Hanák: Hej, blbečku!
Student: Nepruď, se učim asi ne. (vezme naštvaně salát, který kdysi býval učebnicí a vší silou jí mrskne do kouta) Se na to můžu, ty víš co…, mi to byl čert dlužen tohle. Mi všichni můžou vlízt na záda.
Hanák: Co děláš, kámo?! Se uklidni ne?
Studen: A to mám jako skákat do stropu radostí nebo co? Tady dřu jak mezek, šprtám se dlouho do noci a co z toho? Nic! Jestli tu zkoušku nedám i napotřetí, tak jsem mrtvej. To je samý musíš se víc snažit, bejt víc jako brácha… Já jim na to kašlu, nechci bejt právník. Já chci dělat to, co mě baví, chápeš.
Hanák: Co to do tebe zase vjelo, kámo? Tak se dáme trošku do klidu, co ty na to?
Student: Jdi se vycpat, jo? Na tohle fakt teď nemám nervy.
Hanák: Počkej, počkej, mě neošálíš, kámo. Tady se nám někdo zabouchnul, že jo? Že mám pravdu? (student v tu ránu zrudne jako rak a je na něm vidět, že je celý nesvůj)
Student: Co to meleš, na tos přišel jako jak? Jestli ti totiž něco navykládala Tereza tak… (věta zůstane nedokončená a výpověď přejde do nesrozumitelného mumlání nesmyslů)
Hanák: Tak dělej, kápni božskou, mně to přeci můžeš říct, ne?
Student: Dej mi laskavě pokoj, jo? Tobě bych se tak měl zpovídat…