Systémová analýza: studijní opora

8. Omezení systémového a analytického přístupu

Přednosti systémového přístupu a systémové analýzy potvrzují četné úspěšné případy jejich aplikace v průběhu analýzy a návrhu organizačních systémů. V této části upozorníme na jejich omezení.

Praxe ukazuje, že skloubit statické a dynamické aspekty systémové analýzy do jednotného celku je nesmírně obtížné. Stejný problém nastane při pokusu integrovat analytickou a syntetickou metodu. I Jaroslav Habr a Jaromír Vepřek upozorňují na svého druhu paradox systémového přístupu, kdy snaha pohlížet na systém jako celek (tzv. holismus) je současně překážkou jeho dekompozice a klasifikace.[1]

Požadavky na správnou analýzu, jejíž výsledky by byly počítačově zpracovatelné, vycházejí ze zásad formální logiky a jsou relevantní v rámci klasické, dle George Lakoffa „tradiční“ teorie kategorizace a klasifikace. Jejich dodržování přináší tu výhodu, že systémy konstruované podle těchto pravidel budou zpracovatelné počítačovými programy a do jisté míry jim budou i srozumitelné, tj. umožní „inteligentní“ přístup a využití, například odvozování. Analyzovaná skutečnost se však často nedá začlenit do takového formálního rámce a vynucuje si pragmatická řešení. V jistém smyslu lze zaznamenat až určitou diskreditaci systémového přístupu v "tvrdé" podobě, v níž byl v polovině 20. století často naivně uplatňován na "měkký" materiál humánní, společenské komunikace. Je jistě žádoucí uplatnit v organizaci znalostí systémový přístup, je však zapotřebí respektovat výrazný lidský aspekt konceptualizace tak, jak to například nabízí metodologie měkkých systémů Petera Checklanda.[3] Když Ludwig Wittgenstein uvažoval o možnostech definování pojmu „hra“, dospěl k závěru, že je to pojem s nejasným ohraničením (mluví o „rozplývavých okrajích“), a klade si otázky:

’Ale je rozplývavý pojem vůbec pojmem?‘ – Je neostrá fotografie vůbec obrazem nějakého člověka? Ba může být neostrý obraz vždycky s výhodou nahrazen obrazem ostrým? Není často právě neostrý obraz tím, co potřebujeme?“[2]

Definování systému na objektu spočívá v rozhodnutí, co z univerza diskurzu bude považováno za třídu, co za prvek/instanci, a co bude vlastností či vztahem. Problém je v tom, že pojmy třída, instance, vlastnost a vztah jsou přes existenci odlišných definic ve skutečnosti relativní – jejich užití často závisí na kontextu, v němž se použijí, a především na stanoveném cíli definovaného systému. Knihu můžeme chápat jako třídu s instancemi v podobě konkrétních knižních publikací, je ale představitelná i jako kniha – instance, např. v případě uvažování o konkrétních instancích obecně vymezené třídy dokument. Knihu a jejího autora si lze představit jako dvě třídy spojené vztahem autorství, ale i jako třídu a její vlastnost (autor jako vlastnost knihy nebo kniha jako vlastnost autora). Výpůjčku knihy mohou představovat dvě třídy spojené asociací (kniha a její výpůjčka), dvojice třída–vlastnost (výpůjčka jako vlastnost knihy nebo kniha jako vlastnost výpůjčky), nebo dvojice třída–vztah (výpůjčka jako vztah mezi knihou a nějakou další třídou – např. čtenář). Dokonce ani zdánlivě jasné rozlišení vlastnosti a její hodnoty není vždy snadné. Jedním z problémů jsou vlastnosti s předpokládanými booleovskými hodnotami (např. „ano“ – „ne“), kupříkladu „pilný“ nebo „dospělý“. Specifické jsou i vlastnosti, jejichž hodnoty jsou naplňovány instancemi nějaké třídy (to je případ tzv. autoritních dat používaných v paměťových institucích).

Co je kniha? Co je autor? Co je výpůjčka?
co je kniha   co je autor co je vypujcka

Příklady z praxe dokládají, že principy analýzy uvedené v předchozí kapitole představují ideál, v reálném prostředí nedosažitelný. Některé požadavky dokonce vytvářejí navzájem se vylučující kombinace – například požadavek jasného ohraničení a úplnosti je v rozporu s požadavkem na flexibilitu a požadavek na sémantickou sílu koliduje s požadavkem na jednoduchost.

Navíc je potřeba si připomenout, že klasická formální logika, na níž jsou založeny obecně přijímané a aplikované principy analýzy, se zajímá o pravdivost, nikoli o obsah výroků. Její použitelnost pro obsahovou analýzu a konceptualizaci, jež je jádrem organizace znalostí, je tedy problematická. Problémy se projevují zejména v obsahové analýze znalostí vyjádřených v přirozeném jazyce, v němž se vyskytují metafory, umělecké obrazy a další specifické jazykové jevy. Zákony intenzionální logiky, jež se zabývá sémantikou a mohla by tedy nabídnout potřebná řešení, jsou zatím ve fázi formování a diskusí.

K tomuto problému se přidává problematika složených pojmů a s tím spojených analyticko-syntetických operací. Shiyali R. Ranganathan popisuje svou inspiraci k vytvoření analyticko-syntetické fasetové klasifikace v dětské stavebnici Meccano, umožňující vytvořit z malého počtu základních stavebních prvků libovolně složité a rozmanité celky. Předmětem fasetové analýzy jsou ale pojmy vyjádřené jazykovými výrazy. Analogie mechanických komponent stavebnice a strukturních prvků jazyka je tudíž sporná. I když lze jazyk dekomponovat na jednotlivé strukturní části (slova, syntaktická pravidla apod.), je zřejmé, že výsledný význam jazykového výrazu konstruovaného z těchto částí ovlivňují četné další faktory.

Lze tedy uzavřít, že systémová analýza je pouze jednou z metod organizace znalostí, byť metodou vysoce efektivní a postavenou na exaktních základech.



[1] HABR, Jaroslav, VEPŘEK, Jaromír. Systémová analýza a syntéza: zdokonalování a projektování systémů. 2. přeprac. vyd. Praha: SNTL, 1986, s. 15.

[2] WITTGENSTEIN, Ludwig. Filosofická zkoumání. Přel. J. Pechar. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s. 48. ISBN 80-7007-040-4. Dostupné prostřednictvím NDK z: https://ndk.cz/view/uuid:9df7a2e0-726a-11e5-9690-005056827e51?page=uuid:ac8f4040-7c08-11e5-ac67-005056827e51.

[3] CHECKLAND, Peter, POULTER, John. Learning for action: a short definitive account of soft systems methodology and its use for practitioners, teachers and students. Chichester: John Wiley & Sons, 2006. xxiii, 200 s. ISBN 0-470-02554-9.