„Hej, blbečku,“ začal po chvíli Hanák.
„Učim se,“ odbyl ho kamarád; ale netrvalo ani pět minut a knížka už letěla do kouta a student vyskočil.
„Do háje s právem!“
„Proč se tak vztekáš?“
„A kdo by se nevztekal? Snažim se tu jak kretén, abych dostal dobrej případ, a koneckonců – musim si vzít oblek! Já tím právníkem prostě nebudu, ne a ne!“ a prudce několikrát přešel malou místnost.
„Co to do tebe vjelo? Poď sem, no sem, poď.“
„Nech toho!“
„Mně se nevyhneš, přiznej se, tobě se někdo líbí!“
Světlé tváře nezkušeného, prostého studenta práv se najednou začervenaly. Byl v rozpacích.
„Kdo ti to řekl? Co – ti –“
Ale hlas a výraz v obličeji ho nepřesvědčovaly.
„No tak mi to pověz, kdo to je?“
„To víš, že jo, tobě tak budu něco říkat!“