Systémová analýza: studijní opora

1. Úvod

Systémový přístup je především díky svému využití v oblasti informačních technologií natolik všudypřítomný, až se stal takřka "neviditelným" pozadím či základnou specifických metod, které už ani nevnímáme. Jeho integrace do teoretických i praktických aktivit souvisejících s životním cyklem informací a znalostí je podmínkou i stimulem jejich dramatického rozvoje v posledním půlstoletí. I v případě procesu organizace znalostí lze konstatovat, že obecným rámcem všech metod organizace znalostí je systémový přístup a jejich obecnou metodologií je systémová analýza.

Připomeňme, že je třeba rozlišovat mezi systémovou analýzou a systémovým přístupem. Systémový přístup [1] je způsobem myšlení, jež chápe předmět svého zájmu jako komplexní celek s vnitřními i vnějšími vztahy. Nemá své vlastní specifické metody ani formální aparát. Obojí je záležitostí až systémové vědy (teorie systémů) jako standardního vědního oboru se specifickým předmětem zkoumání (tj. systémy) a specifickými metodami, jejichž jádrem je systémová analýza.

Význam systémového přístupu, jeho teoretické báze v podobě systémové vědy a aplikace v podobě systémové analýzy konstatují četní autoři. Univerzální charakter systémové analýzy umožňuje její aplikaci prakticky v jakémkoli oboru a je tak významnou podporou interdisciplinarity a transdisciplinarity. Stačí připomenout zdánlivě odtažitý příklad z oblasti humanitních věd: strukturalistická lingvistická škola uplatňovala systémový přístup k jazyku. Systémová věda, jež má sama interdisciplinární charakter, tvoří společný sjednocující rámec, umožňující komunikaci mezi speciálními vědními disciplínami. Kenneth Boulding obrazně nazývá systémovou vědu kostrou vědy, jejímž cílem je „poskytnout rámec nebo strukturu systémů, na něž se zavěsí svalový a oběhový systém jednotlivých disciplín a konkrétních předmětů do řádného a koherentního souboru znalostí“. Zároveň upozorňuje na to, že systémová věda se může stát i "kostlivcem ve skříni" – „skříní v tomto případě je neochota vědy přiznat velmi nízkou úroveň svých úspěchů v systematizaci a její tendence zavírat dveře před problémy a předměty, které nezapadají snadno do jednoduchých mechanických schémat.“[2] Jaroslav Habr a Jaromír Vepřek rovněž konstatují, že „…roste vliv teorie obecných systémů na jiné systémové disciplíny, které tato teorie ovlivňuje jak terminologicky, tak metodologicky. Pro všechny systémové disciplíny mají značný význam práce vedené v teorii obecných systémů na přípravě formálních metajazyků vhodných pro popis pojmů a vztahů mezi nimi.“[3]

Je patrné, že pojmová báze organizace znalostí je zejména ve své části pokrývající organizaci digitálních zdrojů odvozena z pojmového aparátu systémové vědy. Jak bude ukázáno v tématu Kategorizace a klasifikace, systémová věda poskytuje i teoretický a metodologický základ pro kategorizaci v procesu organizace znalostí. Význam systémové vědy pro obor organizace znalostí vyzdvihuje Douglas J. Foskett, který je přesvědčen, že spojením obsahové analýzy a klasifikace se systémovou vědou lze pokrýt veškeré univerzum poznání.[4]