Slezské zemské muzeum si na své tradici a velikosti zakládá: „Jsme nejstarším veřejným muzeem na území dnešní České republiky, naše historie sahá do roku 1814. Zároveň jsme se svými 2 400 000 sbírkovými předměty třetím největším muzeem v ČR.“ Muzeum má bohatý sbírkový fond, několik expozičních budov, velké množství zaměstnaných odborníků, mnoho připravených výstav i edukačních programů. Úctyhodná nabídka domácích úkolů s názvem Muzeum pro děti z pohodlí domova mě vzhledem k filozofii muzea nepřekvapuje. I když se mi líbí, když muzeum pracuje s rozmanitými tématy, která do muzea zdánlivě nepatří, ale dotýkají se našich současných životů a zájmů. Otázkou však je, jestli v případě připravených domácích úkolů ke skutečné komunikaci dochází a zda je pro samotné děti zvolený způsob edukace přinejmenším lákavým, neřkuli přínosným.
Krásným příkladem tradičního pojetí tohoto muzea je podle mě expozice Encyklopedie Slezska. Už samotný název návštěvníkovi napovídá, že se jedná o jakousi „expoziční smršť odborných dat“, kterou předkládají odborníci s cílem poučit a zejména souhrnně přetlumočit „vše“ o Slezsku. Tento model interpretace se však dlouhodobě neosvědčuje, protože běžný návštěvník není schopen ani ochoten přijímat od odborníka „vše“, stejně tak, jako běžný smrtelník není schopen ani ochoten číst lexikon od A do Z. Nabídka (zveřejněná na webu), že „návštěvník by měl získat pocit, jako by listoval živou encyklopedií“ není z mého pohledu přitažlivá, ba právě naopak. A právě tento způsob komunikace ve mně vzbuzuje očekávání až téměř archaického muzea.
I s ohledem na současný stav v ČR si myslím, že instituce, která chce komunikovat kulturní dědictví se svými návštěvníky, by měla neustále reagovat na měnící se podmínky vlastní existence – třeba i ty, že musí být zavřená. Zase a znovu (pravda, teď trochu razantněji) se tvoří nový svět, a i v tomto novém světě je potřeba živit vlastní kořeny, abychom se úplně neztratili. Úvodní PR sdělení muzea, které může kořeny do velké míry nést, komunikovat a živit: „MÁME ZAVŘENO“ nejenže úplně neodpovídá pravdě (vždyť toto muzeum se úplně nezavřelo; zpřístupnilo některé výstavy virtuálně, pořádá online konference, komunikuje s dětskými návštěvníky…), ale hlavně vzbuzuje dojem „uzavřené instituce“ – byť zde myšleno nikoliv symbolicky, ale fyzicky – a to vnímám jako přístup tradičního muzea.
Mám-li hodnotit edukační nabídku vybraných institucí online, v prvé řadě získávám dojem z webové prezentace. Internetové stránky Moravské galerie jsou mi od prvního pohledu blízké (nejen designem, ale i způsobem komunikace, nabídkou a srozumitelností). První dojem ve mně zanechává pocit dobrého díla a tento se mi při virtuální prohlídce edukační nabídky potvrzuje. Programy na mě působí lákavě, vzbuzují ve mně zvědavost a touhu dozvědět se víc – a třeba i vypracovat některý z úkolů pro MŠ s vlastním synem, přestože se nacházíme téměř 200 kilometrů od místa činu. Tento způsob komunikace, který má navíc nadregionální přesah, podle mě charakterizuje pojetí nového muzea. Dílo Jana Rajlicha je zde propojeno s tím, co současné adolescenty oslovuje – jak zaujmout ostatní? Jak vydělat? A ještě se u toho dobře pobavit a projevit… Zvědavá duše předškoláků je uspokojena průzkumem labyrintu galerie s lucerničkami v ruce, při které hledají jednoduché tvary a umělecké náměty pomocí zrcadel… Anebo zde žáci prvních stupňů, kteří již dobře znají tradiční pohádkové příběhy, získávají příležitost rozvinout vlastní fantazii a vytvořit originální konce pohádek. Rovněž atraktivní soutěž Máš umělecké střevo je jedinečná svým nápadem i celostátním přesahem.
Programy jsou promyšlené ve vztahu k daným cílovým skupinám a snaží se o propojení vybraných kulturněhistorických témat s aktuálními tématy školáků i průřezovými tématy RVP, což je z mého pohledu velice nosné. Návštěvník má zde důležité slovo, a to je zásadní. Nabídka edukačních programů cílí i na jiné skupiny než školy – v Moravské galerii objevují svět malé děti v doprovodu rodičů, hendikepovaní lidé či celoživotní fanoušci umění a učení, kteří se mohou přihlásit do specializovaných kurzů. Nabídka, vycházející z potřeb rozmanitých cílových skupin, otevřenost tématům samotných návštěvníků i celková otevřenost a tvárnost galerie v symbolické rovině, podle mě odpovídá filozofii nového muzea – které bude s největší pravděpodobností schopno reagovat na neustále měnící se podmínky vlastní existence, a proto bude asi pořád „nové“. Snad nejpoutavější nabídkou, která nové muzeum vystihuje v tomto případě asi úplně nejvíce, je z mého pohledu projekt MG dětem na doma – připravené edukační programy jsou nejenže nesmírně vtipné, ale hlavně lákají zajet se do otevřené galerie později podívat (sama se svým synem určitě pojedu). ;)
U obou předchozích příkladů je pojetí tradičního nebo nového muzea dominantní. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze se nachází podle mě někde uprostřed. Návštěvník si nemůže nepovšimnout vyšších cen za nabízené programy, na které bude proto přirozeně klást vyšší nároky.
I zde však najdeme způsoby komunikace, které spíše spadají do tradičního pojetí muzea. Z pohledu PR vnímám podobný problém jako u Slezského zemského muzea – na hlavní straně webu je návštěvníkovi sděleno „MÁME ZAVŘENO“ (a pokud správně hledám, tak „zavřeno“ skutečně je – nezaznamenala jsem snahu o komunikaci s návštěvníky v covidové době jakoukoliv formou – snad jen možnost zakoupit si publikace, přičemž takové uspání muzea vnímám dost problematicky).
Edukační programy pro školy jsou zajímavé, hojně využívají dětmi oblíbené tvůrčí aktivity (dominuje výtvarná výchova), pořádají se přímo ve výstavních prostorách, pracují s exponáty a navazují na RVP. Z webu už nelze vyčíst, jakým způsobem lektorky se školami komunikují, zda školy navštěvují programy opakovaně či jaký je o programy obecně zájem. Celkově edukační nabídka odpovídá spíše pojetí nového muzea, i když čistě intuitivně vnímám některé programy už jako přežité či spíše potlačující určitou svobodu a flexibilitu (asi nejvíce kvůli silně protlačované metodické formálnosti a přísné vazbě na RVP).
Pokud k filozofii nového muzea patří otevřenost a ochota pracovníků vyjít za návštěvníky z muzejní budovy ven do ulic (čehož si ostatně u muzeí cením nejvíce), pak toto pojetí dobře vystihují komentované procházky kubistickou Prahou. Zajímavou nabídkou pro rodiny s dětmi jsou narozeniny v muzeu s programem ve výstavě Plejády skla, při kterém se účastníci zabývají estetickými hodnotami a vlastnostmi skla. Jedná se o dost specifickou nabídku, která podle mě stojí na hraně edukace – do jaké míry je o oslavu v muzeu zájem, nedovedu posoudit, ale samotný program ve výstavě (pravděpodobně přenesený ze školní programové nabídky do nabídky pro rodiny s dětmi) se zase o krok přibližuje návštěvníkům, kteří mohou strávit v muzeu svůj volný čas. Velmi mile mě překvapilo, když jsem na stránkách muzea objevila metodické dokumenty pro muzejní pedagogy – zpřístupnění metodických materiálů na webu dosvědčuje nejen zájem o vlastní promyšlenou tvorbu edukačních programů, ale i snahu o komunikaci s kolegy muzejními edukátory, kteří se mohou metodikami minimálně inspirovat.
Muzeum umění Olomouc – zvýrazněný velký tučný kříž a heslo „JSME UZAVŘENI“ na hlavní stránce webu nevnímám jako dobrou PR strategii. Všichni návštěvníci vědí, že všechna muzea jsou fyzicky uzavřená. Ovšem první vizuální sdělení mně, jako návštěvníkovi webu, podprahově přináší dojem uzavřenosti olomouckého muzea obecně.
Přitom muzeum „uzavřené“ není ani náhodou. Jeho příznivci se mohou v aktualitách na webu dovědět o současném dění anebo si přečíst zajímavé texty. Velikonoční poučení přináší například cyklus pašijových příběhů, které doplňují fotografie vzácných děl z expozic muzea. Dokonce i ručkující Lupič není očím návštěvníků zcela odepřen. Snahu o komunikaci v covidové době a celkovou tvárnost dokládají i projekty Muzeum z pokoje, EDU na drátě… Tyto snahy muzejních pracovníků svědčí o přijatých přístupech nového muzea.
Muzeum v Olomouci nabízí (v normálním režimu) nesmírně zajímavé edukační programy, které kladou důraz na učení s autentickými předměty v autentickém prostředí. Programy pro školy využívají atraktivní aktivizační metody (např. zážitkovou pedagogiku, dramatickou výchovu, výtvarné a tvůrčí aktivity) a jsou provázané s mnoha vzdělávacími oblastmi z RVP.
U všech muzeí a galerií, které jsem virtuálně prozkoumala, je zřejmé, že preferovaný přístup nelze jednoznačně určit. Jeden program stejného muzea může zastupovat pojetí tradičního muzea, jiný nového muzea. Převažující přístupy ovlivňuje mnoho faktorů (nejen zvolená metodika programů, ale i například PR atd.). Kromě toho dnes vnímáme nové muzeum nějak, ale i to (nebo určité principy) může být za určitý čas vlastně už přežité (= tradiční), protože najednou najdeme jiný trend anebo budeme muset zareagovat na měnící se podmínky vlastní existence (viz covid a kdo ví, co bude dál).
Pokud bych měla vybrat jeden příklad vzdělávací teorie nového muzea a propojit ho s konkrétním programem, myslím si, že personální/interpretativní vzdělávací teorii hezky prezentuje projekt Moravské galerie MG dětem na doma. Umělecká díla jsou poznávána prostřednictvím osobních zkušeností a vlastních aktivit dětí. Děti přitom mohou doma s rodiči diskutovat nad rozdílnými výklady a hledat shodu anebo přistoupit na rozdílné vnímání uměleckého díla každým jednotlivcem.
Anna Svobodová
Krásným příkladem tradičního pojetí tohoto muzea je podle mě expozice Encyklopedie Slezska. Už samotný název návštěvníkovi napovídá, že se jedná o jakousi „expoziční smršť odborných dat“, kterou předkládají odborníci s cílem poučit a zejména souhrnně přetlumočit „vše“ o Slezsku. Tento model interpretace se však dlouhodobě neosvědčuje, protože běžný návštěvník není schopen ani ochoten přijímat od odborníka „vše“, stejně tak, jako běžný smrtelník není schopen ani ochoten číst lexikon od A do Z. Nabídka (zveřejněná na webu), že „návštěvník by měl získat pocit, jako by listoval živou encyklopedií“ není z mého pohledu přitažlivá, ba právě naopak. A právě tento způsob komunikace ve mně vzbuzuje očekávání až téměř archaického muzea.
I s ohledem na současný stav v ČR si myslím, že instituce, která chce komunikovat kulturní dědictví se svými návštěvníky, by měla neustále reagovat na měnící se podmínky vlastní existence – třeba i ty, že musí být zavřená. Zase a znovu (pravda, teď trochu razantněji) se tvoří nový svět, a i v tomto novém světě je potřeba živit vlastní kořeny, abychom se úplně neztratili. Úvodní PR sdělení muzea, které může kořeny do velké míry nést, komunikovat a živit: „MÁME ZAVŘENO“ nejenže úplně neodpovídá pravdě (vždyť toto muzeum se úplně nezavřelo; zpřístupnilo některé výstavy virtuálně, pořádá online konference, komunikuje s dětskými návštěvníky…), ale hlavně vzbuzuje dojem „uzavřené instituce“ – byť zde myšleno nikoliv symbolicky, ale fyzicky – a to vnímám jako přístup tradičního muzea.
Mám-li hodnotit edukační nabídku vybraných institucí online, v prvé řadě získávám dojem z webové prezentace. Internetové stránky Moravské galerie jsou mi od prvního pohledu blízké (nejen designem, ale i způsobem komunikace, nabídkou a srozumitelností). První dojem ve mně zanechává pocit dobrého díla a tento se mi při virtuální prohlídce edukační nabídky potvrzuje. Programy na mě působí lákavě, vzbuzují ve mně zvědavost a touhu dozvědět se víc – a třeba i vypracovat některý z úkolů pro MŠ s vlastním synem, přestože se nacházíme téměř 200 kilometrů od místa činu. Tento způsob komunikace, který má navíc nadregionální přesah, podle mě charakterizuje pojetí nového muzea. Dílo Jana Rajlicha je zde propojeno s tím, co současné adolescenty oslovuje – jak zaujmout ostatní? Jak vydělat? A ještě se u toho dobře pobavit a projevit… Zvědavá duše předškoláků je uspokojena průzkumem labyrintu galerie s lucerničkami v ruce, při které hledají jednoduché tvary a umělecké náměty pomocí zrcadel… Anebo zde žáci prvních stupňů, kteří již dobře znají tradiční pohádkové příběhy, získávají příležitost rozvinout vlastní fantazii a vytvořit originální konce pohádek. Rovněž atraktivní soutěž Máš umělecké střevo je jedinečná svým nápadem i celostátním přesahem.
Programy jsou promyšlené ve vztahu k daným cílovým skupinám a snaží se o propojení vybraných kulturněhistorických témat s aktuálními tématy školáků i průřezovými tématy RVP, což je z mého pohledu velice nosné. Návštěvník má zde důležité slovo, a to je zásadní. Nabídka edukačních programů cílí i na jiné skupiny než školy – v Moravské galerii objevují svět malé děti v doprovodu rodičů, hendikepovaní lidé či celoživotní fanoušci umění a učení, kteří se mohou přihlásit do specializovaných kurzů. Nabídka, vycházející z potřeb rozmanitých cílových skupin, otevřenost tématům samotných návštěvníků i celková otevřenost a tvárnost galerie v symbolické rovině, podle mě odpovídá filozofii nového muzea – které bude s největší pravděpodobností schopno reagovat na neustále měnící se podmínky vlastní existence, a proto bude asi pořád „nové“. Snad nejpoutavější nabídkou, která nové muzeum vystihuje v tomto případě asi úplně nejvíce, je z mého pohledu projekt MG dětem na doma – připravené edukační programy jsou nejenže nesmírně vtipné, ale hlavně lákají zajet se do otevřené galerie později podívat (sama se svým synem určitě pojedu). ;)
U obou předchozích příkladů je pojetí tradičního nebo nového muzea dominantní. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze se nachází podle mě někde uprostřed. Návštěvník si nemůže nepovšimnout vyšších cen za nabízené programy, na které bude proto přirozeně klást vyšší nároky.
I zde však najdeme způsoby komunikace, které spíše spadají do tradičního pojetí muzea. Z pohledu PR vnímám podobný problém jako u Slezského zemského muzea – na hlavní straně webu je návštěvníkovi sděleno „MÁME ZAVŘENO“ (a pokud správně hledám, tak „zavřeno“ skutečně je – nezaznamenala jsem snahu o komunikaci s návštěvníky v covidové době jakoukoliv formou – snad jen možnost zakoupit si publikace, přičemž takové uspání muzea vnímám dost problematicky).
Edukační programy pro školy jsou zajímavé, hojně využívají dětmi oblíbené tvůrčí aktivity (dominuje výtvarná výchova), pořádají se přímo ve výstavních prostorách, pracují s exponáty a navazují na RVP. Z webu už nelze vyčíst, jakým způsobem lektorky se školami komunikují, zda školy navštěvují programy opakovaně či jaký je o programy obecně zájem. Celkově edukační nabídka odpovídá spíše pojetí nového muzea, i když čistě intuitivně vnímám některé programy už jako přežité či spíše potlačující určitou svobodu a flexibilitu (asi nejvíce kvůli silně protlačované metodické formálnosti a přísné vazbě na RVP).
Pokud k filozofii nového muzea patří otevřenost a ochota pracovníků vyjít za návštěvníky z muzejní budovy ven do ulic (čehož si ostatně u muzeí cením nejvíce), pak toto pojetí dobře vystihují komentované procházky kubistickou Prahou. Zajímavou nabídkou pro rodiny s dětmi jsou narozeniny v muzeu s programem ve výstavě Plejády skla, při kterém se účastníci zabývají estetickými hodnotami a vlastnostmi skla. Jedná se o dost specifickou nabídku, která podle mě stojí na hraně edukace – do jaké míry je o oslavu v muzeu zájem, nedovedu posoudit, ale samotný program ve výstavě (pravděpodobně přenesený ze školní programové nabídky do nabídky pro rodiny s dětmi) se zase o krok přibližuje návštěvníkům, kteří mohou strávit v muzeu svůj volný čas. Velmi mile mě překvapilo, když jsem na stránkách muzea objevila metodické dokumenty pro muzejní pedagogy – zpřístupnění metodických materiálů na webu dosvědčuje nejen zájem o vlastní promyšlenou tvorbu edukačních programů, ale i snahu o komunikaci s kolegy muzejními edukátory, kteří se mohou metodikami minimálně inspirovat.
Muzeum umění Olomouc – zvýrazněný velký tučný kříž a heslo „JSME UZAVŘENI“ na hlavní stránce webu nevnímám jako dobrou PR strategii. Všichni návštěvníci vědí, že všechna muzea jsou fyzicky uzavřená. Ovšem první vizuální sdělení mně, jako návštěvníkovi webu, podprahově přináší dojem uzavřenosti olomouckého muzea obecně.
Přitom muzeum „uzavřené“ není ani náhodou. Jeho příznivci se mohou v aktualitách na webu dovědět o současném dění anebo si přečíst zajímavé texty. Velikonoční poučení přináší například cyklus pašijových příběhů, které doplňují fotografie vzácných děl z expozic muzea. Dokonce i ručkující Lupič není očím návštěvníků zcela odepřen. Snahu o komunikaci v covidové době a celkovou tvárnost dokládají i projekty Muzeum z pokoje, EDU na drátě… Tyto snahy muzejních pracovníků svědčí o přijatých přístupech nového muzea.
Muzeum v Olomouci nabízí (v normálním režimu) nesmírně zajímavé edukační programy, které kladou důraz na učení s autentickými předměty v autentickém prostředí. Programy pro školy využívají atraktivní aktivizační metody (např. zážitkovou pedagogiku, dramatickou výchovu, výtvarné a tvůrčí aktivity) a jsou provázané s mnoha vzdělávacími oblastmi z RVP.
U všech muzeí a galerií, které jsem virtuálně prozkoumala, je zřejmé, že preferovaný přístup nelze jednoznačně určit. Jeden program stejného muzea může zastupovat pojetí tradičního muzea, jiný nového muzea. Převažující přístupy ovlivňuje mnoho faktorů (nejen zvolená metodika programů, ale i například PR atd.). Kromě toho dnes vnímáme nové muzeum nějak, ale i to (nebo určité principy) může být za určitý čas vlastně už přežité (= tradiční), protože najednou najdeme jiný trend anebo budeme muset zareagovat na měnící se podmínky vlastní existence (viz covid a kdo ví, co bude dál).
Pokud bych měla vybrat jeden příklad vzdělávací teorie nového muzea a propojit ho s konkrétním programem, myslím si, že personální/interpretativní vzdělávací teorii hezky prezentuje projekt Moravské galerie MG dětem na doma. Umělecká díla jsou poznávána prostřednictvím osobních zkušeností a vlastních aktivit dětí. Děti přitom mohou doma s rodiči diskutovat nad rozdílnými výklady a hledat shodu anebo přistoupit na rozdílné vnímání uměleckého díla každým jednotlivcem.
Anna Svobodová