Úkol 7

Josef Škvorecký: Zákony džungle [1950], in J. Š., Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Spisy JŠ 2. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 89–136

Ludvík Aškenazy: Gabore, Gabore, in L. A., Sto ohňů, Praha: Mír, 1952, s. 5–35

1. V referátu o Aškenazyho povídce píše Zuzana, že vypravěč zdůrazňuje svůj podíl na způsobu vyprávění hlavně oslovováním čtenáře. Mohli byste jmenovat a charakterizovat ještě jinou techniku, jejímž prostřednictvím vypravěč svůj podíl manifestuje?

2. Při srovnání obou povídek Kateřina říká, že u Škvoreckého má čtenář pocit, jako by se ocital přímo v Dannyho světě, u Aškenazyho jako by se vyprávěla pohádka. To první je zdůvodněno detaily dobových reálií a syrovostí pohledu, to druhé vypravěčovým obratem ke čtenáři. Zkuste zdůvodnění obou jevů rozšířit nebo modifikovat.

3. Jak smířit nad Zákony džungle tvrzení o „syrové podobě skutečnosti“ (Kateřina) a o tom, že vše, co vnímáme, vnímáme Dannyho optikou (Adéla, Karolína), tedy tvrzení, která se zdají být protichůdná?

4. Rozborem jazyka Zákonů džungle dospěla Karolína k poznání, že užívané výrazy přispívají k uvěřitelnosti příběhu. Můžeme z toho vyvozovat, že děj Aškenazyho prózy je vzhledem k uměřenějším jazykovým prostředkům „uvěřitelný“ méně? Nebo je věrohodný kvůli něčemu jinému? Co je to ostatně v obecné rovině, ta kategorie „uvěřitelnosti“?

Zvolte si dle svého výběru jednu z otázek, vypracujte odpověď (cca 800 znaků s mezerami) a vložte do 28. 11. (do 12:00) jako „Úkol 7 – vaše příjmení“ do moodle. (Nezapomínejte prosím na vnější úpravu dokumentu, vizte první prezentaci).