Rozhovor

1. Rozhovor v terénním výzkumu

Pokud je to v souladu s výzkumnou otázkou, můžeme vedle zúčastněného pozorování použít také další metody. V terénním výzkumu využíváme asi nejčastěji metodu rozhovoru. Tato metoda může být značně problematická, zejména pokud jí využíváme jako zdroj informací o událostech, změnách a procesů, které nemáme možnost přímo pozorovat. Můžeme ale pozorovat to, co informátor nebo respondent svými výpověďmi dělá, jak se během rozhovoru chová. Můžeme se soustředit na to, co lidé říkají o sobě a o světě, na jejich vědění atd. Výpovědi lidí chápeme vždy jako výsledky sociální intekarce, jako sociální produkt.

Jednotlivé typy se liší na základě toho, do jaké míry výzkumník komunikaci řídí.

Může se jednat například o:

• neformální rozhovor 
• nestrukturovaný rozhovor
• etnografický rozhovor
• hloubkový rozhovor
• polostrukturovaný rozhovor
• zaměřovaný rozhovor (focus group)

1.1. Neformální/etnografický rozhovor

Během terénního výzkumu máme typicky možnost vést řadu neformálních rozhovorů:

• často se jedná o spontánní situace, vyptávání nesmí být obtěžující
• mnohdy není možné všechnytyto hovory přímo zaznamenávat
• výňatky z neformálních rozhovorů dokumentujeme v terénních poznámkách
• v některých výzkumech jsme na neformální rozhovor odkázáni, jelikož není možné provádět jiné formalizovanější typy

1.2. Nestrukturovaný rozhovor

• Zřejmě nejčastější využívanou metodou je vedle zúčastněného pozorování nestrukturovaný rozhovor (někdy též etnografický rozhovor)
  • tento termín označuje situaci, kdy s konkrétní osobou/osobami záměrně a za nějakým výzkumným účelem vedeme rozhovor
  • je charakteristický minimální kontrolou ze strany výzkumníka
    • na rozdíl od strukturovaných typů rozhovorů (napr. dotazníku) výzkumník obvykle nemá pevný seznam otázek, na které musí dotazovaný odpovědět
      • tj. neurčuje, co má být pro informátora/respondenta relevantní nebo smyslupné

1.3. Polostrukturovaný rozhovor

Částečně strukturovaný, neboli polostrukturovaný rozhovor (semi-structured interview):

• využívala se pro studium lidových teorií a vědění ("subjektivních" teorií)
• výzkumník se řídí předem připraveným plánem či osnovou, která obsahuje seznam témat
• využívají se tzv. otevřené otázky
• hodí se pro výzkumy, v rámci kterých nemáme dost času a možnost provádět s jednou osobou více rozhovorů

1.4. Focus groups

Focus groups, neboli ohniskové skupiny či někdy taky fokusové skupiny a skupinová diskuze:

• rozhovor s malou skupinou lidí na určité téma
  
  • výzkumník je v roli mediátora
    • povzbuzuje skupinovou interakci
  • obvykle je vhodné sezvat lidi, kteří se navzájem neznají a alespoň zezačátku by skupina měla být co nejvíc různorodá
    • nelze si však myslet, že takto lze dosáhnout reprezentativnost
• ohniskovou skupinu využijeme například při obeznamování se s novým terénem nebo chceme získat interpretace výsledků předcházejícího výzkumu atd.
  • lze při ní pozorovat jak se vyjednávají významy
  • odhalí se skupinové rozpory

1.5. Rozhovor v praxi terénního výzkumu

"To do ethnography in our own society, it would be necessary to begin with a serious study of the way people talk. Ethnographers at home have to learn the language no less than ethnographers overseas." (Spradley 19)

Dobré či úspěšné vedení nestrukturovaných a polostrukturovaných rozhovorů není zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát a vyžaduje určitou praxi a snad i osobnostní rysy. Výzkumník by měl být vůči lidem, se kterými vede rozhovor citlivý a vnímavý. Snaží se s informátorem navázat vztah důvěry, a navozuje proto pokud možno příjemnou atmosféru. To se dá docílit například přátelským tónem, zdvořilostí a situační přizpůsobivostí.

Ne vždy se na poprvé povede získat vše, co potřebujeme. Například lidé mohou různými způsoby vzdorovat - nechtějí mluvit o věcech, které nás zajímají. Častá je také situace, že lidé si nejsou některých věcí vědomi a nemohou tak s námi své zkušenosti v dané oblasti sdílet. Tyto věci jsou natolik součástí jejich každodenního života, že si je neuvědomují. Ve vyprávění proto nalézáme prázdná místa, která jsou také důležitým zdrojem vytváření dat.

Nejvhodnějším kontextem pro nestrukturovaný rozhovor je zřejmě zúčastněné pozorování, které nám umožňuje lépe porozmět smyslu výpovědí a rozpoznávat různé nuance, sledovat změny i chování aktérů atd.

I u nestrukturovaných rozhovorů doporučujeme přípravu. Mimo dobrou znalost tématu je vhodné předem promyslet alespoň rámcovou osnovu, která bude obsahovat co nejvíce aspektů výzkumné otázky.

1.6. Rozhovor v praxi terénního výzkumu

Častá doporučení pro vedení rozhovorů:

• vždy na začátku je vhodné představit svůj výzkum, co nás zajímá a proč se obracím na danou osobu/skupinu osob
• vyžaduje se také, abychom představili naše záměry ve vztahu k výpovědím, tj. k čemu budou sloužit, a domluvili se zda budou anonymizované atd.
• otázky formulujeme jasně a srozumitelně, nepoužíváme akademický styl (byť jsou kontexty, kde je to vhodné)
  • otázky, které klademe při rozhovoru nejsou výzkumné otázky, koncepty je vhodné operacionalizovat

Principy vedení rozhovoru dle tzv. zaměřovaného interview (dle Roberta Mertona upr. Uwe Flickem):

• "non-direction"
  • nestrukturované otázky
  • polostrukturované otázky
  • pokud strukturované, tak ke konci rozhovoru
• "specificity"
  • pokládáme konkrétní otázky
    • otázky formulujeme tak, aby výpovědi nebyly pouze na rovině obecných tvrzení
  • opakovaně se vracíme k tomu, co bylo řečeno a znovu prozkoumáváme
• "range"
  • naše otázky zahrnují všechny aspekty našeho výzkumného zájmu
• "depth"
  • zaměřujeme se také na pocity a dojmy lidí
  • používáme příklady obdobných situací pro srovnání