1.4.2020 esej „Transpozice“, vybraná část z knihy Velký rozvod nebe a pekla

Inspirativní mi přišel obraz ženy s dítětem ve vězení, protože je to skvělý obraz vztahu duchovního světa a pozemského. Je tam vidět propojení skrze matku, která je součástí obou a proto může svému synu povědět o skutečném světě mimo vězení.

Inspirativní je příklad dvourozměrného tvora, jemuž se snažíme pomocí dvourozměrných zobrazení představit objekty našeho trojrozměrného světa. Je zcela pochopitelné, že se mineme a nebohý tvor nebude mít "šajn", o co se snažím. Ne, že by to vůbec nepochopil. Bude si myslet, že si vymýšlím, že jiný svět než 2D neexistuje. Je to samozřejmé, jelikož on ten vyšší nezažil. Přijde mi, že jde o něco podobného (přibližně) tzv. sensus fidei, ale nejsem si jistý.

Podobenství o chlapci a matce je také zajímavé. Osobně v něm vidím to, že bez přímé zkušenosti nemáme šanci si představit vyšší realitu. Pokud si ji představujeme pomocí pomůcek, a nadto řekneme, že bude daleko krásnější, bohužel pořád si ji budeme představovat pomocí pomůcek, bez nich to nepůjde.

Také se mi líbil příběh matky a syna ve vězení. Pro mě to není pouze o tom pozitivním, že matka může skrze to, co sama zná, předat nějaký obraz o vnějším světě svému synovi. Druhá strana toho byla, že nezáměrně vzbudila ve svém synovi mylné představy o tom, jak svět vypadá. Což může být zklamáním - pokud by synovo zjištění, že svět není složený z čar tužkou přetrvával a nebyl by schopen přijmout skutečnost a oprostit se od toho, že kresby jsou jen připodobněním. V tomto případě by mohl po zbytek života trpět, jelikož by si neuměl představit svět a zároveň by věděl, že tak, jak ho kreslila maminka, nevypadá. V jeho očích byl ten na papíře, nakreslený tužkou, nejkrásnější a zanechal v něm určitou nesmazatelnou stopu. 

Je to asi podobné, jako když vidíme film a až poté čteme literární předlohu. Po shlédnutí filmu si budeme při čtení slov v knize představovat obrazy, které jsme už viděli a může nám dělat problém oprostit se od filmové interpretace. Což na nás může mít dva různé dopady. Můžeme být smutní z toho, že nám tyto, někým jiným, vytvořené obrazy světa zcela znemožnily schopnost vlastní představivosti a můžeme se tak přestat o tyto věci zajímat. Nebo se pokusíme, i přesto, že máme v hlavě nesmazatelně zakotvené ony představy, oprostit se od nich. V tom případě dáváme prostor víře, že svět může být přeci ještě o tolik krásnější, než jak nám byl předložen a znázorněn druhou osobou. Protože svět není takový, jak ho někdo nakreslil ani skutečnosti není taková, jak ji někdo natočí. Musíme si uvědomit, že všechny tyto interpretace se nám snaží konkrétní věci pouze přiblížit. A stejné je to asi i s představou nebe.

Také bylo pro mě zajímavé, jak toto téma napasoval zrovna na mluvení v jazycích - je to téma, o kterém jsem nejednou dlouze přemýšlel, a Lewis mi trochu pomohl... Jen jsem čekal, že glossolalii zmíní ještě na konci. Připadalo mi, jako kdyby na začátku eseje nadhodil míč a na konci prostě nezasmečoval. Ale asi to nebylo třeba. :)

Ještě jedna malá věc mě zaujala. Líbí se mi, že když se dotýká Vtělení, zároveň vyjadřuje svojí pokoru a uznává, že něco prostě není schopen celé vyřešit. To je sympatické. :)