„Hej,“ zavrčel po chvíli Hanák.
„Teď se učim,“ odbyl ho spolužák; ale netrvalo to ani chvilku, a už kniha letěla do kouta a student vyskočil.
„Kašlu na celou filosofii!“
„Proč ses tak naštval?“
„A kdo by se usmíval? Dřu jako kůň, aby z toho byla aspoň trochu dobrá známka a vůbec – ještě musím do práce! Já kopat kanály nebudu, to teda ne!“ a prudce přešel po pokoji.
„Co tě to popadlo? Pojď sem ke mně, tak pojď, tady.“
„Nech mě bejt.“
„Nenechám tě bejt, tak řekni, že ty ses zabouchnul.“
Student se rozpačitě začervenal.
„A to si vzal jako kde?“
Ale jeho hlas a pohled ho nepřesvědčovaly.
„Tak ven s tím, kámo.“
„Nech mě! Tobě se tak budu svěřovat!“