Periodizace ruských literárních dějin

4.1. Symbolismus

Základním pojítkem mezi ruskou, evropskou i českou modernou je existence manifestu. Autorem ruského manifestu symbolismu O příčinách úpadku a o nových proudech v současné ruské literatuře (1892) byl Dmitrij Merežkovskij. Dosavadní literární tvorba byla podle Merežkovského i přes jednotu uměleckých směrů natolik neunitární, že literatura potřebuje jednotící ideu, aby se mohla stát jakýmsi organickým celkem. Ruský symbolismus se ideově a esteticky hlásil k významným hlasům literární minulosti (jakýmsi „symbolistům před symbolismem“). Kromě významných ruských autorů (Puškin, Gogol, Dostojevskij, Turgeněv apod.) sem řadí i mnohé autory světové literatury od dob antiky až do konce 19. stol. (např. Marcus Aurelius, Dante, Cervantes, Shakespeare, Flaubert atd.).

Ruský symbolismus je na základě Merežkovského tezí stavěn na třech aspektech: „mystický obsah, symboly, rozšíření umělecké vnímavosti“. Takřka od počátků se ovšem ruský symbolismus navzdory snahám o dosažení estetické jednoty štěpí. Petrohradské ohnisko vzniklé v blízkosti Merežkovského se přiklánělo k estetice „ryzího“ symbolismu; ohnisko moskevské spojené s osobností Vasilije Brjusova razilo cestu dekadence.

Generace zakladatelů ruského symbolismu přinesla stejně jako jinde v Evropě různé odnože tohoto směru. Setkáme se tak s lyrikou impresionismu (Konstantin Balmont), parnasismem (raný Brjusov) a již zmiňovanou dekadencí, která se více či méně dotkla většiny ruských symbolistů (nevyjímaje Balmonta, či Merežkovského manželku, básnířku Zinaidu Gippius). Tato generace tvořila především v duchu ryzí uměleckosti. Nadcházející generace mladších symbolistů, která přichází na přelomu 19. a 20 století cílí na duchovní, až religiózní vyznění symbolistického verše. Běžným motivem je výjev Antikrista, přicházejícího právě na rozhraní dvou století. K nejvýznamnějším ruským symbolistům patří zejména Alexandr Blok a Andrej Bělyj.