Systémová analýza: studijní opora
5. Principy systémové analýzy a jejich aplikace v organizaci znalostí
5.2. Sémantická síla, jednoduchá struktura, flexibilita, interoperabilita
Sémantická síla
Termín sémantická (vyjadřovací) síla označuje vlastnosti znakové soustavy umožňující vyjádřit přesně a v úplnosti obsah entity. Zpravidla je doprovázena nástroji umožňujícími zachytit co nejširší a nejrozmanitější spektrum vztahů mezi jednotkami obsahu. Lze konstatovat, že čím vyšší sémantická síla, tím širší použitelnost daného systému lze očekávat.
Jednoduchá struktura
Systém s jednoduchou strukturou představuje přínos jak pro své tvůrce, tak pro uživatele. Uživatelům umožní snadné používání a správcům snadnou správu a údržbu. Systém s jednoduchou strukturou tedy vykazuje vyšší míru opětovné použitelnosti. Tento požadavek je však v rozporu s předchozím, stejně legitimním požadavkem na sémantickou sílu, který vyžaduje, aby systém svým slovníkem, strukturou i gramatikou co nejvýstižněji modeloval pojmy a v konečném důsledku i jimi odráženou (složitou a proměnlivou) realitu. Platí tedy inverzní poměr použitelnost/znovupoužitelnost.
Flexibilita
Požadavek flexibility je diktován dynamikou univerza poznání, na jehož vývoj by měl být systém schopen reagovat. V systémech organizace znalostí je tato vlastnost někdy označována jako "pohostinnost" (angl. hospitality). Anthony C. Foskett ještě doplňuje rozdíl mezi tzv. otevřenými a uzavřenými systémy organizace znalostí spočívající v tom, zda umožňují provádět změny (například vkládání nových pojmů či změny jejich významu) jejich uživateli. Pokud je to možné, označuje takový systém za otevřený a ten systém, jehož změny a aktualizace jsou vyhrazeny pouze jeho tvůrcům, označuje za uzavřený.[1]
Opět se jedná o ambivalentní požadavek – schopnost schématu pružně reagovat na změny znamená zpravidla, že se i sám systém změní, což ohrožuje konzistenci (např. stejný obsah je v různých časových etapách indexován různými metadaty).
Interoperabilita
Tento požadavek vychází ze všeobecně přijímaného faktu, že nelze vytvořit univerzální systém organizace znalostí, použitelný pro všechny potenciální oblasti a případy užití, a že je tedy i do budoucna třeba počítat s koexistencí různých systémů. Interoperabilita je požadována jak na úrovni jejich formátů (struktur, syntaxe), tak na úrovni obsahu, tj. sémantiky, a to v rámci různých oborů i v rámci různých prostředí. Komplikaci na úrovni sémantiky představuje, že její vyjádření založené na přirozeném jazyce je vždy ovlivněno specifiky daného jazykového, kulturního či geopolitického prostředí, v jehož kontextu se používá, a nelze u něj očekávat takovou míru sémantické unifikace jako kupříkladu u vysoce formalizovaných logických výroků.
Z podstaty systémové tvorby (systém jako artefakt) vyplývá, že je možné v různých systémech najít entity se stejnou sémantikou, ale odlišného typu. Konkrétním příkladem jsou entity, používané několika významnými ontologiemi k vyjádření obsahu informačních zdrojů (tzv. aboutness). Metadatové schéma Dublin Core definuje obsah jako datovou (unární) vlastnost prostřednictvím prvku „dc:subject“. V ontologii CIDOC CRM je zavedena objektová (binární) vlastnost P129 „je o (je předmětem)“. Model FRBRER používá k vyjádření obsahu vztah „má jako předmět / je předmětem“. V modelu FRSAD je pro určení obsahu díla definována samostatná třída „Thema“ a v modelu IFLA LRM je opět zaveden vztah „má jako předmět / je předmětem“. Mapování těchto entit je sice možné, ale odvozování a usuzování nad takovou heterogenní množinou povede pravděpodobně ke ztrátě informace nebo dokonce k chybným výsledkům.
[1] FOSKETT, Anthony Charles. The subject approach to information. 5th ed. London: Library Association Publishing, 1996, s. 111. ISBN 978-1-85604-048-8.