1.4.2020 esej „Transpozice“, vybraná část z knihy Velký rozvod nebe a pekla

Rozhovor Lena a Dlouhána ukazuje na to, že do nebe se nemůžeme dostat svým vlastním přičiněním. Len je šťastný, protože to pochopil. Odpustil svému šéfovy, litoval toho, že zabil Jacka a nechtěl pro sebe to, co mu patří, ale dokázal přijmout Dar. Dlouhán se celý život řídil principem, že pokud něco chce, musí si to zasloužit. Proto nedokáže pochopit, že se mu něco nabízí zdarma a už vůbec nechce přijmout, že by ti druzí, snad horší, mohli být stejně obdarováni, aniž by se snažili tak jako on.

Pro mě jsou těžko pochopitelné věty typu: „Nemá cenu se s tím zabývat.“ „Víš, bylo by teď lepší o tom nemluvit.“ Jestliže se nacházím v nebi, už přece není žádné tabu a jestliže je pro mě něco problém, stojí to za vysvětlení. V situaci kdy si dlouhán vylévá srdíčko a říká, jaký byl, bych čekal spíš slova pochopení, než odmítnutí, že na to není vhodná chvíle.

Tato konfrontace, která se ve čtvrté kapitole knihy odehraje, nám má napomoci chápat, co je onou vstupenkou do nebeského království. Obě dvě osoby, které v ní vystupují, na zemi nebyli zřejmě zcela svatí. Přesto jeden skončil v nebi, druhý, jak je napsáno na konci kapitoly, "zmizel". Kolega Němeček trefně popsal onen rozdíl, který z jednoho učinil svatého a z druhého nikoliv. Len, ač sám na bedrech nesl množství hříchů, pochopil, že i kdyby jich nesl méně (třeba o tu neblahou vraždu), nebude mít šanci, nebude-li jich litovat a neodevzdá-li je tomu, který je může sejmout. Dlouhán byl typ člověka, který věřil ve své vlastní síly, třebaže nebyl naivní a přiznal, že není dokonalý (i když to byl nejspíš pokrytecký pokus o skromnost). Teď při setkání s Lenem měl poslední možnost vidět a pochopit, jak byl jeho život vlastně ničemný. Hlavní důvod, proč to nezvládl, byla pokora, nebo lépe řečeno pýcha. Je totiž nesnesitelně pokořující uznat, že můj život není lepší než druhých, že na to vlastními silami nemám, že se musím nechat předělat, třeba i se něco přiučit. Na konci Dlouhán připomíná dítě a jeho obranný mechanismus, když chce být odprošeno, což je až trochu komické. Je zde velice barvitě vykresleno, v čem právě svatost spočívá.

Myslím, že to výstižně podepisují věty typu: "Neexistují soukromé záležitosti", "Nemám svá práva". Lewis v jedné své knize popisuje, že teologicky jsme všichni z jednoho člověka. Bůh, který je nadčasový, nás vidí možná jako nějaký gigantický rodokmen. Vidí v podstatě jeden organismus. Možná po této úvaze člověk lépe pochopí, že místo toho, abychom si přáli spravedlivý trest pro druhé za jejich provinění, měli bychom, jak říká svatopisec nenávidět hřích a milovat hříšníka, aby se nad ním a nad jeho spasením náš Otec radoval v nebi. Nebe je týmová hra, není zde místo pro sólisty, to je celá ta věda. Přece jenom právo existuje kvůli tomu, že si nedůvěřujeme, že se nenávidíme...

Na kolegovu poznámku: Myslím, že ty věty mají Dlouhánovi vysvětlit (možná trochu stroze, pravda) absurditu, jež spočívá v zabývání se takovýchto záležitostí, které již nehrají žádnou roli, ba naopak, bude-li je Dlouhán nosit v srdci a mluvit o nich tak, že nebude poslouchat, co se mu bude přítel snažit říct, hrozí, že mu nebude pomoci. To proto mu říká, ať to už neřeší, je to jediná možnost, jak se posunout dál.

Myslel jsem si, že jsem viděl problematický moment, ale teď ho zpětně nemůžu najít, tak nic.

Četla jsem přiloženou pátou kapitolu, ve které je rozhovor Dicka a biskupa.

Rozhovor se nám snaží ukázat, co je v nebi důležité. A tím podle mě je, oprostit se od přemýšlení a uvažování nad vším možným, od všeho, na co jsme zvyklý z pozemského života, zapomenout na své ego a logiku. Jediné, co je v nebi potřeba, je litovat hříchů a chtít poznat Boha. Trošku tady vidím souvislost s příběhem z eseje “Transpozice”, jak Lewis popisuje příklad, kdy se snažíme vysvětlit tvoru z dvourozměrného světa ten trojrozměrný. Duch biskupa není schopen přiznat si, že může být něco víc, než o čem je přesvědčený a čemu věří. Protože nade všechno staví svoje “myšlení a aktivitu rozumu”, což je ten největší problém, který se s vírou neslučuje. To také souvisí s tím, jak si přijde užitečný a důležitý, protože svojí moudrostí může v pekle poučovat lidi. Je pro tamní teologickou komunitu nepostradatelný. Toho se bohužel neuměl vzdát. A protože považoval svou osobu za důležitou a nenahraditelnou, nemohl přijmout riziko, že by měl jít někam, kde jeho talent nebude využitý a kde jeho osoba bude nezbytná, ani za tu cenu, že mu budou odpuštěny všechny hříchy.