíjí teorii osobních znalostí. Vychází z předpokladu, že lidmi využívané znalosti jsou veřejné a do jisté míry osobní. 

Sternberg (1999) implicitní znalosti charakterizoval těmito znaky: 

Dle Marcii (1966, in Výrost, 2019, s. 93), který rozpracoval Eriksonovy konstrukty (identita se vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků) je závazek výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické atd.). Přítomnost a nepřítomnost závazků pak dle Marcii ovlivňuje stavy identity člověka.

Sternberg (1986, 1988, in Výrost, 2019, s. 196) pak závazek považuje za jednu z důležitých komponent své trojúhelníkové teorie lásky a rozhodnutí/závazku připisuje dva aspekty – krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý je samotné rozhodnutí (k lásce, ale i k činnosti, k názorům…) a dlouhodobý aspekt je závazek toto rozhodnutí zachovat. Rozhodnutí a závazek nemusí jít nutně ruku v ruce jako následné vědomé rozhodnutí, někdy prostě vyplyne ze situace. Avšak ve většině případů rozhodnutí předchází závazku. Z dlouhodobého hlediska má závazek podstatnou roli, protože pomáhá překonávat těžká či náročná období, která mohou být provázena emočními bouřemi a silnými pochybnostmi.       

Další teorie rozpracovávají závazek (commitment) behaviorálním pohledem (pokračování v činnosti), či psychologickým pohledem (jak člověk pociťuje setrvání ve vztahu, činnosti), někteří autoři závazek popisují multidimenzionálně (má komponenty kognitivní - myšlenky, afektivní - pocity a motivační – záměry), jiní rozdělují závazky na morální (měl bych), strukturální (musím) a osobní (chci). Dále je možné na závazky pohlížet z pohledu dobrovolnosti – chci/musím. (Agnew, 2009)   

Zdroje:

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

AGNEW, Christopher, Commitment, Theories and Typologies (2009). Department of Psychological Sciences Faculty Publications. Paper 28 [online]. [cit 2020-03-05]. Dostupné z https://pdfs.semanticscholar.org/ccfe/9350353f4b57f5650d43187347bdd0e345c4.pdf

Řezáč (s.261, 1998) definuje pojem jako synonymum k zjišťování, určování, z psychologického hlediska ztotožnění se s někým.

Identifikace (s.140, Nakonečný, 1995)

• Psychologický proces – Jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často zvnitřňuje její hodnoty a názory, tím se podílí na úspěších druhého.
• Příklad – Asistent nebo zástupce nadřízeného nezřídka napodobuje jeho řeč, gesta, vkus, oděv a jednání.

Burr (2003) (s.79, Gallard, Cartmell, 2015) argues that social contstructionism believes that human beings focus on the interactions that we have with others and we use them to construct who we are. Therefore, your identity is made up your inner preferences but also your social self and the discourses that surround any activitiess that you undertake.

Helus říká (s.113, 2010)že, základem identifikace je, že dítě přejímá za své určité postoje druhého člověka (matky, otce) tím, že se jakoby tímto člověkem samo stává, jakoby jej přijalo do sebe a dívalo se na sebe sama a události kolem jeho očima.

Identifikace (Helus, s.114, 2010) je taky dle Freuda důležitým procesem ve vývojové psychologii. Hraje velkou roli při vzniku superega a pomáhá vyřešit „Oidipský konflikt“ (děti ve věku 2,5-5 let se upínají na rodiče opačného pohlaví) jedinec tak může ve svém vývoji dospět k pohlavnímu sebeuvědomění. Identifikace s rodičem stejného pohlaví je řešením tohoto problému.

Použitá literatura:

ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-85931-48-6.

NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-x.

GALLARD, Diahann a Katherine M. CARTEMELL. Psychology and education: foundations of education studies. Oxon: Routledge Taylor and Francis Group London and New York, 2015. ISBN 978-1-138-78349.

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1168-3.

Afiliace patří mezi základní lidské potřeby. Tento termín vyjadřuje potřebu člověka vyhledávat a navozovat vztahy s ostatními lidmi. U každého člověka je síla této potřeby jiná a mění se v závislosti na daných situacích. Potřeba afiliace se projevuje různě, ale nejčastěji touhou po navození těsného a dlouhodobého vztahu. Potřeba afiliace se zvyšuje v případě, když člověk prožívá strach, nejistotu nebo ohrožení. V takových to případech člověk obzvlášť pociťuje potřebu přítomnosti jiných osob. Přináší to člověku vzájemnou podporu, porozumění a jakési uklidnění.

I přes silnou touhu po navození a udržení vztahu s jinými lidmi, člověk občas vyhledává samotu. V tomto případě máme možnost přemýšlet o svém životě a řešit různě složité životní situace. Samota dokáže přispět k psychické pohodě člověka.

Zdroj:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Zuzana Nováková, 1. ročník NMgr. SPG - VZ

Jeffrey Jensen Arnett 

J.J. Arnett je americký, vývojový psycholog, jehož výzkum se zabývá především studiem období mezi 18 až 29 lety. Je známý svou teorií emerging adulthood – v českém překladu – vynořující se dospělost. Tímto konceptem se zabývá od roku 1995. Veřejnosti jej představil ve sborníku American Psychologist v roce 2000. Hlavní myšlenkou teorie - vynořující se dospělosti – je přesvědčení, že emerging adulthood je nová vývojová etapa v životě post moderního člověka. (Henig, 2010)

 Toto tvrzení se opírá o fakt, že vývojový model života člověka Erika Ericksona (1902 - 1994), který je uznávaný vývojovou psychologií je pro dnešní dobu nedostačující. Zmíněný model rozděluje dospělost na 3 etapy – mladou, střední a pozdní dospělost. Mladá dospělost se váže k věku od 20 do 45 let. Z Arnettových rozsáhlých výzkumů vyplývá, že mladí lidé mezi 18 a 29 lety se necítí ani jako adolescenti, ale také ne, jako dospělí. Tato nová demografická skupina má podle Arnetta specifické znaky – formy chování - vážící se k tomuto věkovému období.(Henig, 2010)

 J.J. Arnet je hlavním propagátorem uznání - vynořující se dospělosti - jako nové vývojové etapy. Srovnává vznik fenoménu vynořující se dospělosti s adolescencí – dospíváním, které bylo uznáno jako vývojová etapa v roce 1904. Díky G. Stanley Hallovi. A to v důsledku změn ve společnosti. Arnett vidí v tomto počinu korelaci se změnami společnosti, které probíhají na přelomu milenia také v USA. Toto téma se stalo v současnosti uznávaným předmětem studií a výzkumů. Arnett pracuje na Clark Universitě v Worcesteru v USA. (Henig:2010) Jeho výzkumné práce a publikace můžete najít na: https://www2.clarku.edu/faculty/facultybio.cfm?id=615

http://jeffreyarnett.com/index.html

Zdroj:

Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

Str. 26 

Vynořující se dospělost – emerging adulthood

Vynořující se dospělost v českém překladu - je teoretický koncept nové vývojové etapy lidského života vážící se k věku mezi 18 a 29 lety. Toto téma je výzkumně zpracované J.J. Arnettem, který je tvůrcem termínu emerging adulthood. Vynořující se dospělost je fenomén, který je ovlivněn dobou. Zejména sociálními a ekonomickými změnami společnosti po roce 2000. Na rozdíl od teorií, které popisují chování mladých lidí jako generační záležitost např charakteristika generace Mileniálů. Koncept vynořující se dospělosti chápe věk mezi 18 až 29 lety jako novou demografickou skupinu, která má specifické rysy. (Arnett, &Schwab, 2012) Výsledky toho shledání pramení samozřejmě z výzkumů jako Clark Poll, University Worcester v USA. https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/

 Vynořující se dospělost je charakterizována hledáním identity - např v milostných vztazích, práci, názorech na svět, nestabilitou - např ve vztazích, práci a bydlení, sebestředností, pocitem mezi – věkem adolescence a dospělosti, ale také pocitem velkých možností a optimismem. Dříve byl věk hledání identity spojen s adolescencí. Nyní podle Arnetta je spojen především s dobou vynořující se dospělosti. (Arnett, &Schwab,2012)

 Uvažování o deklaraci nové vývojové etapy – emerging adulthood – a její včlenění mezi adolescenci a dospělost - je podpořeno výsledky studií vývoje lidského mozku. Tyto nové výsledky ukazují, že lidský mozek se vyvíjí cca. do 25 věku. Hlavně prefontální kůra mozku, která má na starosti správu emocí, kontrolu impulzů a vytváření dlouhodobých strategií. (Johnson & Blum &Gied: 2009) Kritici vynořující dospělosti jako nové vývojové etapy poukazují, že se jedná o fenomén pojící se pouze k industriálním západním společnostem. Arnett věří, že se jedná o stále více globální fenomén. (Henig, 2010)

 Autoři, kteří přispěli prací k vytvořen termínu emerging adulthood – vynořující se dospělost jsou podle Arnetta - Daniel Levinson (1920 - 1994) Kenneth Keniston (1930 - 2020) a Erik Erikson (1902 – 1994). Tito autoři se jako Arnett zabývali vývojovou psychologií a aplikovanou sociální psychologií. (Arnett, 2000)

   Seznam literatury 

Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the

twenties. American Psychologist, 55(5), 469–480.

Arnett, J.J. & Schwab, J. (2012). The Clark University – Poll of Emerging Adults: Thriving, Struggling, Hopeful. Worcester, MA: Clark University.

Dostupné z https://www2.clarku.edu/clark-poll-emerging-adults/pdfs/clark-university-poll-emerging-adults-findings.pdf

 Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

 Johnson, S.B & Blum, R.W & Giedd, J. N. (2009) Adolescent maturity and the brain: the promise and pitfalls of neuroscience research in adolescent health policy. Journal Adolesc. Health, Sept, 45(3): 216 -21

Dostupné z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19699416