Systém knihoven v ČR a na UK

Sídlem Národní knihovny je barokní areál bývalé jezuitské koleje v Klementinu.  

Historie vzdělávání, potažmo knihovnictví na tomto místě sahá až do 11. století, kdy zde byla vybudována kaple sv. Klimenta. Při té o dvě století později vzniklo tzv. Studium generale, vysoké učení spadající pod místní dominikánský klášter, které později splynulo s nově založenou Pražskou univerzitou. Její knihovny se utvářely na základě darů významných osobností; soubor kodexů univerzitě daroval i císař Karel IV. 
Roku 1556 začalo na troskách opuštěného dominikánského kláštera budování samotné jezuitské koleje. O necelé století později se Pražská univerzita dostala pod správu jezuitů a ti její knihovní fondy začali stěhovat právě do budov v areálu Klementina. Ačkoliv ve druhé polovině 18. století jezuité Klementinum opustili, univerzita i její knihovna ve zdejších prostorách zůstaly. Marií Terezií byly zdejší knihovní sbírky prohlášeny za veřejnou c. k. Univerzitní knihovnu. Roku 1918 se knihovna dostala pod správu nově vzniklé Československé republiky. V průběhu 20. století se součástí knihovny stala také Slovanská knihovna. Tato specializovaná knihovna pro slavistické obory dnes uchovává přes 800.000 knihovních dokumentů a řadí se tak mezi největší a nejvýznamnější slavistické knihovny v Evropě. 

Roku 1990 získala knihovna nový a dodnes aktuální název - Národní knihovna. V současnosti schraňuje na 7,5 milionu knihovních jednotek. 

Jak bylo zmíněno v předchozí části, knihovní zákon Národní knihovnu popisuje jako knihovnu s univerzálním knihovním fondem doplněným o fondy specializované, která také uchovává konzervační a historický fond. Národní knihovna je zároveň centrem systému knihoven, v němž vykonává koordinační, odborné, informační, vzdělávací, analytické, výzkumné, standardizační, metodické a poradenské činnosti.