Allgemeines

Přednášky jsou zaměřeny na přední evropská muzea a galerie. Cílem je představit okolnosti založení jednotlivých sbírek, hlavní donátory, ředitele, průběh akviziční činnosti a jejich postupné zpřístupnění veřejnosti. Nebude opomenuta ani architektonická podoba jednotlivých objektů, které v průběhu své existence procházely stavebními úpravami; v pozornosti zájmu bude rovněž vývoj charakteru instalační a prezentační činnosti. K nejstarším veřejně přístupným uměleckým sbírkám patří Kapitolská muzea v Římě, která byla otevřena v roce 1734 v prostorech Palazzo Nuovo na Kapitolu. Prezentována zde byla zejména kolekce antických sochařských děl. Tyto „starožitnosti“ byly hojně vykopávány v rámci archeologických průzkumů průběžně od renesančního období. Značnou část sbírky antických děl odkoupil papež Klement XII. od kardinála Alesandra Albaniho právě za účelem prezentace těchto „římských uměleckých pokladů“ veřejnosti. Britské muzeum v Londýně bylo naopak zřízeno díky podpoře ze strany parlamentu. Vedle početné přírodovědecké sbírky, která se postupně vydělila, a nakonec našla zázemí ve vlastní specializované instituci (Natural History Museum), se rovněž Britské muzeum pyšní významnými antickými díly, ať už z původní kolekce Charlese Townleyho (např. Myronova slavná socha Discobola) nebo sbírkou původních Feidiových vlysů a metop z athénského Parthenonu, které do Anglie přivezl lord Elgin v roce 1802; pozoruhodná je zde rovněž unikátní kolekce antických váz, kterou nashromáždil Sir William Hamilton. Vedle antických děl se do sbírek dostala celá řada uměleckých artefaktů z Blízkého Východu, stejně tak i díla asijského, afrického či amerického původu. Britské muzeum se jako první z muzejních sbírek vyznačovalo celosvětovým záběrem. Nesmírně zajímavé jsou dějiny Galerie Uffizi ve Florencii. Počátky této umělecké sbírky jsou pevně spjaty s rodem Medici. Architektonickou stavbu, která ovšem původně nebyla určena pro galerijní účely, navrhl Giorgio Vasari. Z hlediska dokumentace sbírky se proslavil Anton Francesco Gori, který byl pověřen katalogizací sbírkových předmětů prostřednictvím grafických listů, které byly postupně v letech 1731–1766 vydány ve dvanácti svazcích jako tzv. Museum Florentinum. Po vymření posledního mužského potomka Giana Gastona de Medici (†1737) dokázala jeho sestra Anna Maria Luisa prosadit dohodu – tzv. Rodinný pakt, kterou schválil nový velkovévoda toskánský František Štěpán Lotrinský v roce 1737. Cílem této dohody bylo uchovat medicejské sbírky ve Florencii, zpřístupnit je veřejnosti, a především zabránit jejich vývozu mimo hranice Toskánska. Ochranou uměleckých děl a zabráněním vývozu antických děl z Říma a jeho okolí se proslavili rovněž papežové. Klement XIV. se v roce 1770 rozhodl založit v rámci papežského paláce muzeum, dnes označované jako Vatikánská muzea, kam směřovala početná umělecká díla, která postupně zvýšila prestiž této papežské kolekce. V průběhu 18. století byla veřejnosti zpřístupněna řada původně královských či aristokratických sbírek, mezi nimiž umělecké kolekce v Drážďanech, Düsseldorfu, Kasseli. Za panování císařovny Marie Terezie a Josefa II. byly veřejnosti zpřístupněny sbírky Habsburků ve vídeňském Belvederu, odkud pak byla díla převezena do nově vybudovaného Uměleckohistorického muzea (1872–1891) na Ringstrasse. Významnou kapitolu v dějinách veřejných muzeí představuje Musée du Louvre v Paříži. V souvislosti s důsledky Velké francouzské revoluce došlo k transformaci původních „královských sbírek“ na sbírky „umění“, které přísluší „francouzskému národu.“ V době vlády Napoleona zastával funkci ředitele muzea Dominique Vivant Denon, jehož cílem bylo vytvořit a veřejně prezentovat nejskvostnější sbírku uměleckých děl z celého světa. V důsledcích Napoleonova tažení přicházely do Louvru unikátní umělecké artefakty. Po pádu impéria v roce 1815 se řešil rozpor mezi myšlenkou zachovat „komplexní centralizovanou sbírku“ nejlepších příkladů uměleckých děl a právem jednotlivých národnostních států na své vlastní kulturní dědictví, které Napoleonova vojska ukořistila. Přes řadu navrácených uměleckých děl Louvre zůstal přední muzejní institucí a v průběhu 19. století sloužil jako vzor pro mnohá nově zakládaná muzea či galerie, včetně madridského Prada, jehož původní královské sbírky byly vedle tradičních italských a nizozemských mistrů soustředěny rovněž na „národní“ španělské mistry. V roce 1824 byla založena Národní galerie v Londýně, která již byla projektována jako výlučně galerijní architektonický objekt. I mnichovská Glyptotéka, budována od roku 1816, byla projektována jako muzejní objekt určený výhradně k prezentaci kolekce antických děl, kterou shromáždil bavorský korunní princ Ludvík Bavorský. Tu pak v letech 1826–1836 doplnila výstavba Pinakotéky podle projektu Lea von Klenze. Vedle charakteru jednotlivých sbírek a podobě výstavních budov bude rovněž poukázáno na významnou roli těchto muzejních a galerijních sbírek v politicko-historickém kontextu.

Témata: 

1. Kapitolská muzea
   
2. Vatikánská muzea
3. British museum
   
4. Drážďany a Vídeň 
5. Uffizi
6. Londýn NG 
   
7. Berlín Altes museum 
   
8. Madrid Prado
   
9. Mnichov
10. Louvre