Kategorizace a klasifikace: studijní opora

Významnou roli ve filozofii i v speciálních disciplínách hrají tzv. základní kategorie, tj. kategorie nejvyšší úrovně, zahrnující ve svém souhrnu veškeré univerzum poznání. Vymezení takových kategorií patří k základním filozofickým otázkám.

O vymezení základních kategorií se snažili i odborníci v oblasti informační vědy, kteří se zaměřují především na aplikace v oblasti systémů organizace znalostí. Například dle Anthony C. Fosketta existuje pět základních kategorií pojmů: entity, aktivity, abstraktní pojmy, vlastnosti, heterogenní pojmy.[2] Obdobný přístup je uplatněn v mezinárodní normě pro tezaury ISO 25964-1, která v částech 5.1.2 a 5.1.3 nabízí orientační výběr z typických základních kategorií: věci a jejich fyzické části, materiály, činnosti nebo procesy, události nebo výskyty, vlastnosti osob, věcí, materiálů nebo akcí, vědní disciplíny nebo obory, jednotky měření, typy osob a organizací. Individuální entity označené vlastními jmény lze podle normy rovněž seskupovat do kategorií – nabízí se kategorie pro místa, specifické objekty, topografické úkazy, jednotlivce, organizace, společnosti.

V následující tabulce jsou pro srovnání uvedeny příklady významných systémů základních kategorií. V některých případech je dvojitou čarou naznačeno vnitřní členění daného systému. Je patrné, že četné kategorie se (třeba i s pozměněnými názvy) vyskytují ve většině systémů. V plné míře to platí pro známé filozofické kategorie prostor a čas. Zároveň je však zřetelně vidět, že každý z představených systémů je založen na poněkud jiných základech a nelze je tedy jednoduše propojit přímými odkazy z jedné soustavy do druhé.

Tab. 1 Příklady základních kategorií

Aristotelovy kategorie

V průběhu historie se o vymezení základních kategorií snažili mnozí myslitelé. Na evropskou a obecně západní filozofickou tradici významně zapůsobil Aristotelův ontologický systém v interpretaci Porfyria z Tyru. Aristotelův systém zahrnuje deset kategorií: podstata (substance, věc – jediná samostatná kategorie, všechny další kategorie jsou považovány za tzv. případky, akcidenty), kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, mít (vlastnictví, stav), činnost, trpnost.[1] Tento kategoriální systém spolu s přesvědčením, že příslušnost do kategorie je založena na společných vlastnostech, byl bezmála po dvě tisíciletí považován za standard a stal se základem četných vědních klasifikací a systémů organizace znalostí.

5W1H

Jedním z příkladů aplikace aristotelského systému je šestice kategorií označovaná jako 5W1H. Zkratka je vytvořena z prvních písmen anglických tázacích zájmen who – kdo, what – co, where – kde, when – kdy, why – proč, how – jak. Obdobný přístup lze vysledovat v systému mluvnických pádů v četných jazycích včetně češtiny (viz tzv. pádové otázky: nominativ – kdo, co?, genitiv – koho, čeho?, dativ – komu, čemu?,  akuzativ – koho, co?, lokál – o kom, o čem?, instrumentál – kým, čím?).

Ranganathanovy kategorie

Velký vliv na vývoj moderního přístupu k organizaci znalostí v knihovnách mělo pojetí kategorií jako základního principu metody fasetové analýzy. Prvotním impulsem byla pětice kategorií stanovená Shiyali R. Ranganathanem jako základ jeho Dvojtečkového třídění: "osobnost" (angl. personality, zkratka P) – podstata, kategorie příbuzná s Aristotelovou kategorií substance, hmota/látka/materiál (angl. matter, zkratka M), energie (angl. energy, zkratka E) – aktivita, prostor (angl. space, zkratka S) a čas (angl. time, zkratka T).

Kategorie CRG

Pětici Ranganathanových kategorií rozpracovala britská Skupina pro výzkum klasifikace (Classification Research Group – CRG) do systému 13 kategorií: věc, druh, část, vlastnost, materiál, proces, operace, pasivní prvek činnosti, produkt, vedlejší produkt, agent, prostor, čas.

Na systému základních kategorií jsou založeny i všechny typy informatických ontologií – terminologické, informační i znalostní.

Mezinárodní desetinné třídění

Typickým zástupcem terminologických ontologií je Mezinárodní desetinné třídění (MDT), jež je jedním z nejvýznamnějších a nejrozšířenějších univerzálních systémů organizace znalostí. Strukturu klasifikačního schématu MDT vyjadřují tzv. tabulky, z nichž každá obsahuje vlastní hierarchický seznam znaků, kombinovatelných se znaky z ostatních tabulek. Základní schéma představuje deset vrcholových tříd hlavních tabulek[3], postupně členěných podle narůstající specifičnosti na další úrovně s uplatněním desetinného principu. Tyto základní kategorie slouží k vyjádření tématu a jsou založeny na koncepci klasifikace věd Francise Bacona. V aktuální verzi MDT mají následující označení:[4]

0 Věda a poznání. Organizace. Věda o počítačích. Informace. Dokumentace. Knihovnictví. Instituce. Publikace
1 Filozofie. Psychologie
2 Náboženství. Teologie
3 Společenské vědy
5 Matematika a přírodní vědy
6 Aplikované vědy. Lékařství. Technika
7 Umění. Rekreace. Zábava. Sport
8 Jazyk. Lingvistika. Literatura
9 Geografie. Biografické studie. Dějiny

Tyto hlavní třídy jsou doplněny tzv. pomocnými tabulkami, jež v kombinaci s hlavními znaky umožňují uplatnit další hlediska, například formu či jazyk organizovaného zdroje. Třetí sadou jsou zvláštní pomocné znaky, navržené podle specifik konkrétního předmětu, které lze kombinovat s hlavními znaky určité třídy.

Zástupci skupiny informačních ontologií relevantní pro doménu organizace znalostí jsou referenční pojmové modely IFLA LRM[5] a CIDOC CRM[6].

Referenční pojmový model IFLA LRM je důležitým příspěvkem k tvorbě základní ontologie pro oblast knihoven. Přes svoje zakotvení ve sféře paměťových a fondových institucí a tím dané omezení na tzv. bibliografické univerzum představuje zároveň model IFLA LRM v současnosti nejobecněji přijímaný explicitně specifikovaný model (ontologii) organizace znalostí. V rámci modelu je definováno 11 kategorií propojených hierarchickými a asociativními vztahy. Na nejvyšší úrovni hierarchie se nachází entita věc (res, kód E1), zahrnující všechny entity v rámci univerza diskurzu, které v modelu IFLA LRM tvoří bibliografické univerzum. Podkategoriemi entity věc jsou dílo (angl. work, kód E2), vyjádření (angl. expression, kód E3), provedení (angl. manifestation, kód E4), jednotka (angl. item, kód E5), agent (angl. agent, kód E6) s podkategoriemi osoba (angl. person, kód E7) a kolektivní agent (angl. collective agent, kód E8), jméno (nomen, kód E9), místo (angl. place, kód E10), časové rozpětí (angl. time-span, kód E11).

Ontologie CIDOC CRM byla vytvořena mezinárodní muzeologickou organizací jako doménová referenční ontologie pro výměnu informací o kulturním dědictví, má ovšem rovněž rysy základní ontologie, protože obsahuje i obecné pojmy pro vyjádření časoprostorových charakteristik a abstraktních pojmů. Ontologie je tedy použitelná i v jiných oblastech. Díky vysoké míře formalizace je možné ji řadit mezi těžké ontologie. Zahrnuje 82 tříd a 262 predikátů, jež pokrývají i pojmy nejvyšší úrovně. Na vrcholu hierarchie je třída "E1 CRM entita", jež zahrnuje pět vrcholových kategorií: dočasnou entitu, trvalou položku, časové rozpětí, místo a rozměr.

Jako příklady kategoriálních systémů formalizovaných znalostních ontologií v našem stručném přehledu uvádíme vrcholové kategorie základních ontologií DOLCE a BFO (Basic Formal Ontology)[7] Barryho Smithe a spoluautorů.

Základní ontologie DOLCE má na nejvyšší úrovni čtyři základní kategorie: objekt (endurant), událost (perdurant), kvalita (vlastnost) a abstraktní entita.

Obdobně základní ontologie BFO obsahuje dvě nejobecnější kategorie – statické závislé a nezávislé kontinuanty a dynamické výskyty, jež se člení na procesy, hranice procesů a dočasné a časoprostorové entity.