Poznámky k reakcím na Órigena

Možné důvody odvratu od alegorické metody

Órigenova alegorická exegeze si získala rychle přízeň také mimo Egypt, a zanechala tak v křesťanské exegezi nesmazatelnou stopu nejen v postavách mnoha následovníků, které jeho alegorická interpretační metoda inspirovala, ale i v mnoha odpůrcích, kteří se s Órigenovým dědictvím kriticky vypořádávali. V mnoha církevních obcích proto v 2. pol. 3. stol. a na začátku 4. stol. vzplála řada polemik.

Důvodů, proč se k Órigenova metodě mnozí pozdější exegeté stavěli kriticky, bylo několik:

• Její založení na koncepci platónského dualismu, která dávala větší důraz na duchovní svět jako něco reálnějšího, pravdivějšího a hodnotnějšího, a její tendence obracet se programově na vzdělanou elitu a nedbat o většinu složenou z jednoduchých (simpliciores). Zdá se, že pozdější generace teologů nedokázaly dostatečně docenit Órigenovu věrnost liteře jakožto tělu textu a jeho ryze křesťanský předpoklad, že tato tělesnost Písma je jediným a nevhnutelným prostředkem k duchovnosti a pravdě, jež je cílem interpretace.
• Podezření, že Órigenés rozšířením alegorické metody na celé Písmo (a teologickým přesvědčením o všudypřítomnosti duchovního smyslu) popřel historicitu lidských činů Krista a významných osob historie. Systematický předpoklad duchovního smyslu všech míst Písma včetně evangelií si vynucoval alegorický výklad vztahovat i na příběhy Ježíšova života. Autoři evangelií dle Órigena občas historické zprávy pozměnili tak, aby text sděloval duchovní poselství, takže vlastně zachovali duchovní pravdy v materiální lži (CommJn 10 5,19–21).
• Významný signál k odvrácení se od Órigenovy alegoreze byl pravděpodobně vnější: Pohanský filolog a novoplatónský filozof 3. stol. Porfyrios publikoval rozsáhlou polemiku Proti křesťanům (o 15 knihách), která vzbudila velký ohlas. Polemizovali s ní řecky píšící historik Eusebios z Caesareie i pozdější latinští autoři Augustinus a Jeroným. Porfyrios uznával Krista jako velkého a váženého filozofa, ale útočil na křesťany jako na zmatenou sektu zpozdilých hlupáků. Vedle historických a filologických argumentů, které se týkaly zpochybnění starobylosti a autority knihy Daniel nebo rozporů v podání evangelií, narážel Porfyrios kriticky také na Órigena a jeho alegorickou metodu. Tvrdil, že křesťané nekriticky prohlašují, že zákony, které Mojžíš formuloval jasně, jsou ve skutečnosti nejasné hádanky plné skrytých tajemství, a překrucují je, aby je nemuseli zachovávat.

Spor o exegezi perikopy o věštkyni z En-doru

Málokdo z Órigenových stoupenců i kritiků byl tak precizním filologem s takovou vnímavostí pro literu textu jako on. Órigenův důraz na věrnost liternímu znění textu ilustruje polemika Eustathia z Antiochie, který na počátku 4. stol. napadá Órigena v souvislosti s komentářem k 1Sam 28. Tato pasáž 1Sam vypráví o tom, jak se Saul obrací na věštkyni a nechává ji vyvolat ducha zemřelého proroka Samuela. Órigenés ve svém komentáři ke knihám Královským toto místo vykládá v literním smyslu, a připouští tak, že duch zemřelého Hospodinova proroka byl v podsvětí a mohl být vyvolán věštkyní pomocí nějaké okultní praktiky. Órigenés neskrývá nejistotu, ale nenalézá na tomto místě žádný zřetelný systémový signál (defectus litterae), který by vzbuzoval pochyby o historické pravdivosti tohoto příběhu, a tak uzavírá, že vzhledem k autorství Ducha svatého o pravdivosti tohoto místa nemůžeme pochybovat. Na tento závěr navazuje výkladem, jak a proč byl Samuel vyvolán z podsvětí, kde se skutečně nacházel.

Kritik alegorického výkladu Eustathios (a Eustathiovu interpretaci přejímá později Řehoř Nysský) Órigenovi paradoxně vyčítá právě jeho literní výklad. Kárá ho, že zatímco celé Písmo vykládá alegoricky, právě tuto epizodu, tak nevhodnou pro literní výklad, vykládá historicky. Eustathios vychází z řady dogmatických předpokladů: není přípustné si myslet, že by prorok byl v pekle a že by jím disponovala věštkyně, která je služkou démona. Proto vykládá pasáž tak, aby dokázal, že celá scéna je pouhou snovou iluzí, kterou v Saulovi probudilo démonské působení skrze věštkyni.

Simonetti interpretuje tento spor tak, že Eustathios nepochopil filologický základ Órigenova argumentu, který kladl na první místo biblický text vysoko nad jakékoli apriorní dogmatické předpoklady. Epizoda podle něho ukazuje dvě různé mentality. Eustathios je založením literista, ale u dané epizody konstatuje rozpor mezi literou textu a svým doktrinálním přesvědčením, a proto i on aplikuje órigenovskou zásadu defectus litterae a interpretuje místo v podstatě alegoricky: postava, kterou text prezentuje jako proroka Samuela, je vykládána jako prázdný přelud a iluze. Naopak filolog a alegorista Órigenés pokládá za východisko všech alegorizačních postupů literní interpretaci těla textu a zachází s textem velmi precizně, důsledně a jakoby bez předsudků (pomineme-li analogii platónského univerza, předpoklad jednotného záměru a přincipu užitečnosti všech míst Písma, které jsou "předsudky" Órigenovými). V tomto případě u něho výsledek textového zkoumání nevzbudil žádné podezření z defektnosti, a proto se rozhodl věnovat zbytek výkladu pouze liternímu smyslu.

Zdroj: